Rozhovor s klavíristkou Terezií Fialovou, který vyšel v tištěné verzi březnového vydání Hudebních rozhledů, si na těchto stranách můžete, vážení čtenáři, přečíst v nezkrácené podobě.
Terezie Fialová patří k nejtalentovanějším klavíristům nastupující generace a navzdory svému mládí také nejvyhledávanějším komorním partnerkám předních domácích i zahraničních sólistů. Víc než pozoruhodné je, že se do svých dvaceti let věnovala paralelně i hře na housle a jako houslistka mezinárodního orchestru „The Young Sound Forum of Europe“ podnikla celou řadu vystoupení na významných světových pódiích. Jako klavíristka je absolventkou Hudební a taneční fakulty AMU ve třídě prof. Ivana Klánského, dále Hochschule für Musik und Theater Hamburg v komorní třídě prof. Niklase Schmidta a celé řady interpretačních kurzů u významných zahraničních osobností. Kromě laureátských titulů z mezinárodních soutěží (Itálie, Holandsko, Rusko) zvítězila jako členka Ebenova tria v soutěži komorních souborů v Laussane a jako jediná česká pianistka se zúčastnila také prestižní Verbier Festival Academy 2013 ve Švýcarsku. Její debut na americkém festivalu komorní hudby v Newportu v roce 2014 označila kritika jako „úchvatný výkon a velký příslib do budoucna“. Má za sebou tři nahrávky, z nichž CD s komorní hudbou Petra Ebena bylo poctěno cenami „Recording of the Month“ a „IRR Outstanding“.
Vzhledem k nebývale rozkošatělým aktivitám pianistčiny rané umělecké dráhy přesáhl náš rozhovor daleko požadovaný rozsah. Ten mohl být klidně dvojnásobný, časopisecký limit však byl neúprosný.
Dostala jste do vínku skvělé hudební zázemí. Váš otec je vynikající sbormistr, skladatel i pedagog, matka pěvkyně a varhanice. Na co si z tohoto rodinného a sourozeneckého muzikantského jiskření nejvíce pamatujete?
To prostředí mělo bezprostřední vliv na mou výchovu. Maminka mě učila deset let na klavír a také jsem pod jejím vedením od sedmi let zpívala ve školním sboru. Jinak si živě pamatuji například na to, jak tatínek doma improvizoval nebo jak jsem jako dítě ráda tancovala, třeba na začátek Dvořákovy kantáty Te deum nebo na Bizetovu Carmen. Vůbec by se dalo říci, že už mé první doteky s hudbou patřily klasickému repertoáru, poslouchání krásných klavírních koncertů Čajkovského, Rachmaninova a podobně.
Když pročítám váš životopis, něco mi v něm připomene Julii Fischerovou, i když ona má ty priority v obráceném sledu. Co vám doma vlastně radili? Klavír nebo housle? A jak jste stihla studovat oba nástroje najednou, navíc dosáhnout takové úrovně, že jste mohla jít studovat klavír na Hudební fakultu AMU a na housle hrát v mezinárodním mládežnickém orchestru?
Jako pětiletá jsem začala s klavírem a protože mi to údajně dobře šlo (jedna z prvních skladeb, kterou jsem se naučila podle sluchu, byl Debussyho Malý černoušek), tak mi maminka řekla, že bych to měla zkusit i s houslemi. Byla jsem čtvrtá dcera v pořadí a ona vždycky chtěla mít v rodině houslistku. Učila jsem se tedy na oba nástroje souběžně. Při vstupu na konzervatoř jsem se sice rozhodla pro klavír, záhy se to však otočilo. Housle mě začaly ohromně bavit a asi jsem si taky uvědomila, že houslistky čeká lepší uplatnění, a tak jsem si ještě dodělala, rovnou do třetího ročníku, přijímačky na housle. Bylo mi sedmnáct a byla jsem hudbou doslova zahlcena. Nejenže jsem cvičila na oba nástroje současně, ale ještě jsem hrála v mezinárodním orchestru mladých se základnou v Německu, který vedl dnes již světoznámý dirigent Christoph Altstaedt. Bylo to úžasné – dvakrát třikrát do roka turné, spolupráce s velkými osobnosti včetně např. Krzysztofa Pendereckého. Dodnes vzpomínám, jak mě Pendereckého nároky na perfektní zkouškovou přípravu ohromily.
Jednoho dne jste se však musela mezi oběma nástroji rozhodnut a všichni víme, který nástroj zvítězil. O kterých osobnostech mimo akademii, formujících vaše zrání, byste se ráda zmínila?
I když mě spousta lidí promlouvala do duše a shodovala se na tom, že dnes, když je laťka tak vysoko, nemá smysl věnovat se oběma nástrojům současně, protože jeden nástroj bere čas druhému, trvalo mi až do mých dvaceti let, než jsem se definitivně rozhodla pro klavír. Možná mě povzbudilo, že jsem se v tomto oboru dostala hned na tři vysoké školy. První semestr jsem absolvovala v Brně, v druhém už jsem byla na Hudební fakultě AMU, kde jsem se dostala do třídy k profesoru Ivanu Klánskému, k němuž jsem po roce, když jsem si rozložila ročník, odjela i do Lucernu. Na to období moc ráda vzpomínám, nejen že je v Lucernu krásně, ale také tam byl opravdu klid na práci a na cvičení. Ze zahraničních osobností, které mě při studiu inspirovaly, bych jmenovala například Avedis Kouyomdjiana, Mathiase Kirschnerreita, Josepha Kalichsteina, našeho profesora komorní hry v Hamburku violoncellistu Niklase Schmidta nebo přísného Menahema Presslera, který je takovým guru komorní hry. V této souvislosti bych se ovšem chtěla zmínit ještě o jedné zkušenosti. Když jsme s Ebenovým triem roku 2012 vyhráli mezinárodní Concours de musique du Lyceum Club International de Suisse v Lausanne, byli jsme pozváni na Verbier Festival Academy 2013. A právě ten mě obohatil snad ještě víc než všechny interpretační kurzy dosud. Možnost 14 dní pracovat s výbornými lidmi, denně slyšet dva až tři z nejúžasnějších světovým muzikantů, které jsem mohla zblízka pozorovat – to všechno mě někam strašně posunulo. Uvědomila jsem si, že i když každý měl svůj způsob projevu, jiné pohyby, jinou tvorbu úhozu, nedalo se říci, co je dobře a co je špatně. Byla jsem do této konfrontace doslova vtažena, dodalo mi to obrovskou sílu k tomu, abych také hledala svůj ideál a ten pak demonstrovala, ať se někomu líbí nebo ne.
Když už jsem u těch soutěžních úspěchů, dovolte mi tuto otázku. Považujete se za soutěžní typ?
Nikoli, já k soutěžím nemám moc kladný vztah, spíš mě stresují, i když uznávám, že je to pro život dobrá zkušenost. Na druhé straně jsem sama na sobě vypozorovala, že se hra na soutěžích dá určitým způsobem trénovat a když už má člověk třeba dvě soutěže úspěšně za sebou, půjde ta třetí mnohem lehčeji. Ale opakuji, ty sólové nijak usilovně nevyhledávám. I před soutěží Pražského jara jsem dala nakonec přednost naplánovaným koncertním aktivitám. Připadalo mi to svobodnější. Nabízet posluchačům hudbu je pro mne lákavější než měřění sil s ostatními, navíc když hudbu stejně nezměříte. Ale nerada bych, aby to vyznělo alibisticky, já ty soutěžní „koně” svým způsobem obdivuji.
K jakému repertoáru máte jako sólistka a komorní hráčka blíže. K hudbě, která ctí klasicistní řád nebo spíš k hudbě romanticky rozevláté? A jak blízko máte k nepřeberné paletě kompozičních směrů 20. století?
V mém případě to probíhalo tak, že jsem v podstatě začínala hudbou 20. století (Šostakovič, Prokofjev ad.), nyní jsem ve fázi, řekněme beethovenovsko-romantické. Pokud bych si ale měla vybrat mezi dvěma póly, které jste zmínil v první větě otázky, tak je to klasicismus. Nejsem člověk, který by potřeboval dávat emoce nějakým obrovským způsobem najevo, myslím, že interpret by se měl umět oprostit od vizuálních gest a svůj prožitek projevovat neokázale, v oné ryzí podobě. Také inklinují spíš k zvukové věcnosti, což ovšem neznamená, že romantický repertoár nevyhledávám. Nedávno jsem například pro rozhlas nahrávala Dvořáka, mám ráda moderní pozdní romantismus. Například úplně jsem se našla v Rachmaninově Sonátě pro violoncello a klavír, cvičila jsem její klavírní part několik měsíců, hodiny a hodiny týdně, dlouho jsem nebyla schopna hrát nic jiného a nakonec mě ta skladba úplně magnetizovala. K francouzské hudbě zatím takový vztah nemám. Ale zase – když mě Karel Košárek navrhl, abychom si zahráli Messiaeanovu skladbu „Visions de l’Amen“ pro dva klavíry a oba jsme pak na ní dlouhou dobu pracovali, tak mě oněch sedm částí cyklu, evokujících uzavřený kruh s vyústěním do uhrančivé katarze, doslova pohltilo. Je tu však ještě něco jiného, co mě nutí, abych si svůj repertoárový rejstřík pravidelně zpestřovala. Mám na mysli Newport Music Festival, mezinárodní festival se čtyřicetiletou tradicí, kam se letos v létě chystám už potřetí. Funguje to tak, že vám pošlou balík not, který se musíte v limitovaném čase naučit a po příjezdu na festival předvést na koncertech. Hrajete sólově, v duu, triu, kvartetu a zkoušet komorní skladby stihnete jednou, možná dvakrát. Se svými party se tak musíte doslova porvat, musíte se naučit pohotovosti, nikdo vám při jejich přípravě moc nepomůže, a když k tomu přičteme, že něco takového absolvujete během čtrnácti dní třeba patnáctkrát, krajně vás to sice vyčerpá, ale také nesmírně obohatí. Za ty dva minulé ročníky jsem si podstatně rozšířila repertoár a naučila skladby, do kterých bych se jinak třeba nikdy nepustila. Také jsem potkala nové přátele z řad vynikajicích a obdivuhodných muzikantů. A smekám před kolegy, co mají za sebou třeba již dvacet sezon…
Klavíristé se mi často svěřují, že sólová koncertantní vystoupení klasického typu jim zabírají tolik času, že na poctivé studování skladatelských novinek – pokud má jít o absolutní ztotožnění s autorovým záměrem – jim nezbývá dostatečný časový prostor. Jak pociťujete tento problém sama?
Mám na to stejný názor a chtěla bych se v tomto směru podělit o jednu zkušenost. Díky soutěži jsme byli „nuceni“ nastudovat slavné Klavírní trio „Between Tides“ od japonského skladatele Toru Takemitsu. Přiznávám, že to byl pro mne jeden z vůbec nejtěžších úkolů. Celý měsíc trvalo, než jsem se tou skladbou, trvající 17 minut, prokousala. Její klavírní part je psán ve čtyřech až pěti řádcích nad sebou, střídají se tu klíče, neuvěřitelně složité rytmy a člověk se nemůže opřít o žádnou zapamatovatelnou melodii. Trvalo mi dlouho, než jsem dokázala slepit tři čtyři takty za sebou a pak trvalo další měsíc, než jsme se s kolegy sehráli. A výsledek? Celá tato snová kreace, v jejímž zápisu je vše autorem do detailu (jakým úhozem, jakou dynamikou) popsáno, se mi dostala pod kůži a úplně jsem si ji zamilovala. Tedy abych to shrnula. Soudobou hudbu by měl čas od času pianista hrát, protože mu strašně moc dá, ale musí do ní pronikat a objevovat nové obzory… Ale neměl by si takových skladeb brát moc, aby je mohl do detailu vstřebat.
Jaký je váš názor na historicky poučenou interpretaci? Využíváte (úhozově, dynamicky, agogicky) při provádění hudby starých mistrů plně zvukových možností moderního klavíru nebo toho hodně oželíte a snažíte se vžít spíše do zvukovosti nástrojů starých?
Řekla bych, že se pohybuji v jakémsi středu a také že se touto problematikou dnes zabývám víc než dřív. Uvědomuji si, že byť žijeme v jiné době a máme k dispozici moderní nástroje, stále bychom měli nějakým způsobem ctít historii. To, za jakých okolností daná hudba vznikla, nelze pominout. Nedávno jsme s Vojtěchem Spurným, kterého nejen v tomto oboru velmi obdivuji, konzultovali Scarattiho sonáty a dobře jsem si uvědomila, že člověk by se neměl nechat za cenu nějakého vnějšího efektu vtáhnou do nepoučeného hraní. Úhoz se dá přizpůsobit, ale třeba u takových ozdob – tam už je to složitější, protože ty se například na cembalu vyhrávaly daleko snadněji. Ovšem jsou mistři, kteří dovedou i na moderním Steinwayi nalézt ideální rovnováhu mezi oním historicky poučeným stylem na jedné straně a oním modernímu klavíru odpovídajícímu zvuku na straně druhé.
O tom, že komorní muzicírování je nezbytnou složkou nejen sólistova zrání, nýbrž vůbec celého jeho působení, není pochyb. Oba světy se zákonitě doplňují, přejímají impulsy jeden od druhého. Ve vašich aktivitách spatřuji v tomto smyslu dokonce vzácnou symbiózu, nestavíte jedno nad druhé, jste bytostně spjata s oběma sférami. Jakým způsobem se v komorní hře snažíte o co nejpřirozenější souznění se svými kolegy?
Tu symbiózu pociťuji také. Jednak mám velmi blízko ke smyčcovým nástrojům tím, že jsem se houslím věnovala, a jednak mě komorní hra nesmírně přitahuje. Jeden čas jsem jí dokonce byla tak vtažená, že jsem nechtěla sólově vůbec hrát, teď je to tak padesát na padesát. Co se sehrávání s kolegy v triu či jiných ansámblech týče, nějakou dobu to trvá, než se člověk dokáže s hrou optimálně spojit. Je potřeba mít určité zkušenosti, instinktivně odhadnout prostor, vycítit kdy vzít víc pedálu, kdy méně a hlavně nejenom slyšet sebe samotnou ale neustále poslouchat ty druhé. Samozřejmě je ale nutné, abyste si muzikantsky (i lidsky) rozuměli hned od začátku. A k tomu všemu jedna veledůležitá podmínka – je třeba se naučit nejen svůj part, nýbrž znát celou partituru. Stále si vybavuji recitály houslisty Joshuy Bella a violoncellisty Yo – Yo My. Fascinovalo mě, že oba dva koncertovali s pianisty, jejichž jména nejsou tolik známá. Nebyly to hvězdy, ale partneři, kteří podřídili veškeré své umění tomu, abychom měli při poslechu duových kreací pocit naprostého souznění. To je ona služba hudbě, která mě fascinuje.
Jak vnímáte při hře atmosféru v sále, onu magickou zpětnou vazbu, která ovlivňuje míru souznění mezi interprety a posluchač? Mohla byste uvést pár příkladů, kdy a před jakými posluchači se vám hrálo nejlépe a naopak, kdy jste pocítila, že hodně posluchačů spatřovalo v návštěvě koncertu víceméně pouze společenskou událost? A vnímáte v tomto směru rozdíly mezi posluchači, odlišnost jejich spontánnosti a vyspělosti v různých v zemích?
Ano, to je velmi zajímavé, já vnímám atmosféru hodně a velmi na mě působí. Dokonce i poznám, jak dobře přišli posluchači naladěni, zda se těší, jsou spokojení, či zda se jedná o posluchače koncertů znalé, nebo právě o návštěvníky, co jsou na koncertě třeba vůbec poprvé. Velmi dobře se mi hraje například v menších městech, kde je většinou koncert významnou událostí, kde jsou lidé rádi a štastní, že mohli přijít. Naopak ve velkých sálech je to někdy trochu problematické, je cítit trochu odstup, často se ozývá kašlání či hluk… ale není to pravidlem, například americké publikum je známé svojí spontánností, standiong ovation je častější záležitostí, a rozhodně se za vámi po koncertě nestydí přijít, prohodit pár slov… V Evropě jsou mnohdy lidé rezervovanější, ale obecně vzato, je dobře, když je publikum upřímné. A to je, myslím, nejdůležitější.
Je známo, že pravidelně vystupujete na Mezinárodním hudebním festivalu Kutná Hora, který je dramaturgicky zaštítěn osobností violoncellisty Jiřího Bárty a který vstoupí v roce 2016 už do svého 9. ročníku. Čím vás tento festival přitahuje a v čem tkví podle vašeho názoru jeho jedinečnost?
Mezinárodní hudební festival v Kutné Hoře je v mnoha směrech výjimečný. Nejen že je svým uchopením a dramaturgií u nás v Čechách jedinečný, ale také se odehrává v úchvatných kutnohorských prostorách chrámů sv. Barbory, sv. Jakuba, Kaple Božího těla ad. Lepší „sály“ si snad ani představit neumím. Je to oslava a chvála komorní hudby, a to se mi na tom strašně líbí. Publikum to vnímá, a nosí nám pozitivní energii, protože člověk by se tam na pódiu prostě rozdal. Jak jsme si povídali o tom, co publikum přináší a jak působí, tak zde tento vliv platí dvojnásob. A navíc, díky Jiřímu, který je fantastický muzikant tělem i duší, se zde potkávám se skvělými a stejně naladěnými spoluhráči. A rozhodně je tento festival jedinečný ještě jednou věcí, a to že po koncertě vás čeká ještě noční zkoušení na koncert následující…
Máte možnost předávat něco ze svých zkušeností vyrůstajícím klavíristům i jako pedagog? Jak se podle vašeho názoru snoubí interpretovo pedagogické poslání s jeho koncertní činností? Existuje něco, v čem se tyto sféry navzájem obohacují?
Ano, již několik let vyučuji převážně menší děti a myslím že pedagogické povolání je stejně náročné jako to koncertní. Někdy mám pocit, že nejde míchat jedno s druhým, protože když se soustředím na koncert, tak mě myšlenky na výuku rozptylují a naopak. Ale na druhou stranu s časovým odstupem pociťuji, že výuka vás zcela určitě nakonec obohatí, jen se to možná neprojeví hned. A navíc od dětí se můžeme někdy lecčemu zajímavému přiučit…
Která vystoupení vás v nejbližší době čekají?
Momentálně jsou nejblíže koncerty s Jiřím Bártou v Prostějově, Novém Jičíně a Rožnově pod Radhoštěm, kde provedeme sonáty pro violoncello a klavír Mjaskovského a Rachmaninova. V dubnu nás čeká turné ve Španělsku. V květnu vystoupení na Dvořákově festivalu, v červnu např. festival komorní hudby v Kutné hoře, s Ebenovým triem vystoupení na Smetanově Litomyšli, kde s violistou Karlem Untermüllerem oslavíme sedmdesáté narozeniny Peterise Vaskse provedením jeho nádherného klavírního kvartetu a v červenci mě čeká již zmíněný maratón koncertů v americkém Newportu. Na podzim pak např. spolupráce s Václavem Hudečkem v Mozartově koncertu pro housle, klavír a orchestr a moc se těším i na své první provedení Prokofjevova 5. klavírního koncertu.