Pro listopadová „nej“ vybírám z jedenácti operních inscenací a dvou vokálních koncertů.
V listopadu se uzavíral 13. ročník festivalu hudebního divadla OPERA s inscenacemi většiny českých a slovenských operních souborů stálých i alternativních divadel. Vedle Thomasova Hamleta v nastudování Národního divadla moravskoslezského právě alternativní uskupení v závěru přehlídky dominovala: Ensemble Opera Diversa se v Praze prezentoval svou nejnovější premiérou Čaroděj a jeho sluha z dílny Ondřeje Kyase a Pavla Drábka, autorů, kteří formují poetiku tohoto „diverzního“ brněnského souboru. Opera Povera přivezla do Českého muzea hudby experiment Víta Zouhara a Rocca s názvem Echo – Metamorphoses II. Dětské operní studio ostravského divadla uvedlo operku Edvarda Schiffauera Vrať nám, ptáku, hastrmana s novým názvem Zob, Zob Zoban.
Z říjnových operních premiér jsem v listopadu „dohonila“ reprízy – v Jihočeském divadle Verdiho Traviatu a v Plzni původní českou novinku Miroslava Kubičky na motivy ze života skladatele Jakuba Jana Ryby. Soubor Collegium Marianum své dvacetiletí oslavil pražskou premiérou své letošní nové inscenace anglické verze Händelovy pastorální opery Acis a Galatea, k níž opět přizval divadelní uskupení Buchty a loutky. A Komorní opera JAMU nastudovala v Divadle Na Orlí komorní adaptaci Orffovy Chytračky.
Do listopadové operní „databáze“ vstoupila i trojice pařížských představení: Ze zdejšího běžného operního provozu jsem viděla v Théâtre de la Bastille dvě Verdiho opery – po několikáté obnovenou šestnáct let starou inscenaci Falstaffa režiséra Dominiqua Pitoiseta a nové nastudování francouzské verze Dona Carlose, nikoli s Jonasem Kaufmannem v titulní roli, jak jsme díky přenosu do kin mohli vidět v Praze, ale druhý cast s Pavlem Černochem jako infantem Carlosem. A v Opéra comique zrovna dávali Mozartovu Kouzelnou flétnu, kam vedle uvedení v Los Angeles, Minnesotě, Varšavě, Helsinkách nebo Madridu dorazila úspěšná inscenace Barrieho Koskyho ve spolupráci s britskou divadelní skupinou 1927 performerky Suzanne Andrade a animátora a ilustrátora Paula Barritta, která vznikla původně pro Komische Oper Berlin.
V rámci listopadových pražských vokálních koncertů Státní opera Praha pod vedením Andrease Sebastiana Weisera přizvala vynikající sólisty pro uvedení 1. dějství Wagnerovy Valkýry ve Fóru Karlín. Rolando Villazón a Ildar Abdrazakov zahájili v Praze turné ke svému novému CD s operními duety pro tenor a basbaryton.
Zážitek
Po dobu rekonstrukce budovy Státní opery hledá vedení Národního divadla pro domovský soubor této scény uplatnění i mimo divadelní prostory. Při sníženém počtu představení a pouhých dvou premiérách v této sezoně jsou koncerty nejen příležitostí pro prezentaci orchestru, ale stimulem pro rozvíjení jeho ambic. Uvedení 1. dějství Valkýry, druhého večera z Wagnerovy monumentální tetralogie Prsten Nibelungův (v kombinaci s předehrou Leonora I, op. 138 Ludwiga van Beethovena a Houslovým koncertem Albana Berga „Památce anděla“), byl ovšem riskantní nápad. Pod taktovkou dirigenta a hudebního ředitele Státní opery Andrease Sebastiana Weisera se ale proměnil v zážitek.
Wagner chápal své opery jako Gesamtkunstwerk, všeumělecké dílo, syntézu VŠECH umění. A nechal pro ně vystavět v Bayreuthu divadlo s dobrou viditelností na jeviště z většiny míst hlediště a jedinečnou akustikou, která stmeluje zvuk jeho mohutného orchestru odrazem o jeho zadní stěnu zakrytého orchestřiště a vyvažuje ho vůči sólistům. Koncertní uvedení oba tyto základní parametry wagnerovské interpretace neguje – eliminuje vizuální složku, orchestr na jevišti zní úplně jinak a zásadně mění vztah k sólistům. A v případě Fóra Karlín – ještě k tomu všemu – má multifunkční sál s kapacitou až tři tisíce míst, určený pro akce všeho druhu, úplně jiné parametry než divadlo, natož to bayreuthské.
Všechny tyto handicapy se však interpretům ve Fóru Karlín podařilo překonat. Jakkoli Wagner snil o syntéze všech umění, v dnešní nadvládě ješitných režisérských svévolí bylo koncertní provedení s decentními hereckými náznaky vlastně úlevné, protože otevíralo díky soustředění na hudbu prostor pro vlastní fantazii. Pokud jde o akustiku, je třeba uvést, že jsem seděla v přední části hlediště vpravo, protože publikum na jiných místech sálu mohlo mít i výrazně rozdílný zvukový dojem. Ze svého místa jsem obdivovala, jak dirigent Andreas Sebastian Weiser zvukově vybalancoval sólisty a orchestr, ve kterém zaslouží ocenění zejména v prvním dějství Valkýry tak exponované hluboké smyčce a stmelený zvuk Wagnerových tub i dalších žesťový nástrojů. Weiser přitom orchestr netlumil do bezbarvé šedi neurčitého mezzoforte. Z plynulého symfonického přediva orchestru jako jednoho z nositelů děje plasticky a v přiměřených tempech vystupovaly příznačné motivy, hudební „portréty“ se svou mnohovrstevnatou symbolikou – úzkost v hlubokých smyčcích, bouře, tragický i heroický osud štvance Siegmunda, zlověstně temný motiv nepřátelského Hundinga, majestátní motiv Wotanových myšlenek a Walhally, vítězně vygradovaný mužně odhodlaný motiv meče Nothungu ve fortissimu, když se ho Siegmundovi podaří vytrhnout z kmene jasanu – a především několik variant motivu lásky, kterou Wagner ve své tetralogii postavil jako základní a nesmiřitelný protiklad moci a bohatství. Ve Valkýře se motiv lásky objeví jako výmluvná nápověď už během prvního setkání Sieglindy s neznámým cizincem (Siegmundem), kdy přitahováni podvědomou silou ještě nevědí, že jsou nemanželské děti boha Wotana, dokonce dvojčata. S jarní nocí jejich láska vyroste nekonečnou něhou s poryvy emocí v až extatickou apoteózu mileneckou, aby v dalším pokračování Valkýry z tohoto incestního vztahu vzešel ničím nespoutaný rek Siegfried.
I když je orchestr jedním z nositelů děje, vyhlášené nároky na wagnerovské hlasy jsou i v 1. dějství Valkýry velké. Vystupují v něm pouze tři postavy – Siegmund určený hrdinnému tenoru, jeho dvojče Sieglinda – soprán a Hunding – bas. Rakouský tenorista Andreas Schager, americká sopranistka Meagan Miller a slovenský basista Peter Mikuláš podali výkony, které jsou v našich operních končinách svátkem. Je až k nevíře, že se Andreas Schager k rolím Wagnerových tenorových hrdinů vydal před osmi lety od Mozarta dokonce přes svět operety, který podle jeho slov zocelil především potřebnou hlasovou výdrž. V Praze potvrdil, proč vystupuje ve Wagnerových rolích po celém světě včetně Bayreuthu. Má ocelově pevný, nádherně znělý, vyrovnaný, skutečně hrdinný dramatický tenor, který se nese nad orchestrem, s temnou barvou a velkou škálou dynamiky. Na světlejší křehčí spíše lyrický než dramatický soprán Meagan Miller jsem si musela zpočátku zvykat. Postupně její hlas nabýval na intenzitě a erupce lásky milostné i sourozenecké měla potřebnou gradaci a intenzitu. Peter Mikuláš jim byl rovnocenným partnerem a sonorním basem vystihl drsného nedůvěřivého Hundinga.
Jistěže toto koncertní uvedení, a to pouze 1. dějství, nevstoupí do historie wagnerovské interpretace vedle legendárních nastudování Georga Soltiho, Karla Böhma, Pierra Bouleze nebo Jamese Levina. Interpretům se ovšem podařilo navodit onen opojný, mámivý stav wagnerovského vytržení, extáze, ve které se ztrácí pojem času. Díky za to.
Propadák
Pokud „záškodnictví“ brněnského souboru Ensemble Opera Diversa, které pro mě zatím svou nápaditostí kulminovalo před osmi lety v jejich gastronomickém Gesamtkunstwerku na pomezí Halloweenu a Dušiček – Dýňovém démonu ve vegetariánské restauraci, v opeře Čaroděj a jeho sluha podlehlo až příliš vábení tradičního operního tvaru, další brněnský soubor – Opera Povera naopak v produkci Echo – Metamorphoses II zašel v experimentování tak daleko, že jsem se nedokázala ubránit nepříjemnému pocitu manipulace. Vít Zouhar a Rocc vyzvali diváky rozsazené po trojicích zády k sobě po celém prostoru dvorany Českého muzea hudby, aby si nasadili černé roušky přes oči a vnímali pouze elektronicky upravené zvuky, řeč, zpěv, kvílení – s velmi volnou současnou asociací na báji o nymfě Echó z Ovidiových Proměn. Ty se linuly z reproduktorů rozmístěných po celém prostoru Českého muzea hudby. Hodinová produkce místo happeningu ale připomínala spíše jen komerční relaxační esoterickou hudbu, které je možné se poddat v klidu a pohodlí doma, v muzeu ji rušily zvuky tramvají venku a nepohodlné židle. Tento dojem nemohly zvrátit ani vmontované a nesourodé úryvky zpěvu z Lucie z Lammermooru a Jenůfy. Výsledek vyzněl velmi rozpačitě.