Drážďany, Semperoper
Pavel Horník
Síla osudu, toto náročné Verdiho dílo, které mělo premiéru v Petrohradě 1862 a v druhé, přepracované verzi v Miláně 1869, se mezi těmito lety hrálo v Římě, Madridu, MET, Buenos Aires a na dalších jevištích. V Drážďanech bylo poprvé uvedeno neuvěřitelně pozdě, až v roce 1926 v nastudování legendárního německého dirigenta Fritze Busche. V poválečné době mu nebylo v saské metropoli také příliš přáno. Naposledy se opera hrála v letech 1966–1975, ovšem v budově Schauspielhausu, který byl sídlem drážďanského operního souboru až do zrekonstruování a otevření budovy Semperovy opery v roce 1984.
Tuto v pořadí již svou 24. operu napsal Verdi podle libreta F. M. Piaveho (jako vsuvku bych zde rád připomenul, že petrohradskou verzi v replikách původních dekorací uvedlo Mariinské divadlo z Petrohradu pod Valerijem Gergievem na hudebním festivalu v Baden Badenu v roce 2000 a měl jsem to štěstí ji zhlédnout). Současné provedení v Drážďanech, které čerpalo z obou výše zmíněných verzí, tedy petrohradské a milánské, scénicky nastudoval významný anglický režisér Keith Warner. U nás režíroval přede dvěma lety ve Státní opeře Straussovu Elektru. V Drážďanech se pak uvedl inscenováním několik operních děl s faustovskými motivy. Byly to Berliozovo Faustovo prokletí, Gounodův Faust a naposledy vloni Doktor Faust od Ferruccia Busoniho. Warner není milovníkem přesazování děje do moderního prostředí. Spolu s německou scénografkou Julií Müer a kostýmním výtvarníkem Tillem Steffensem z Lipska vytvořili scénicky jednoduché, přesto výpravné a působivé dílo. Ono není jednoduché tuto rozsahem obsáhlou operu plnou zvratů a změn místa děje inscenovat. Základem scény byl velký dům, který se podle odvíjeného příběhu různě měnil a odkrýval své interiéry. Stál na rozcestí kříže dvou cest, bílé a černé. V těchto dvou barvách se v podstatě neslo pojetí celé dekorace.
Hudebně dílo nastudoval anglický dirigent střední generace, Mark Wiggelsworth, který se Drážďanech objevil poprvé. Mimo koncertní činnost má za sebou řadu inscenací v anglických operních domech včetně královské opery Covent Garden, ale i v newyorské MET, Madridu, Mnichově, Berlíně i Bruselu. Měl k dispozici vynikající orchestr drážďanské Staatskapelle, se kterou si evidentně rozuměl. Možná, že se jí ale věnoval více než pěvcům na jevišti. Těsně před začátkem se vynořily na stranách jeviště dvě postavy. Vlevo to byl v bílých šatech jakýsi anděl, nebo Panenka Maria. Napravo pak statný Inka (jedna z hlavních postav děje, Don Alvaro byl totiž potomek španělského conquiscadora a incké princezny). Tyto dvě alegorické postavy pak různě provázely děj až do konce. Inka měl jednou dokonce v rukou i lebku.
Po kratičké předehře, ta známá a slavná byla zařazena až po prvním dějství, se otevírá již jmenovaný dům, kde je při přestřelce nešťastně zabit Markýz de Calatrava (Stephen Milling), otec hlavní protagonistky Leonory di Vargas, jejím milencem neznámého původu, Donem Alvarem. Oba pak každý jiným směrem prchají. Vrátím se teď k oběma představitelům. Leonorou byla Američanka Emily Magee, která je významnou představitelkou závažných dramatických rolí mimo jiné i wagnerovského repertoáru. Vzpomínám na před řadou let jí zpívanou Elsu ve Wagnerově Lohengrinovi v Berlíně a v Drážďanech a byla vynikající. Nyní se mi ale zdálo, jakoby se ve své úvodní árii rozezpívávala. Zato její partner, o dvacet let starší taktéž Američan Gregory Kunde, zaplnil svým velkým plným hlasem se zářivými výškami celé divadlo. Je obdivuhodné, jak svěží hlas má tento věhlasný umělec ve svých skoro pětašedesáti letech. Hlavně je obdivuhodná šíře jeho oboru. Byl dlouhou dobu známým interpretem hlavně rossiniovských partů třeba na festivalu v Pessaru. Jako jediný tenor má na svém repertoáru Otella jak od Rossiniho tak od Verdiho. Sám jsem jej zažil před patnácti lety v Curychu jako Benvenuta Celliniho, ale tehdy jsem nebyl tak úplně nadšen jako dnes. Připadá mi, že čím je starší, tím je lepší. Ale dosti oprávněné glorifikace a vraťme se do děje druhého dějství. Konečně zaznívá tolik známá a výborně orchestrem Staatskapelle Dresden zahraná předehra. Na scéně se pak dostáváme do víru reje početných návštěvníků hospody, umístěné v naší již známé dekoraci otevřeného velkého domu i před ním, nedaleko františkánského kláštera. Zde se setkáváme s bratrem Leonory Donem Carlem, který hledá vraha svého otce a svůdce své sestry. Role se zhostil mladý ruský baryton Alexej Markov z Mariinského divadla v Petrohradě, který překvapil krásným hlasem s typickou verdiovskou kantilénou (v nádherné árii se sborem ,,Son Pereda, son rico d“onore….“), ale i dramatickým výrazem, který je pro tuto roli v podstatě nepostradatelný. Svůj příběh vypráví cikánce Preziosille, jíž se svěřuje i s úmyslem Dona Alvara zabít. Zde se nám představuje mladá, velmi obsazovaná sólistka drážďanského souboru Christine Bock, kterou doprovází početný sbor. Velké sborové scény jsou pro toto dílo typické a je třeba zmínit kvalitu a sezpívanost jak Operního sboru divadla, tak Drážďanského symfonického sboru, obou vedených hlavním sbormistrem divadla Jörnem Hinnerkem Andresenem. Následuje za chodu představení realizovaná jednoduchá proměna před vchod do kláštera. Za chlapce převlečená zoufalá Leonora pronásledovaná svým osudem zde hledá spásu, což ostatně vroucně vyjadřuje ve své slavné árii ,,Madre Pietosa Vergine…“. Tu podala Emily Magee již s plným nasazením a dobře, což bylo samozřejmě kvitováno silným potleskem diváků.
Leonora pak prochází bílou cestou mezi dvěma řadami sboru mnichů mnichů a setkává se s páterem Melitonem v interpretaci známého italského barytonisty Piera Spagnoliho, který ji představuje svému představenému kláštera Otci Guardianovi ztvárněnému Stephenem Millingem (ten se již v prvním dějství představil v roli zastřeleného Markýze Calatravy. Otec Guardian ji po chvíli váhání, po objasnění její ženské identity, přijímá pod ochranu františkánského řádu a posílá jako poutnici do poustevnické jeskyně nedaleko kláštera. Opona padá a po dlouhé době nastupuje zasloužená přestávka.
Zvonění svolává návštěvníky ke třetímu jednání, které se odehrává ve vojenském táboře za bojů mezi Italy a Španěly. Režisér Warner si upravil scénu tak, že centrální dům byl zařízen jako polní lazaret. Don Alvaro se pod jinou identitou setkává s neznámým mužem, jímž je jeho pronásledovatel Don Carlo. Oba muži uzavírají přátelství a Carlo svého nového přítele, který je těžce zraněn, zachrání. Shodou okolností se Carlo, dle dokumentů zraněného i díky vypadlému medailonku s portrétem Leonory, dozvídá, že je to její milenec a vrah jeho otce. Též zjišťuje, že ale pochází z královského inckého rodu. Naštěstí nakonec k souboji obou mužů nedojde. Alvaro se později rozhoduje vstoupit do kláštera. Po rychlé proměně vše vyvrcholí velkolepou sborovou scénou vojáků veselících se po bojích v táboře markytánek a cikánek. Štíhlá a pohyblivá Preziosilla v podání Christine Bock výtečně a s vervou jí vlastní zpívá spolu se sborem svůj slavný zpěv ,,rataplan“. Následuje druhá a vlastně poslední pauza dlouhého představení.
V závěrečném dějství se po sedmi letech opět setkáváme s Donem Carlem, který konečně vypátral Alvara, jenž se stal mnichem v klášteře jako bratr Rafael. Jeho představitel, Gregory Kunde, vypadá v paruce mnišské tonsury, nasazené přes pěvcovu bujnou kštici, poněkud komicky. Bylo by dlouhé popisovat řadu dalších zápletek a situací a jejich režijní ztvárnění. Nezapomenu však na vyznění druhé, neméně slavné Leonořiny árie ,,Pace, pace mio Dio…..“ , kde pěvkyně svým výrazem výtečně a bez jakékoli hlasové únavy expresivně vyjádřila vnitřní pocity neštěstí, do jakého byla uvržena. Děj směřuje rychle k tragickému konci. Opera končí dle petrohradské verze samozřejmě smrtí Leonory, avšak zdrcený Don Alvaro neumírá jako v milánském pojetí v souboji s Donem Carlem, ale odchází skrze mlhavou clonu dýmu pryč do pozadí scény. Na jevišti se opět jako na začátku objevuje bílá postava ženy (anděl?) a urostlého Inky. Tragédie nezměnitelného osudu je zakončena.
Zasloužený aplaus po premiéře skoro čtyři hodiny trvajícího díla byl vskutku frenetický a hodně dlouhý. To jedno jediné zabučení, které se ozvalo, působilo poněkud humorně a okamžitě zaniklo v hlučné vlně potlesku. Tak představení je za námi, ale pro mnoho příštích diváků je připravena řada dalších repríz této zajímavé a kvalitní inscenace.
Dresden, Semperoper – Giuseppe Verdi: La forza del destino (Síla osudu). Hudební nastudování Mark Wiggelsworth, režie Keith Warner, scéna Julia Müer, kostýmy Tillo Steffens, sbormistr Jörn Hinnerk Andresen. Premiéra 28. 4. 2018.