Pro prosincová „nej“ vybírám z pěti představení, na kterých bylo uvedeno osm titulů. Do výběru tohoto měsíce patří také dva koncerty.
Ještě začátkem prosince pokračoval šestý ročník bienále Janáček Brno hostováním zahraničních divadel. Poznaňská opera přijela s Její pastorkyní a Velšská národní opera do letošního festivalového kompletu všech Janáčkových oper přispěla Mrtvým domem.
Na prosinec zařadila operní premiéry tři naše divadla: Ostravský soubor uvedl kompletní Triptych Giacoma Pucciniho (v pořadí Sestra Angelica, Plášť a Gianni Schicchi). Moravské divadlo Olomouc nastudovalo Její pastorkyni a liberecká opera do jednoho večera zkombinovala dvě jednoaktovky Sergeje Rachmaninova – Francesku da Rimini a Lakomého rytíře.
Z koncertů patří do prosincové databáze pro „nej“ Janáčkovy úpravy Moravské lidové poezie v písních, ze kterých pro festival Janáček Brno vybírali Václava Krejčí Housková a Tomáš Král s klavíristou Martinem Kasíkem. A basbarytonista Boris Prýgl pozval na koncert v pražské Novoměstské radnici své kolegy z Operního studia Bavorské státní opery.
Zážitek, jakkoli temně znepokojivý
Opery Sergeje Rachmaninova (1873–1943) byly a stále jsou ve stínu jeho oslnivé kariéry klavírního virtuosa a slávy autora brilantních koncertů pro tento nástroj. Přitom hned jeho první opera Aleko (1893), kterou završil studium na moskevské konzervatoři, a dvojice Francesca da Rimini na libreto podle pátého zpěvu Dantova Pekla a Lakomý rytíř podle stejnojmenného dramatu Alexandra Sergejeviče Puškina (1906) byly vzápětí po svém dokončení uvedené v moskevském Velkém divadle. Dirigent Martin Doubravský a režisérka Linda Keprtová objevily tyto dva tituly pro české publikum tvořivým způsobem.
Šéf liberecké opery Martin Doubravský už mnohokrát ukázal, že romantické zpracování silných dramatických témat v operách, které se objevně vymykají standardnímu repertoáru našich divadel, ho inspiruje a vede k hudebnímu rozpoutání bouří emocí. (Tak už v roce 2010 nastudoval Pucciniho Edgara, pak Démona Antona Rubinštejna, Evu Josefa Bohuslava Foerstra, Massenetovu Thäis nebo Dona Quichotta, nedávno Čajkovského Pannu orleánskou.) Svým citem pro hudební divadlo dokáže Doubravský vtisknout operám strhující naléhavost, v tomto případě až mrazivě děsivou s jen malými jiskřičkami naděje, které pohasnou sotva zablikají.
Linda Keprtová Dantovu vizi pekla z počátku 14. století vyložila jako ruské vězení – a tímto zhmotněním bezútěšnosti, která mohla postihnout i Rachmaninova, kdyby z Ruska neemigroval, se pokusila propojit obě opery. S truchlivou zasmušilostí se po zdmi uzavřeném šedém prostoru s drátěnými očíslovanými kontejnery plouží chmurné společenství lidí, jehož součástí se postupně stanou všechny postavy obou oper. Výjimkou zůstane Vergilius (ve Francesce) a Vévoda (v Lakomém rytíři). Z těchto postav však Keprtová nevytvořila „spravedlivé“ soudce nad zlem světa. Dál ještě prohloubila tísnivost inscenace tím, že je sloučila do postavy bohorovného vládce, který – ve výstižném podání barytonisty Csaby Kotlára – tomuto ponurému vězení „velí“ s hejskovskou nadřazeností a arogantně přezíravým úsměvem.
Peklu dominuje barytonista Pavol Kubáň, který v sobě jako „démonický hrdina“ slučuje jak mrzáka Lanciotta Malatestu s berlemi, tak lakotného Barona. Ve vojenském plášti ověšeném medailemi, divoký, rozcuchaný, krutý, despotický, jako odpudivé lidské monstrum kolem sebe dští nenávist, hněv, vztek, závist. Jeho klíčové výstupy ve Francesce, kdy hněvivě osočuje osud ze svého znetvoření a je si vědom, že kvůli němu nikdy nezíská náklonnost své manželky, a velký monolog v Lakomém rytíři, ve kterém vzývá zlato a moc, byly v komplexní symbióze intenzity pěveckého dramatického výrazu a hereckých prostředků při brilantním zacházení s berlemi strhující svou děsivou zlověstností. Pavol Kubáň, podobně jako nedávno Csaba Kotlár v Thaïs dostal příležitost, která ho katapultovala mezi nejzajímavější osobnosti naší operní scény. V Liberci nacházet talenty a dát jim odpovídající role vskutku umějí.
Sergej Kostov slučuje v postavách Paola z Francesky a mladého Alberta v Lakomém rytíři protiklad darebáka. Svým jasným tenorem je vábivým milencem, jehož naléhání Francesca neodolá, i mladým rytířem, který umí užívat světských radostí, trpí hmotným nedostatkem, ale ani v nouzi se nezpronevěří ctnostem svého stavu. A nepodlehne podlézavému židovskému lichváři, jak ho v až příliš vyostřené karikatuře vytvořil Dušan Růžička.
Jedinou ženskou postavou inscenace je Lívia Obručník Vénosová. Jako Francesca v první opeře s mimořádnou hereckou přesvědčivostí vyjádřila více vrstevnatost charakteru ženy, která se nezříká bohatství, nezakrývá čím dál větší odpor, který v ní budí chromý manžel, marně se vzpírá zakázané lásce, až se v druhé částí stane už „jen“ součástí šedivého davu ponurých vězňů. V jejím pěveckém projevu však převažovala až sevřená úzkost.
Další klíčovou postavou inscenace se stal sbor „ztracených duší“, který pod vedením sbormistryň Anny Novotné Peškové a Miriam Němcové v postavách pokořených vězňů skvěle zpíval a formoval celkový depresivní rámec inscenace.
Linda Keprtová vytvářela situace velmi vynalézavě, mnohotvárně a v rámci zvolené koncepce významově důsledně. Nicméně intenzita tematizace vězení a propojování postav na sebe chvílemi strhávaly příliš velkou pozornost až na úkor srozumitelnosti děje. Keprtová také až přeháněla explicitně erotické scény, kdy se Francesca a Paolo oddají své milostné vášni, nebo když ukájení Baronovy rozkoše z peněz a moci vyjádřila smyslným laskáním trojice žen.
Přes dílčí výhrady vznikla inscenace, která vyvolává znepokojivé otázky příčin a důsledků dnešních posunů tolerance ke zlu a vytrácení lidské důstojnosti i naděje. Liberecká inscenace přinesla silný divácký zážitek, který se vryje pod kůži a nutí k zamyšlení.
Propadák s ostravským Triptychem
Pro tak náročný úkol, jakým je kompletní uvedení PuccinihoTriptychu, měl ostravský soubor mnohé předpoklady. Pádné byly už dramaturgické důvody, když Plášť a Sestra Angelica v Ostravě dosud nezazněly a ve sté sezoně Národního divadla moravskoslezského všechny soubory NDM uvádějí v nových premiérách pouze díla, která se zde během předcházejících 99let neobjevila. Navíc právě v prosinci uplynulo sto let od premiéry Triptychu v newyorské Metropolitní opeře. Ostravský soubor také opakovaně dokázal naplnit vysoké ambice zajímavým nastudováním nesnadných titulů (například uvedením tudorovské trilogie Donizettiho oper, Janáčkova Osudu, Šostakovičovy Lady Macbeth, Brittenova Zneuctění Lukrécie nebo dokonce světové premiéry Hábovy šestinotónové opery Přijď království Tvé). A dalším argumentem pro uvedení Triptychu byl dirigent Tomáš Brauner, který patří u nás k těm nejzkušenějším v operním žánru – ale tentokrát sotva mohl překonat objektivní příčiny příliš malého obsazení ostravského orchestru ve smyčcových nástrojích pro Pucciniho partituru.
Hlavním důvodem neúspěchu byla neobratná režie Romana Poláka, která vznikla v koprodukci se Slovenským národním divadlem. Projevilo se to už ve scénografickém rozvržení jednotného prostoru vymezeném bílými stěnami, v chaotickém svícení, ale i v nelogičnostech a banálních, nevynalézavých situacích. Ve všech třech částech překážely kýčovitě podsvícené trsy trávy v mísách jako z nepovedené Rusalky nebo z vietnamské tržnice se svítícími řetězy. Sestra Angelika se odehrává v klášteře s vousatými anděli, po kterém nemotorně pobíhá odrostlý černoušek a efekt zrcadlení vody v paprscích slunce je rozmělněný. V Plášti se s únavnou nevynalézavostí smotává a rozmotává lano, takže je svým způsobem vysvobození, když jím manžel uškrtí milence své ženy. Schicchi je bez hlubšího opodstatnění jen vnějškově přesunutý z renesanční Florencie do 30. let 20. století, nejspíš aby sólistům slušely kostýmy tohoto období. Klíčový motiv trestu – useknutí ruky za padělání závěti – tak ztrácel smysl.
Na neobratnou režii se ještě nabalilo nevýrazné pěvecké obsazení. Premiéru zachraňoval Gustáv Beláček, kterého si ostravská opera „půjčila“ do titulní role Schicchiho ze slovenského nastudování, i když jeho znělý bas nemá specifický buffo charakter a režisér mu nevymyslel nápaditější vtipnější aranžmá, za které rozhodně nelze považovat použití inkontinenční pleny – publikem ovšem vděčně přijaté. V Plášti alespoň ze Zuzany Švedy s barevným dramatickým sopránem v roli nevěrné manželky vyzařovala ona až animální touha po štěstí životem utahané ženy. Trochu málo na 37 rolí celého Triptychu.