Pro lednová „nej“ při vyloučení přenosů, která do zážitků a propadáků nezahrnuji, vybírám z relativně skrovné „databáze“ jediné operní premiéry a čtyř vokálních koncertů.
Státní opera uvedla v historické budově Národního divadla premiéru opery Ernsta Křenka Jonny vyhrává. Z koncertů do lednových „nej“ spadá vystoupení Ailyn Pérez na abonentním koncertě PKF s EmmanuelemVillaumem, písňový recitál Magdaleny Kožené s klavíristkou Mitsuko Uchidou, oslava Mozartových narozenin ve Stavovském divadle pod taktovkou Plácida Dominga a koncert amerického mužského pěveckého sboru Chanticleer.
Zážitek s Chanticleerem, byť ne zcela bezvýhradný
Americký, výlučně mužský vokální soubor Chanticleer vystupoval v Praze tentokrát s programem ke svému čtyřicetiletému jubileu. Turné s názvem Then and There, Here and Now / Tehdy a tam, tady a teď bylo jakousi bilancí nejoblíbenějších skladeb z jejich rozsáhlého repertoáru, který díky sopránovým i altovým kontratenoristům zahrnuje skladby a aranže v plném rozsahu smíšeného sboru.
Chanticleer opět prezentoval své stylové rozkročení od středověké polyfonie po současnost, od klasické hudby po gospely v úpravách pro tento soubor. Gershwinova ukolébavka Sommertime z Porgy a Bess, swingový song Bei mir bist du schön, irský tradicionál, cikánská písnička, gospely nebo spirituály, ale i tři sbory Richarda Strausse a skladby současných skladatelů psané souboru přímo „na míru“ jsou přesně tím typem repertoáru, ve kterém vynikne nejen naprostá intonační dokonalost, mnohotvárná barevnost a dynamika při jednolitosti mužského zvukového základu, ale i decentní humor. V bloku věnovaném vokální polyfonii Chanticleer přece jen v detailech – při srovnání například s mnichovským vokálním kvartetem Stimmwerck nebo britským Hilliard Ensemblem v čase jeho největší slávy – tentokrát v novém, pozměněném obsazení narážel na menší plasticitu prolínání hlasových linií. Celkově ale bylo jejich vystoupení v současném přehlušeném světě osvěžující zvukovou oázou.
Propadák
Nové nastudování Křenkovy opery Jonny vyhrává se mi mezi propadáky nezařazuje snadno a ne zcela jednoznačně. Mělo svá plus: Připomínání titulů z éry Nového německého divadla je pro soubor Státní opery určitě přínosná a zdaleka ještě nevyčerpaná dramaturgická linie. Pro roli „blackfaced“ Jonnyho se v Jiřím Rajnišovi podařilo najít vhodný typ pro Křenkovu evropskou představu o černošském jazzovém muzikantovi. A nouzové rozdělení role pokojské Yvonne mezi Vandu Šípovou, která se kvůli úrazu při zkoušce zhostila se svým temperamentem pouze herecké části, a Steffi Lehmann, zpívající part z portálu, bylo naprosto přijatelné. Ostatní sólisté včetně sboru se však s rolemi nesžili natolik, aby charakteristiky postav krizí zmítaného skladatele Maxe, operní divy Anity nebo elegantního houslového virtuosa měly plnou intenzitu.
Opera Jonny spielt auf je svým námětem s oslavou „svobodné“ černošské jazzové hudby velmi úzce spojená se stylovým kvasem doby svého vzniku 20. let minulého století. Aby i dnes fungovala, je třeba najít důvod, čím by měla vyvolat takovou senzaci, jaká katapultovala Jonnyho po lipské premiéře v roce 1927 mezi evropské operní „hity“. A to se při novém nastudování nepodařilo. Třebaže Stefan Lano patří mezi zkušené dirigenty, až při druhém představení začalo pod jeho vedením z orchestru Státní opery probleskovat muzikantství, které vneslo do kontrastů polystylové partitury alespoň trochu švihu.
Ale hlavním důvodem, proč Jonny uvízl mezi propadáky, bylo scénické řešení Davida Drábka. Tento, v opeře fakticky nezkušený režisér, spadl do pasti hudebního timingu tohoto žánru. Z absence hereckého vedení postav ho nemohly zachránit vnějškově naroubované a nefunkční přidané postavy obscénních „rozvadovských“ trpaslíků, lední medvěd, samice sviště, yetti, tanečky protěží nebo ploužení dvojice lyžařů. A vypadalo to, že Drábkovi příběh opery a hudba vlastně překážejí, takže jeho nedůvěra k partituře vlastně jen stvrdila, proč se dnes tato Křenkova opera ze svého někdejšího výsluní propadla do kategorie rarit.