Dvojité jubileum
Ivan Englich
Blíží se slavné datum Českého Spolku pro Komorní Hudbu (ČSKH). Byl založen 10. října 1894 a od té doby pracuje a pořádá koncerty. Původně 8 v sezoně, dnes 28 ve čtyřech řadách. To ale budiž předmětem dalších zasvěcených komentářů a úvah.
Dnes se chci zabývat fenoménem, o kterém se zpravidla ani nemluví, tím méně píše. Jsou to desítky až stovky osobností, které se po všechna ta léta o činnost spolku staraly a věnovaly mu svůj čas. Nepodařilo se mi vypátrat členy Výboru spolku podle let. Archivy o tom mnoho nenabízejí. Víme o zakladatelích, známe jména některých významných předsedů a podporovatelů, ale prakticky nevíme nic o těch, co to všechno zařizovali (od dramaturgie až po provoz), tedy skutečně výkonných pracovnících, bez jejichž činnosti by se neuskutečnil ani jediný koncert. Ani práce paní Dagmar Vanišové a Markéty Pokorné příliš nepomohly.
Za dobu, co pracuji pro ČSKH,se v té výkonné funkci vystřídaly tři dámy. Vzpomínám s úctou na paní Dr. Bohuslavu „Bojku“ Benešovou, která mě pečlivě zaučovala do tajů práce Spolku. Byla úžasná a všichni jsme jí milovali. Po jejím odchodu někam do nebes přijala tu práci paní Věra Moravcová, která,bohužel,záhy onemocněla a zemřela. A co dál? Pro věc zapálených a velmi výkonných lidí kolem sebe zase tak moc nemáme. Oslovili jsme ale paní Janu Klimtovou a ona ochotně nabídku přijala.
S paní Janou spolupracuji již hodně let. Teprve v roce 2017 jsem si uvědomil, že jí musím nějak vyjádřit obdiv. A nejen svůj. K její práci, povaze, ochotě, vlídnosti a úžasné pracovitosti. Jasně: napíšusloupek o Janě Klimtové a poděkuji jí tím za těch mnoho let.
Proto jsem do úvodních programových brožur sezony 2017/18 napsal sloupek. Dovolil jsem si v něm Janu pochválit. To jsem ovšem narazil. Paní Jana totiž upravila text mimo jiné tím, že pochvalu vyškrtla, aniž by se byť jen pokusila mi něco sdělit. A tak se to vytisklo. Zlobil jsem se náramně a hledal nějaké řešení. Nakonec jsem dosáhl jejího souhlasu s tím, že napíšu něco jako rozhovor, z časových důvodů pomocí e-mailů. Sestavil jsem si doma otázky a dvě první odeslal. Žádná odpověď. Později sdělení, že má starostí nad hlavu a na takové pitomosti nehodlá reagovat. A nemá čas. Měla pravdu. Všichni víme dobře, co všechno na ní leží. A tak jsem ustoupil s tím, že se k věci vrátíme na jaře.
Po nějaké době jsem poslal otázky znovu. Zase nic. Že to odmítá. Znovu s poukazem na zbytečné pitomosti.
Takže jinak: Oslovím přátele a jejich vyjádření jen sestavím. Chtěl jsem ale, aby byla nějaká vhodná příležitost k uveřejnění.
Rok 2019 se nabídl sám. Jana Klimtová se shodou okolností dožívá v roce 2019 půlkulatého výročí a rok 2019 je také 125. výročím vzniku Českého spolku pro komorní hudbu. Stalo se a výsledné texty zde rád předkládám.
***
S tajemnicí Českého spolku pro komorní hudbu Janou Klimtovou jsem se seznámil před mnoha léty prostřednictvím kolegy Františka Kovaříčka, s nímž se podílela na neobyčejně úspěšné činnosti instituce zvané Hudební mládež. Pilná a hlavně soustavná práce Jany Klimtové s mládeží nebyla vlastně, pokud vím, nikdy plně zhodnocena. Ona tu byla doslova „strážným andělem“ této nanejvýš důležité akce, jež přiváděla k zájmu o vážnou hudbu mnoho mladých lidí. Vzpomínám na jedno takové setkání Hudební mládeže, jež se uskutečnilo v Litomyšli, rok se již nepamatuji. Měl jsem tam příležitost uskutečnit přednášku o své hudebně –historické práci, týkající se cítolibské skladatelské školy 18. století. Paní Jana Klimtová nejen přivedla do renesančního zámeckého sálu početné mladé posluchače, ale pohotově zajistila i kvalitní aparaturu, potřebnou k poslechu gramofonových nahrávek, vydaných tehdy v Supraphonu. Byl jsem k tomuto svému vystoupení velice skeptický, ale opak bylpravdou. Moje vyprávění padlo na úrodnou půdu. A za tím vším stála jako vždy spíše (ale jen spíše) v pozadí naše milá paní Jana Klimtová.
Co je to dnes takových pětasedmdesát let? S přáním hodně radosti z životodárné hudby se tu podepisuje PhDr. Zdeněk Šesták (*10. 12. 1925).
***
Docela málo si všímáme, že žijeme v době tolik vytouženého míru, je nám celkem docela dobře, ale přesto nám chybí mnoho aspektů, které nás trápí. Jeden z mnoha je ten, že jsme nuceni žít a snášet agresivitu převrácených hodnot. Co je vyloženě špatné – je dobré, někdy i vynikající. To,co je opravdu hodnotné – je nezajímavé či staromódní. Denně čteme v tisku a nejen v tom bulvárním, kdo jsou naše celebrity… I průměrně vzdělanému, či soudnému člověku by mělo být jasné, jak to ve skutečnosti je. Dříve na to stačil tzv. „selský rozum.“ I když dosud někde živoří, je mnohdy odehnán naší zbabělostí, nebo lhostejností. Je téměř děsivé, že mnoha lidem vlivným i čestným chybí odvaha veřejně projevit svůj názor v pravý čas. A směřuji k meritu věci. Náš velký básník Jaroslav Seifert kdysi přibližně napsal: „Děláme, že se ani neznáme, ale když pak někoho v rakvi uvidím, říkám si, že jsem ho měl vlastně rád, i když jsem mu nepodal ruku.“A my bychom, dokud žijeme, měli podat svoji ruku těm, kteří si to zaslouží. A není jich tak málo. Jednou z nich je paní Jana Klimtová, která se tak tiše a obětavě léta stará o blaho naší hudby. Krom podání ruky jí patří i velký dík s přáním všeho nejlepšího! MgA. Luboš Sluka (*13. 9. 1928)
***
Jsem zatížen více než šedesátiletou prací lékaře a proto je snad omluvitelné, že své vyznání člověčenství a obdivuhodné činnosti paní Jany uvedu citátem z medicíny. V závěru fejetonu, věnovanémuzdravotním sestrám, píše Karel Čapek: „Viděl jsem při práci lékaře, rychlé a odhodlané jako při útoku; viděl jsem sestřičky při jejich tichém bdění; a já nedovedu říci, kdo z nich je krásnější.“Paní Jana mi připomíná sestřičku v bdění, ale ne v bdění tichém, ale naopak velmi rušném, které je uměleckému prostředí vlastní. Ovšem právě v něm je její činnost tichá, nenápadná, soustavná a dokonalá. Všechno dění pečlivě sleduje, je dokonale orientovaná a do onoho ruchu vnáší řád a klid. Svojí organizační schopností dokáže zařídit nespočet úkolů s rozvahou a rozhodností, aniž by na sebe upozornila a aniž by si to mnozí z jejího okolí uvědomovali. Měl jsem čest poznat paní Janu před několika lety, kdy jsem se stal členem Rady Českého spolku pro komorní hudbu. S úctou a obdivem sleduji od té doby její nenahraditelnou činnost. Bez ní si veškeré aktivity Rady nedovedu představit. Uvědomuji si, jak náročná a často vyčerpávající práce to je. Vykonává ji s dokonalým přehledem a nebývalým šarmem. Svoji práci miluje a dokazuje to na každém kroku. Je to dáma krásná, ušlechtilá, nesmírně laskavá, ochotná a naslouchající. Vyzařuje z ní noblesa a nadhled. Každá chvíle s ní pobývat a hovořit je pro mne radostí a povzbuzením. Jsem vděčný za její přízeň, za to,že je a jaká je. A právě tak, jako si nedovedu představit odpovědnou činnost lékaře bez stejně odpovědné služby sestry, nedovedu si představit náležitou úroveň České komorní hudby bez součinnosti paní Jany. Kéž by takových, jako je ona, bylo víc. Honoré de Balzac tvrdil, že „žena je nejdokonalejší ze všech stvoření – přechodem od člověka k andělu“. Samozřejmě to beru s rezervou. Ale paní Jana pro mne tím andělem je. Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc. (*31. 8. 1930)
***
Janu Klimtovou znám několik desítek let, zprvu zpovzdálí, později už z jedné budovy. Všude, kde působila, byla jistě zanícenou a milovanou spolupracovnicí. Připomínám si její působení v Hudební mládeži, kde byla více než pravou rukou svému manželovi, Františku Kovaříčkovi. HM byla jejich „dítě“ a mohly by to dosvědčit stovky mladých muzikantů, z nichž mnozí se dostali na světová pódia. Dokonce už v letech jejich raného působení právě s HM. V Českém spolku pro komorní hudbu při ČF působila před léty tajemnice Dr. Bojka Benešová, dáma nenápadná a vznešená. V roce 2008 nastoupila Jana Klimtová, dáma nenápadná a vznešená. To je taková dobrá skromná duše spolku; při čemž je vždy na svém místě, spolehlivá a cele oddaná své práci. Proto je milována a ctěna. Neznám mnoho lidí z „branže“, kteří by měli takové znalosti a přehled o všech umělcích, souborech, repertoáru a kvalitě. Kdosi řekl, že Jana je skromná přehnaně! Nikoliv, Jana žije svým ČSKH a stačila dosloužit i své staré mamince. Jako by nebylo místo pro skromnost, nebo sebeprezentaci. A nemyslím si, že skromnost může být přehnaná; neskromnost ovšem často přehnaná bývá, což je malér. To záleží na člověku. Jana Klimtová je svoje a Spolku. To je naše štěstí. Prof. Karel Špelina (*2. 11. 1936)
***
Český spolek pro komorní hudbu se vždy prezentoval výběrem ušlechtile seriózních mužů, přísně střežících kvalitu, obsah a přitažlivost programů abonentních řad. Tyto pány jsem sice potkával během koncertů, ale pozornost věnoval spíše hudbě. V důstojném výboru vážených titulů a zásluh občas prokmitla i osvěživě kontrastní jiskra ženského elementu – a jako by do šatníku fraků naftalínové chuti zavanula z venku levandulová vůně. I zpozorněl jsem nejen při poslechu hudby. Následkem, a v důsledku snahy o přesnější rozlišení způsobu fungování a organizace Spolku jsem došel k poznání, že k úspěchu jeho aktivit velmi podstatně přispívá veřejnosti téměř neznámá precizní práce a obětavá svědomitost půvabné noblesní dámy, jejíž tichý účinek ve shluku ctihodných osobností jsem zmínil výše. Je to paní Jana Klimtová. Měl jsem posléze tu čest i radost si s ní občas promluvit. Je to vždy inspirativní i poučné. Paní Jana je výjimečně bystrá, zkušená, vzdělaná a noblesní osobnost, a při tom všem je neobyčejně skromná. Jsem přesvědčen, že i moje slova bude pokládat za nevhodně přehnaná. Ale spíše jsou, paní Jano, neohrabaně nedostatečná. Vážení členové výborua ředitelé, važte si této vzácné dámy, a ve vlastním zájmu si jihýčkejte, dokud to s Vámi vydrží! Pravoslav Kohout (*27. 11. 1943)
***
Vážení čtenáři, kolegové hudebníci, bude-li vám položena otázka „znáte, prosím,paní… ?“, tak pravděpodobně s malou nápovědou odpovíte ano. Po léta pracuje v organizačním aparátu ČF přesněji řečeno Českého spolku pro komorní hudbu při České filharmonii… „ale samozřejmě že ji známe… !“Pokud budeme opatrně zvědavější, tak co o nívíme? Bezpochybně miluje hudbu a bytostně přísluší k instituci ČF. Český spolek pro komorní hudbu má historicky doložitelné štěstí, neboť paní Dr. Otka Benešová –předchůdkyně sledované dámy –patřila též k ozdobám zmíněného spolku. Tímto nadstandartním konstatováním mířím konečně k současné milé a příjemné tváři paní, ze které lze prokazatelně čerpat klid a pohodu, především před vlastními koncertními kreacemi, kdy se emoční křivky angažovaných sólistů a komorních hráčů vychylují v parametrech těžko slučitelných s pocitem „klidu a širokých triol“. Toto zjištění se může jevit jako hodně osobní, ale ano. Moc rád vzpomínám na chvíle, kdy jsem jako člen Kocianova kvarteta za pódiem Dvořákovy síně v dirigentském salonku měl tu čest otevírat violoncellové pouzdro a vnímat zcela výjimečnou atmosféru jedné z památných prostor Rudolfína. Stačilo se jen dívat na fotografie slavných, visícíchna stěnách. Po čtyřicetileté kariéře Kocianovců je mi umožněno sedět mezi posluchači koncertů ČSKH a sledovat,co se na pódiu, ale i v hledišti Dvořákovy a Sukovy síně děje. Na chodbách mezi sloupovím nemohu neminout alespoň pohledem dámu, o níž píši, onu elegantní, laskavou, vždy ochotnou paní Janu Klimtovou, která vchází do hlediště jako jedna z posledních, protože právě učinila „poslední pomazání“hudebníkům, aby se jim dařilo dostat posluchače –a především nenahraditelnou seniorskou většinu – tak říkajíc do varu. Komorní hudba je takového kouzla schopna.
Říkává se někdy v souvislosti s osobními ambicemi, ten či onen /ona/, zanechal /zanechala/ výraznou stopu. V případě paní Jany Klimtové to jistě bude také patrný otisk jejího střevíčku… ale mohu vás,vážení čtenáři,ujistit, že paní Jana tvoří sekretariát ČSKH a z toho vyplývající práce všeho druhu a když je třeba, umí si patřičně dupnout. Jako členové Rady ČSKH si ji velice považujeme. Z mého pohledu obdiv, poněkud opožděně, ale o to srdečnější přání plného zdraví posílá prof. Václav Bernášek (*29. 10. 1944).
***
Kdyby jubilejní blahopřání paní Janě Klimtovémělo připomenout jen to, co vykonala a znamenala pro Hudební mládež, i pouhý výčet by naplnil zvláštní vydání Hudebních rozhledů. Kdyby jubilejní blahopřání mělo připomenout jen to, co znamenala a vykonala pro svého manžela, hudebního skladatele a ředitele konzervatoře PhDr. Františka Kovaříčka a pro svou maminku, vznikl by román. A kdyby se v jubilejním blahopřání mělo třeba jen skromně zrcadlit vše, co paní Klimtová připravuje, zajišťuje, činí a zachraňuje ve prospěch Českého spolku pro komorní hudbu, musela by mít každá programová brožura dvojnásobek stran. První i poslední je pro ni samozřejmost. Má smysl pro vzlet umění i disciplínu úřadu, stále znovu osvědčuje sílu vzdorovat nesmyslům a přitom o nich nehovořit, okamžitě řeší neřešitelné, profesionální náročnost vyvažuje osobní skromností, velkorysost přesností, nadšení souzněním. Ve své štíhlé postavě skrývá širokou náruč, vzácnost i všudypřítomnost, neměnný vzhled a přesto vždy mnoho překvapivě nového. Hýří nápady, a přesto pokorně slouží autoritám. V nezměrné lásce k hudbě nikdy neutopí věcnost jednání.
Vešlo by se to vše do čísla časopisu, do románu, do koncertních programů? O jejím elegantním umění jak vytvářet zákulisní opěrné pilíře hvězdných večerů by měli číst ve svých učebnicích všichni budoucí hudební manažeři. Povinně. Sílu, zdraví a požehnání bez ohledu na letopočet si dovoluje popřát RNDr. Jan Králík (*21. 3. 1947).
***
Jsem,bohužel,už v letech a poznal jsem za ta léta život řady institucí. A skoro v každé jsem narazil na dobrou duši, která skromně žila životem svého oddělení v podniku. Mnoho lidí s institucí spolupracujících tuto osobu znala, důvěřovala jí a obracela se na ní ve všech možných problémech. V drtivém počtu případů to byly ženy, které si nečinily žádné nároky na nějakou slávu, žily mimo výsluní jiných zaměstnanců „hýbajících“ daným podnikem. Přitom by bez těch žen, které mám na mysli, většinou instituce fungovala velmi nedokonale. Za ta léta letoucí již nikdo všechny ty dobré duše ani nevyjmenuje. Je to škoda. I takovíto pracovníci by zasloužili „vejít do dějin“ a měli by být připomínáni. Vzpomenu-li na činnost Hudební mládeže v minulých letech a dnes na Český spolek pro komorní hudbu při České filharmonii, je nutné zmínit paní Janu Klimtovou. Je to přesně ona nezištná duše, která takzvaně „o všem ví“, takže se na ní můžete obrátit s nejzapeklitějšími problémy. A vždy vám s ochotou a milým jednáním pomůže. Krásné je, jak paní Klimtová vnitřně žije se „svým“ spolkem. Prožívá kvalitu koncertů, prožívá návštěvnost. Přejme jí do dalších let moc sil a nám všem motajícím se kolem hudby to, aby setrvala na svém místě co nejdéle. Prof. Otomar Kvěch (25. 5. 1950 – 16. 3. 2018)
***
Co říci závěrem?
God save our Jana Klimtová po mnoho dalších let.