Do souhrnu dubnových „nej“ patří čtyři operní premiéry a tři koncerty.
Pod souhrnným názvem Mozart… a ti druzí uvedl operní soubor Národního divadla ve Stavovském divadle operu Michaela Nymana Dopisy, hádanky a příkazy ve spojení s jednoaktovkou Stevena Stuckyho Klasický styl. V dubnu měla v ostravské opeře premiéru Julietta Bohuslava Martinů a v Plzni u nás poprvé zazněla IrisPietra Mascagniho. Dubnové operní premiéry uzavřela na Nové scéně novinka Petra Wajsara Tramvestie, psaná na objednávku pražského ND.
Koncertní produkce zahrnovaly v chronologické posloupnosti Verdiho Rekviem v nastudování pražského Národního divadla, Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha v provedení Collegia 1704 a první koncert třetího ročníku donátorského cyklu PKF – Lobkowicz abonmá se sólistkou Kateřinou Kněžíkovou.
Zážitek s Kateřinou Kněžíkovou
Třebaže v dramaturgii prvního koncertu letošního ročníku donátorského cyklu PKF – Lobkowicz abonmá dominovalo téma smutku a smrti, ve výsledném dojmu převážila čirá radost ze skvostné interpretace. Komorní prostor Císařského sálu Lobkowiczkého paláce rozezněla sopranistka Kateřina Kněžíková neokázalou, ale o to niternější intimní zpovědí zdrcené Ariadny opuštěné Théseem, jak ji v lamentech vyjádřil v roce 1508 Claudio Monteverdi a o 350 let později Bohuslav Martinů. Po těchto dvou působivých lamentech nebylo snadné navázat dalším programem, takže dvě písně Gabriela Faurého byly spíše dovětkem, který v Kolébkách pokračoval v náladě smutku, aby se rozjasnil do vesele roztančeného valčíku v písni Motýl a květina.
PKF – Prague Philharmonia v komorním obsazení se pod vedením svého koncertního mistra Jana Fišera předvedla nejen jako citlivý partner sólistky, ale také samostatně v Sibeliově slavném Valse triste, ve Faurého Romanci beze slov a v orchestrální verzi suity Náhrobek Couperinův Maurice Ravela. Filharmonierespektovala akustiku Císařského sálu krásně vyrovnaným souzvukem pléna a vycizelovaného frázování a zejména v Ravelovi se v orchestrálních sólech uplatnili brilantně i jednotliví hráči především na dřevěné dechové nástroje s tklivým anglickým rohem nebo jasně znějící flétnou.
Součástí PKF – Lobkowicz abonmá 2019 je také setkávání s příběhy umění. Tentokrát Petr Slouka, kurátor Lobkowiczkého hudebního archivu, zasvětil pozorné posluchače do vývoje tisku hudebnin.
Propadák s Verdiho Rekviem zachraňovala Jana Sýkorová
Uvedení Verdiho Rekviem by mělo být mimořádnou událostí. Takovou, jakou bylo nezapomenutelné nastudování Jiřího Koutas orchestrem FOK a Pražským filharmonickým sborem v roce 2010, při kterém intenzita symbiózy dirigenta, sboru, orchestru a sólistů měla až hypnotický účinek. Koncert v historické budově Národního divadla se však pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka s orchestrem a sborem Opery Národního divadla takovým zážitkem nestal. Orchestr Národního divadla dirigent nedokázal strhnout k výkonu, který by zprostředkoval ono výrazové rozpětí Verdiho hudebního dramatu k věčném příběhu o lidské pokoře a pýše, svobodě i omezení, hříchu i odpuštění. Verdiho kontrasty a emoce, kterými se zkušenostmi bytostného dramatika naplnil Rekviem, vyjádřil při provedení v Národním divadle alespoň sbor připravený Pavlem Vaňkem.
Pokud jedním z magnetů tohoto uvedení Verdiho Rekviem v Národním divadle měla být účast dvou zahraničních sólistů, zůstalo jen u přání. Úctyhodné světové renomé americké sopranistky Meagan Miller se v Praze kvůli příliš velkému chvění hlasu a problémy s nasazením zdálo být spíše minulostí. Italský tenorista Angelo Villari bezohledně vůči ostatním hřímal a těžce zápasil s intonací, takže zejména a cappella ansámbly byly doslova utrpením. I když ze sólistů dobře obstál basista Jiří Sulženko, uvedení tohoto titulu kromě sboru oprávnila pouze Jana Sýkorová. Stala se hvězdou večera, když vyjádřila bouře hrůz posledního soudu i chvíle zvolnění, usebrání a naděje na vysvobození. A lze litovat, že její barevný mezzosoprán můžeme při představeních Národního divadla slýchat tak málo.