Říjnové premiéry zahrnují jednu operní novinku – Broučky Jana Jiráska v plzeňském Divadle J. K. Tyla, jednu českou premiéru – Lolitu Rodiona Ščedrina, kterou uvedla Státní opera ve Stavovském divadle, a Dvořákovu Rusalku v ostravském Národním divadle moravskoslezském. Alespoň koncertně připomněl FOK ve spolupráci s Polským kulturním institutem dvousté výročí narození Stanisława Moniuszka a v kostele sv. Šimona a Judy zazněla první (dvouaktová) verze jeho opery Halka v provedení polského souboru Capella Cracoviensis, který se zaměřuje na historicky poučenou interpretaci.
Říjen byl až mimořádně bohatý na vokální koncerty staré hudby. FOK svůj letošní cyklus Staré hudby zahájil vystoupením souboru L’Arpeggiata s programem Mediterraneo / Středozemí. Prvními koncerty otevřely své letošní cykly dva soubory – Collegium 1704 na začátek své 8. pražské sezony v Rudolfinu připravilo rané oratorium Georga Friedricha Händela La resurrezione / Vzkříšení a Collegium Marianum své 19. barokní podvečery (ze kterých se staly večery) uvedlo obrazy melancholie s díly alžbětinských skladatelů, Lullyho, Händela a Thomase Augustina Arnea. Ensemble Inégal na říjen nasměroval svůj 6. ročník mezinárodního hudebního festivalu zaměřeného na Jana Dismase Zelenku. A Musica Florea Marka Štryncla ve spolupráci s vokálním souborem Victoria Ensemble představila výběrem z duchovních kompozic českého barokního skladatele Antonína Reichenauera.
Kromě toho se v pražské Novoměstské radnici u nás poprvé uvedl letošní vítěz soutěže Operalia, baskický tenorista Xabier Anduaga.
Zážitek s alžbětinskou melancholií Collegia Marianum
Svou, už 19. sezonu barokních podvečerů zahájilo Collegium Marianum podzimní melancholií natolik krásnou, že proměnilo smutky a nostalgie v radost nad nádherou hudby v interpretaci tohoto souboru a sopranistky Hany Blažíkové.
Těžištěm programu byla díla skladatelů alžbětinské Anglie, kdy právě opěvování stavu melancholie, ve které se tak rádi utápěli umělci i učenci, ale i lékaři, patřilo k oblíbeným. V programu se prolínaly instrumentální kompozice s vokálními pro sólový soprán.
Hned úvodní skladba s příznačným názvem The Image of Melancholly Anthonyho Holborna (cca 1545–1602) nastolila před dychtivými posluchači zcela zaplněného Tereziánského sálu Břevnovského kláštera atmosféru večera. Navázala na ni píseň-pavana Flow my tears / Tryskejte slzy, snad nejslavnější skladba Johna Dowlanda, které Hana Blažíková v dialogu pouze s theorbou Jana Krejči vdechla truchlivý smutek, bolest žalosti, až marnost naděje v obrazech sežehlé pouště, temné písně ptáka noci, přízraků skrytých v tmách. Program pokračoval skladbami, které se vážou k Shakespearově Bouři. Instrumentální úvod před prvním aktem Matthewa Lockea (cca 1621–1677) s kontrasty různých fází mořské bouře a prudkými disonantními střety klidu a prudkých přívalů vln vystřídala veselejší píseň Dry those eyes / Osuš si oči od Henryho Purcella (1659–1695), ve které vzdušný duch Ariel radí odhodit přívaly smutku a oddat se lahůdkám a vínu, které nabízí jeho ostrov a jak je v podobě perlivých koloratur báječně vyjádřila Hana Blažíková. Purcell se pak vrátil v druhé části koncertu ještě prostřednictvím instrumentální Chacony g moll.
Proměnlivost nálad vnesla do programu suita z opery Venuše a Adonis Johna Blowa (1659–1695). Pro tragický závěr tohoto příběhu Venuše byl vybrán její nářek nad smrtí Adonise, jak ho podle Ovidiových Metamorfóz zpracoval ve své opeře Jean-Baptiste Lully (1632–1687) s opakovaným mottem kruté nesmrtelnosti: bohyně lásky a krásy své lamento obrací ke svému božství, kvůli kterému se i její zoufalství, slzy a žal stávají věčnými.
Britskou skladatelskou linii zastupoval na koncertě také Georg Friedrich Händel (1685–1759), v jehož Concertu grosso G dur, HWV 319 mohli hráči Collegia Marianum s flétnistkou Janou Semerádovou a koncertní mistryní Lenkou Torgersen v čele předvést svoji virtuozitu a sehranost. A program, který dramaturgicky sestavila koncertní mistryně Collegia Marianum Lenka Torgersen, uzavřela kantáta Thomase Augustinea Arnea (1710–1778) The Morning / Ráno na text Johna Miltona s útěšným opěvováním pastýřské idyly. Hana Blažíková prozářila svými koloraturami nejen svítání slunce a zpěv skřivánků, ale proměnila i vzdechy nad bolestnou ztrátou milované dívky ve sladkobolné opojení, které posluchačům prohřálo cestu do chladného podzimního večera.
A propadák tentokrát opět nebyl žádný…