Marta Ulrychová
Dne 2. 11. na Svátek zesnulých zemřel v Plzni houslista a dirigent František Drs, dlouholetý člen operního souborů Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, Hudebního divadla v Karlíně a Státní opery Praha. Narodil se v Kutné Hoře, studium houslové hry se věnoval na Pražské konzervatoři. Po jejím absolutoriu nastoupil do operního orchestru Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, a to na místo koncertního mistra. Plzeň byla pro Františka osudová – prožil v ní plných dvacet let profesního života, zvolil si ji za své bydliště, a to i v době, kdy ho pracovní povinnosti zavedly do Prahy, v ní se také – podobně jako u jiného rodáka z Kutné Hory J. K. Tyla – uzavřela jeho životní dráha.
Své původní poslání koncertního mistra začal v 80. letech střídat s řízením téhož orchestru. Nejprve byl pověřován dirigováním baletů (Vostřákova Sněhurka, Pugniho Esmeralda, Čajkovského Spící krasavice, Špalíček B. Martinů, Prokofjevova Popelka a Romeo a Julie), posléze mu byly svěřovány úkoly i v operním ansámblu (Gounodův Faust a Markétka, Mozartova Kouzelná flétna, Donizettiho Nápoj lásky a Poprask v opeře, Adamův Postilion z Longumeau, Verdiho Rigoletto, Dvořákův Jakobín). Seznam jím nastudovaných děl v DJKT sice činí pouhých třináct položek, nezaznamenává však počet jím dirigovaných titulů, které nastudovali někdejší operní šéfové – Ivan Pařík nebo (po roce 1990) Josef Chaloupka. Své zkušenosti z práce v orchestru mohl Drs krátce uplatnit i jako pedagog na plzeňské konzervatoři.
Po roce 1989 – a zde bych ráda připomněla jeho statečný občanský postoj v prvních dnech „sametové“ revoluce – se plzeňskému divadlu otevřely široké možnosti přeshraniční spolupráce v podobě pohostinských představení v příhraničních městech Německa (Pasov, Weiden). Z této doby nelze opomenout Drsovu zainteresovanost v pohraničním městě Furth im Wald, kde s našimi předními sólisty, orchestrem a sborem DJKT provedl na tamějším náměstí Smetanova Dalibora nebo Mozartovu Kouzelnou flétnu. Ve stejném duchu velkolepých operních galapředstavení pod širým nebem se nesl i „rodinný“ festival Operní týden v Kutné Hoře, jež mu organizačně pomáhala zajistit jeho žena, sopranistka Karolina Hromádková, někdejší sólistka plzeňské opery. Také zde zazněl Smetanův Dalibor, z množství představení v posledních letech uveďme jen namátkou Verdiho Aidu, Macbetha či Pucciniho Madame Butterfly.
Působení v divadle však byla pouhou částí Drsových aktivit. Pro svou schopnost rychle se orientovat v náročném partu byl i vyhledávaným interpretem soudobé hudby. V rámci někdejšího Svazu západočeských skladatelů a koncertních umělců, později i Západočeského hudebního centra, premiéroval nejen v Plzni, ale i na řadě výměnných koncertů komorní hudby (Praha, Brno, Košice) skladby současných západočeských skladatelů. Mnohé z nich také natočil v plzeňském nahrávacím studiu.
Výtečně se František uplatnil i v oblasti dětských výchovných koncertů. To nebylo akademické mudrování, ale skutečná „schola ludus“, kterou děti přijímaly s bezprostředním nadšením a pozorností.
Okruh Drsova působení by však zdaleka nebyl úplný, kdybychom nepřipomněli jeho práci s hudebními amatéry, která začala vzápětí po jeho příchodu do Plzně vedením Plzeňského orchestrálního sdružení, jež necelých dvacet let před ním dovedl k pozoruhodným výkonům dirigent Bohumír Liška. Drs se pilně věnoval práci s tímto tělesem, připravoval party, příležitostně orchestr doplňoval profesionálními hráči, popřípadě podle potřeby i operními pěvci. Ti všichni mu ochotně vycházeli vstříc. Tak se v Plzni vytvořilo jisté společenství milovníků hudby, zahrnující jak profesionály, tak amatéry, kteří Františka Drse uznávali jako přirozenou autoritu. Nemalou roli v oblíbenosti Františka jako člověka jistě sehrály jeho hráčské kvality výtečného houslisty, disponujícího zpěvným, kultivovaným tónem a výbornou pamětí, ale jako klíčové zde byly především vlastnosti lidské, vlastnosti skromného a pokorného člověka. Mezi ním a orchestrálními hráči nikdy nepanovalo napětí, ale kamarádský vztah. Pro mladé začínající interprety našel správná slova povzbuzení. S ochotou se účastnil akcí, jež nebyly vůbec honorovány (např. pro plzeňskou pobočku Společnosti Antonína Dvořáka, různé nadace apod.), často jsme ho slyšeli i na kostelních kůrech, neboť připravit „Rybovku“ či mši k jiné příležitosti bylo pro Františka nepsanou povinností. V tomto ohledu měl v sobě něco ze starých kantorských tradic – obětavost, starostlivost a laskavý přístup ke svému okolí. Jako zanícený muzikant pracoval do posledních chvil.
Uzavřel se život pracovitého, obětavého, mírného a pokorného člověka, majícího vzácný nadhled nad lidskými slabostmi. V současném světě nám bude moc chybět. Čest jeho památce!