V České republice je dosud spíše velkou neznámou. Petr Popelka je přitom od sezony 2020/2021 novým šéfdirigentem Norského rozhlasového orchestru. V letošním roce se ujal postu „Conductor Fellow“ u prestižní NDR Elbphilharmonie v Hamburku. Opakovaně spolupracuje s Dánským národním symfonickým orchestrem, Norskou národní operou v Oslu, Maďarskou státní operou v Budapešti a Semperovou operou v Drážďanech. Chybí vám ve výčtu české orchestry?
Neradostné skóre zachraňuje Ostrava, jejíž Janáčkova filharmonie tohoto mladého dirigenta měla přivítat na svém koncertě 23. dubna.Kdo usměrňoval vaše seznámení s hudbou a kdy začal hrát prim právě nástroj zvaný kontrabas?
Do kontaktu s hudbou jsem přišel v podstatě velice pozdě. Rozhodující moment nastal, když mi bylo kolem jedenácti let. S rodiči jsme byli na návštěvě u jednoho rodinného přítele, který mně a mému bratrovi zahrál na klavír Po zarostlém chodníčku a jiné skladby. Do hudby jsem se naprosto zamiloval a rozhodl jsem se, že přesně to chci a budu dělat. Chtěl jsem začít hrát na housle nebo klavír. V jedenácti letech je na housle už poněkud pozdě, začal jsem tedy nakonec s kontrabasem, který jsem si také okamžitě zamiloval.
Hru na kontrabas jste dále studoval na Pražské konzervatoři a v německém Freiburgu. Jaká pro vás byla studijní léta? Existuje velký rozdíl v českém a německém školství?
Jsem moc rád, že jsem mohl studovat v Čechách na konzervatoři a dále na vysoké škole v Německu. Rozdíl je veliký. Už jen to, že v Německu nejsou konzervatoře tak jako u nás. Na hudební vysokou školu jdou studenti v Německu po maturitě. U nás je už konzervatoř extrémně na hudbu specializovaná, takže se studenti v podstatě pro život hudebníka rozhodují daleko dříve.
V Německu jste také získal důležitou praxi jako zástupce sólokontrabasisty v Sächsische Staatskapelle Dresden. Bylo pro vás zavazující dostat se na tak prestižní místo v kapele a městě, kde před třemi staletími působil největší český barokní skladatel Jan Dismas Zelenka?
V Drážďanech jsem mohl strávit krásných deset let. Studoval jsem předtím ve Freiburgu a Drážďany jsem nijak neplánoval. Ještě při studiích jsem šel na konkurz a místo shodou okolností dostal. Staatskapelle je úžasný orchestr s dlouhou a bohatou tradicí. Tomuto orchestru jsem vděčný za mnoho. Skutečně jsem mockrát na Jana Dismase Zelenku myslel. Dnešní Staatskapelle byl „jeho“ orchestr. Hned naproti opeře v Drážďanech je kostel (Hofkirche), kde Zelenka také působil. Za studií v Praze jsem často hrál jeho triové sonáty a jeho hudbu hluboce obdivuji.
Kdy a kde jste poprvé vzal do ruky taktovku, váš životopis neuvádí. Kdo byl tedy vaším mentorem a rádcem a co vás k této profesi motivovalo?
Ještě za studií v Praze jsem chodil na soukromé hodiny dirigování. Poprvé jsem „dirigoval“ za studií na zkoušce své vlastní skladby. Zájem o dirigování u mě vůbec vznikl díky kompozici. Opravdově jsem s dirigováním začal před čtyřmi roky. Na prvním mistrovském kurzu, který jsem absolvoval, jsem poznal dirigenta Vladimira Kiradjieva. Hodně jsem se u něho naučil. V současné době je to pro mne Alan Gilbert, od kterého se mnoho učím na jeho zkouškách v Hamburku.
U Gilberta, který je šéfdirigentem NDR-Elbphilharmonie, jste také získal místo asistenta. Jak jste se vlastně seznámili?
Před čtyřmi lety jsem Alana Gilberta poznal v Luzernu, kde dával mistrovské kurzy. Znovu jsme se potkali později v Drážďanech, když Alan dirigoval Staatskapelle. Byl jsem moc rád, když se mě zeptal, zda by mě zajímal konkurz na místo „Conductor Fellow“ u jeho orchestru v Hamburku. Jel jsem na předdirigování a měl jsem veliké štěstí, že jsem tuto pozici na jednu sezonu dostal.
Hamburská filharmonie má nádhernou koncertní halu. Jaká je návštěvnost tamějších koncertů a v jaké oblasti se dají vnímat přednosti a specifika tohoto orchestru?
NDR Elbphilhamonie Orchester je jeden z předních německých orchestrů a budova Labské filharmonie se stala novým symbolem Hamburku. Prakticky všechny koncerty v Labské filharmonii jsou vyprodané. Je to obrovské kulturní centrum, které doslova přitahuje diváky.
Od nastávající sezony 2020/21 jste novým šéfdirigentem Norského rozhlasového orchestru (KORK). To je velký úspěch. Jakou pověst má ve skandinávských zemích tento orchestr?
Ze spolupráce s Norským rozhlasovým orchestrem mám velikou radost. Moc se těším na nadcházející tři roky úzké spolupráce. Pro Norsko je KORK velmi důležitý orchestr. Je to jediné rozhlasové těleso v zemi. Patří zároveň pod Norskou státní televizi NRK, a je tedy často součástí různých televizních projektů. Jeho repertoár je neuvěřitelně široký: od barokní a tzv. staré hudby až k té úplně nejmodernější.
Mimo dirigentskou a hráčskou kariéru píšete vlastní hudbu. Jak byste ji charakterizoval? Využíváte spíše tradičních hudebních prostředků, nebo rád hledáte nové a neprošlapané cesty?
Kompozice je pro mne důležitá část života. Nedokážu úplně popsat slovy vlastní hudbu. Snažím se, aby každá moje nová skladba byla pro mě (!) nová cesta. Něco, kudy jsem se ještě nevydal.
Pohled do vašeho nabitého diáře svědčí o tom, že o koncerty v zahraničí nemáte nouzi. Jak to vypadá s nabídkami a zájmem českých orchestrů?
Mám velikou radost ze spolupráce s Janáčkovou filharmonií Ostrava, která mne jako první český orchestr kontaktovala a dala mi šanci. Jsem za to moc vděčný a ze srdce si toho vážím! V Čechách bych moc rád pracoval více. Doufám, že se s orchestry u nás dostanu postupně do intenzivnějšího kontaktu.
V roce 2017 jste získal Cenu Neemeho Järviho pro nejlepšího mladého dirigenta Akademie Menuhinova festivalu ve švýcarském Gstaadu. To musí být velmi motivující! Získal jste díky této poctě i nějaká privilegia a nové možnosti?
Díky této ceně jsem měl mít hostování u švýcarských orchestrů… Nic z toho se ale nestalo (úsměv).
Jak je to možné? Snažil jste se to nějak řešit?
V roce 2017 dané ocenění získali dva dirigenti. Možná to byl důvod, proč nakonec k žádnému hostování nedošlo. Přiznám se, že ani nevím, jestli Katharina (dirigentka z Rakouska, která ocenění dostala se mnou) nějaké koncerty a hostování absolvovala… Přišly pak nové projekty, nové příležitosti, takže jsem se ani nesnažil to nějakým způsobem urgovat nebo se moc připomínat. Je to ale určitě škoda.
Co je pro vaši dirigentskou práci příznačné? Držíte se nějakých osvědčených pracovních zásad a metod, nebo jste spíše improvizační a intuitivní typ?
Měl jsem veliké štěstí, že jsem jako hráč v orchestru v Drážďanech mohl pracovat opravdu s těmi největšími dirigentskými osobnostmi a zároveň velmi dobře poznat, co profese hudebníka v orchestru obnáší. Jako dirigent musí člověk (dle mého názoru) vědět, co chce hranou skladbou říci a mít naprosto jasnou představu, ale zároveň dokázat extrémně rychle reagovat na situaci při zkoušce a na to, jak orchestr hraje. „Orchestr hraje“ je vlastně trochu špatný výraz, protože orchestr je plný originálních hudebních osobností s vlastními názory.
Nevěřím v tomto smyslu na nějaké prosazování autority. Snažím se přistupovat k jakkoliv velkému orchestru jako ke komorní hudbě a především s respektem ke komukoliv, s kým v ten daný okamžik hudbu smím dělat. S přirozeným lidským respektem.
Které dirigentské osobnosti vnímáte jako klíčové pro vaše vnímání a chápání hudby?
Myslím, že nikdy nezapomenu na Marisse Jansonse. Jeho způsob práce mi byl velmi blízký a úžasně inspirující. Velký vliv na mě měl samozřejmě Christian Thielemann, šéfdirigent Staatskapelle Dresden, kterého si nesmírně vážím. Samozřejmě osobnost Alana Gilberta je pro mě nesmírně důležitá. Jeho styl práce s orchestrem v Hamburku je pro mne neuvěřitelně motivující.
Jako aktivní kontrabasista jste jistě musel zaznamenat i reptání muzikantů, kteří si často o některých dirigentech myslí své. Co je podle vás posláním dirigenta?
Velmi těžká otázka. To by vystačilo na celý rozhovor, a i to by bylo málo. Samozřejmě vím, že si hráči v orchestru myslí o dirigentech leccos. Moc dobře to sám znám (úsměv). Muzikanti umí dirigenta „přečíst“ během dvou až tří minut. Člověk by se neměl před orchestrem „přetvařovat“, něco předstírat. Měl by zůstat autentický. Každý muzikant to hned vidí, když dirigent „hraje“ naučené pózy. Podle mého názoru by měl být součástí orchestru a ne tím, který stojí mimo orchestr, měl by doslova s muzikanty dýchat. Hodně lidí tvrdí, že dirigent by si měl od orchestru držet co největší odstup. Já na to ale moc nevěřím.
V Ostravě jste měl vystoupit po boku Janáčkovy filharmonie. Tento renomovaný orchestr je momentálně bez šéfdirigenta, ale přesto zažívá úžasnou sezonu plnou zahraničních výjezdů a velmi kladných referencí. Jak to podle vás jde dohromady?
Orchestr může bez šéfdirigenta klidně dobře fungovat. Dobrý orchestr, jako je Janáčkova filharmonie, nepotřebuje šéfdirigenta ve smyslu osoby, která přísně na orchestr „dohlíží“. V ideálním případě, pro orchestr kvalit JFO, by šéfdirigent měl být hudební osobnost, se kterou členové orchestru dokážou rádi a kvalitně pracovat a která dokáže k práci inspirovat.
V jakém repertoáru jste se měl s Janáčkovou filharmonií představit?
Repertoár našeho koncertu s JFO je, myslím, nádherný! Čtyři originální kompozice, které jsou nějakým způsobem spojeny, nebo dokonce přímo inspirovány světem ptáků. Einojuhani Rautavaara, Anders Hillborg, Antonín Dvořák a Igor Stravinskij, to je úžasná a neobvyklá kombinace. Čtyři naprosto různé hudební světy.
Patří hudba severských autorů Rautavaary a Hillborga k posluchačsky vděčným zážitkům? Neznámá jména přece jen nejsou dobrým prodejním artiklem a manažeři orchestrů se jim povětšinou úzkostlivě vyhýbají…
To je pravda. Mnoho orchestrů se „neznámým“ autorům vyhýbá. To zajímavé je právě dle mého názoru v kombinaci a kontextu. Lépe řečeno v nových kombinacích a kontextech. Kombinace u nás málo známých severských autorů, jakými jsou Einojuhani Rautavaara a Anders Hillborg, právě s také poměrně méně hranou Dvořákovou skladbou a velmi často uváděným Ptákem Ohnivákem je po dramaturgické stránce skvělý nápad a jsem si jistý, že posluchači všechny skladby ocení!
V Maďarské státní opeře v Budapešti se brzy ujmete obnoveného provedení Carmen. Zjevně tedy nepatříte k zastáncům dirigentů – operních specialistů?
To je právě kvalita dobrého orchestru, jako je JFO. Opera je pro mě důležitou součástí mého života. Staatskapelle Dresden hraje prakticky denně operní představení v Semperoper v Drážďanech. Operu miluji a rád bych se opeře věnoval úplně stejnou měrou jako symfonickému repertoáru.
Často se mluví o tom, že bychom si měli hudby a věcí hlavně „užívat“. Užíváte si také svou práci? Jak velkou roli u vás hrají emoce a prožitek hudebního díla?
Hudba je umění a umění je důležitou součástí lidského života. Emoce je možná naprosto klíčové slovo v hudbě. Hudba vzbuzuje emoce. Často se říká, že člověk musí znát spoustu teoretických věcí o hudbě, aby ji dokázal plně ocenit. Nemyslím si to. Jako posluchač (na rozdíl od interpreta) nemusím vědět nic o kontrapunktu, a přesto mohu mít plnohodnotný duchovní zážitek z Bachovy fugy. Posluchač nepotřebuje znát teorii dvanáctitónové kompozice, a přesto Schönbergova díla nebo houslový koncert Albana Berga mohou být pro něj silným emočním zážitkem. To platí jak pro hudbu starou, tak úplně tu nejnovější. Takže si myslím, že slovo „užít si“, „zažít“ nebo „prožít“ hudbu je naprosto namístě!
Milan Bátor
