Jakub Horváth
V dějinách vážné hudby i jazzu existovalo málo hudebníků, kteří by se naplno věnovali oběma žánrům, a navíc v nich vynikali. Klavírista Ondřej Kabrna patří mezi ně. Nehraje však pouze na piano, ale také na akordeon, Hammondovy i klasické varhany a rovněž intenzivně skládá. V současné době patří mezi naši hráčskou elitu napříč všemi žánry, což dokazuje nejen ve svých vlastních formacích (Flying Hammond, Flying Power, Flying Accordion, Agharta Band), ale také při sólových koncertech, nebo naopak jako dvorní klavírista Jany Koubkové, Chantal Poullain a Radky Fišarové. Dlouhodobě se věnuje také výchově mladých talentů na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Hovořili jsme tedy o jeho inspiračních vzorech, o prolínání klasiky a jazzu, o uplatnění dnešních absolventů v obou žánrech a v neposlední řadě také o dopadu současné situace pandemie koronaviru na kulturní scénu.
Kde se zrodil impuls k tomu, že jsi v roce 1994 začal studovat hru na piano na Konzervatoři Jaroslava Ježka?
Popravdě řečeno, mě by tehdy ani nenapadlo jít na konzervatoř, ani jsem o KJJ nevěděl, chodil jsem však na jazz k známému učiteli „malých jazzmanů“ Emilu Hradeckému, který mně tuto školu doporučil. Na piano jsem pořádně cvičil zhruba rok před konzervatoří (byť na něj hraju od mala), jinak jsem byl čistokrevný průmyslovák, který chtěl jít na ČVUT, kam jsem poté (společně s KJJ) také šel. Během prvního ročníku se však ukázal souběh obou škol pro mě nemožný, psychicky jsem to nezvládal. ČVUT jsem tedy opustil s tím, že se tam později vrátím. K tomu už nedošlo, ale elektroniku, hlavně tu hudební, dělám pořád. Neumím si představit život bez pájky, stejně jako život bez hudby.
Kteří kantoři tě na konzervatoři ovlivnili?
Jan Vrána mě učil klasickou hudbu a ovlivnil mě hlavně, co se týče myšlení. Mnohem později jsem měl pár lekcí u Iriny Parker, díky ní jsem poznal ruskou klavírní techniku a úplně jsem si otevřel zvuk. Strašně mi pomohla, teprve od té doby snad smím říkat, že jsem klavírista. Základy jazzu mě naučil Jiří Růžička, speciálně v block chords v Čechách nedostižný. Hodně mě tehdy ovlivnil i Stanislav Jelínek, legendární teoretik a skvělý improvizátor.
V roce 2016 jsi absolvoval studium jazzu na HAMU. Byl vysokoškolský diplom hlavní motivací ke studiu na této fakultě?
Ale kdepak. Diplom je jen papír. Když člověk nějakou dobu učí, chce přece taky nasát něco nového. Otevření jazzového oddělení na HAMU mi umožnilo jak soustředěnější práci, tak motivaci poznat další věci. Na HAMU jsou úžasní lidé, nejen co se týče jazzu (kde nám všem dal nejvíc určitě Jirka Slavík), na přednášky prof. Havlíka nezapomenu do konce života. No a hodiny u Karla Růžičky byly vždy balzámem na duši. To byl muzikant od pánaboha.
Svoji diplomovou práci jsi pojednal o jazzem ovlivněné hudbě Ervína Schulhoffa. Čím tě tento neprávem opomíjený židovský skladatel zaujal?
Vždy jsem o něm věděl, ale opravdový impuls mi dal až Jirka Slavík, který mě upozornil, že by se Schulhoffův odkaz mohl nějak zajímavě zpracovat. Začal jsem jej tedy studovat a logicky jsem došel k tomu, že jsem chtěl kompletně zmapovat jeho jazzem ovlivněnou část díla. Důležité bylo, že jsem toto téma popisoval jako člověk z jazzové branže a nikoliv jako klasik, který za každou devítkou vidí jazz. Z toho důvodu jsem se dost zabýval i vlivem jazzu na klasickou hudbu a naopak, protože jsem chtěl vyvrátit určité mýty, které dodnes mezi muzikanty obou žánrů podle mě panují. Schulhoff byl Jára Cimrman meziválečné hudby, psal všechno a všechno dobře, hrál klasiku i dobový jazz, chtěl dokonce založit jazzovou školu. Také to byl velký milovník života a žen. Prostě krásný člověk s ošklivým koncem…
Tvým soukromým učitelem klavíru byl také Ondrej Krajňák. Změnil výraznějším způsobem tvoje jazzové myšlení a přístup ke cvičení?
K Ondrovi jsem začal chodit, protože jsem nevěděl, co a jak cvičit. Srovnal mi především rytmus, poněvadž v dobách, kdy sem začali Slováci jezdit hrát bebop, jsme vůbec netušili, že se takhle dá hrát. A já tak chtěl hrát. Po první hodině strávené u něj jsem cvičil osm hodin denně s metronomem. Prostě očista od šmíry. Byla nutná. (Smích)
V roce 2002 jsi vyhrál klasickou i jazzovou část improvizační soutěže na témata Gustava Mahlera a v roce 2006 jsi se probojoval až do semifinále soutěže sólového piana v rámci Montreaux Jazz Festivalu. Mohl bys porovnat tato dvě klání, co se týče prestiže, náročnosti a vzájemné konkurence?
To se vůbec nedá srovnávat. Mahlerovská improvizační soutěž byl dobře míněný pokus udělat při běžné klasické soutěži i soutěž improvizační. Mám dojem, že první ročník byl i zároveň posledním. Nebylo těžké ji vyhrát, protože nás bylo jenom pět a já jsem byl jediný, kdo improvizoval jazz i klasiku. Na dané téma jsem udělal čtyřhlasou fugu a pak ji celou „zjazzoval“. To je to nejjednoduší, skoro bych řekl klišé. Proti tomu Montreaux festival je jeden z nejznámějších na světě a jeho tradice trvá několik desetiletí včetně zmiňované sólové soutěže, kterou sponzoruje Bösendorfer. V semifinále nás bylo dvanáct a mnozí z účastníků hráli jak bohové. Předseda poroty byl Joe Sample, prostě extraliga. Tehdejší ročník vyhrál Dan Tepfer, který je v současnosti i u nás dost známý. Soutěže jsou však prazvláštním fenoménem. Všichni víme, že dejme tomu za posledních sto let kult soutěží v hudbě obrovsky pozdvihl hráčskou úroveň, ale přitom stále platí, že je nesmysl soutěžit v něčem tak neměřitelném, jako je umění. Můžeš měřit, kdo líp zaběhne stovku, ale jak měřit, kdo hraje líp Chopina??
Věnuješ se také komponování. Která je tvoje oblíbená skladatelská technika?
Mám rád polyfonii. Když jsem byl třeba někde na zájezdě a nemohl jsem v noci spát, psal jsem fugy. Je to dobré cvičení a v noci je na to klid. Ale jinak píši, co je potřeba, z čehož vždy vyplyne, jak to mám udělat. Naprosto souhlasím se Stravinským, že nelze čekat na inspiraci. Je potřeba makat, psát a cvičit, protože tou nejlepší inspirací je přece termín. (Smích)
Loni v říjnu měl premiéru tvůj melodram na text surrealistického básníka Milana Nápravníka. Co bylo podnětem k napsání tohoto díla?
No přesně, termín. Někdy zjara minulého roku mě Jana Koubková oslovila s tím, že by chtěla interpretovat nějaké básnické dílo, avšak po svém a s původní hudbou. Podařilo se domluvit s Petrem Vronským a s ředitelem Romanem Dietzem, že se toho chopí Severočeská filharmonie Teplice. S Janou jsme vybírali z různých básnických děl, ale Milan Nápravník se nám okamžitě zdál pro zpracování nejvhodnější. Pak už to šlo rychle, partituru jsem měl hotovou asi za měsíc a půl. Jedná se o třičtvrtěhodinové programní dílo pro symfonický orchestr se sólovým pianem a sólovou deklamací textu, které je zároveň monotematické, protože jím celým prochází jeden motiv: a-a-c-b-c-a. To je kryptografické téma podle jména Jana Koubková. Spolupráce s Petrem Vronským a filharmonií byla úžasná, splnil se mi můj životní sen. Vždy jsem totiž chtěl psát pro velký orchestr, protože poslouchám především symfonickou hudbu.
Jako interpreta tě charakterizuje velký žánrový rozptyl. Která z tvých kapel je tvojí „srdeční záležitostí“ a s kterou vystupuješ nejčastěji?
Srdeční jsou v podstatě všechny. Samozřejmě nejsvobodněji se cítím v triu, hlavně ve varhanním, protože harmonii mohu řídit od basu. Bohužel máme málo koncertů, poněvadž nejsem dobrý kapelník. Neumím se tlačit a prodávat.
Existuje nějaký hudební žánr, jenž ti absolutně nekonvenuje?
Ještě jsem jej nepoznal, ale třeba teprve přijde. Já miluji a poslouchám hudbu od středověku po nejdrsnější metal. Také se zabývám lidovou hudbou z celého světa. Popravdě mně vadí jen taková hudba, která není hrána s chutí. Není to tedy otázka žánru, ale provedení. Irituje mě, když vidím hrát tzv. „dietní hráče“, na nichž je vidět, že se přitom nudí. Tak ať to nedělají, když je to nebaví…
Jsi dvorním klavíristou nejen Jany Koubkové, ale také Chantal Poullain a Radky Fišarové. Co by neměl postrádat pianista jako doprovazeč?
Pro doprovod jsou nejpodstatnější uši. Spousta muzikantů hraje dobře, ale špatně slyší. Vidím to dennodenně na kapelách, co učím, ale kolikrát i u velkých profíků v klasice i v jazzu. To není otázka absolutního sluchu, ale „chtění“ slyšet toho druhého. Jako doprovazeč přece musím chtít, aby „bodové světlo“ svítilo na toho druhého, a já si strašně vychutnávám, že nejsem za hvězdu, nýbrž vedle ní. Toto stanovisko každý nedokáže přijmout, protože mnoho muzikantů jsou svým založením egoisté. Další problém spočívá v českém vzdělávacím systému, který se snaží minimálně ze všech klasiků vychovat sólisty. Pěstuje v nich pocit, že doprovázet je méněcenná záležitost, a i proto to dotyční raději neumí. Komorní hra je v mých očích strašně podhodnocená disciplína. Nejdůležitější je však slyšet, co hraje nebo zpívá ten druhý, a chtít s ním komunikovat, což se snažím učit především v souborové hře.
Kolik za měsíc průměrně odehraješ vystoupení?
V tuto chvíli nula, neb máme holt karanténu, že? Jinak hraju jako každý muzikant, který se chce uživit. Bývalo to až tři sta koncertů ročně, v posledních letech je jich naštěstí trochu míň (okolo dvě stě padesáti). Při takovém kvantu hrozí syndrom vyhoření, proti němuž bojuji právě tím, že se vůbec nebráním různorodé hudbě.
Považuješ za důležité, aby se muzikant v dnešní době dokázal orientovat napříč žánrovým spektrem?
Má-li se uživit a nezbláznit, ano. Doby, kdy se muzikant uživil třeba „jen“ jako bigbandový hráč, nebo „jen“ jako sólista, jsou nenávratně pryč, což platí stejnou měrou v klasice i v jazzu. Další věcí je, že pokud je hudebník i tvůrce, tak přece musí zákonitě poznat co nejvíce z toho, co už napsáno bylo, jinak bude jen objevovat Ameriku.
Od roku 1999 působíš jako pedagog na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Které předměty vyučuješ a naplňuje tě tato činnost?
Dříve jsem učil povinný klavír, dnes je to jazzové piano, ale hlavně vyučuji souborovou hru, což mě baví nejvíc, a mám v tomhle směru vypracovanou i metodiku. Hlásí se ke mně každý rok mnoho kapel různého zaměření, takže učím jak dixieland a metal, tak jazz i pop. Také vyučuji dějiny klavíru a etnickou hudbu, což je velká radost, protože téměř veškerou etnickou hudbu zkoušíme i hrát. Některé posluchače zajímá klasická improvizace, které se také věnuji, takže alespoň základ jsem snad schopen jim poskytnout.
Jak si stojí z tvého úhlu pohledu nynější mladá generace ve vztahu k jazzu?
Myslím, že většina lidí „z ulice“ vůbec netuší, co je jazz a jakou má obrovskou šíři. Jazz dopadl stejně jako klasická hudba, jsou to minoritní žánry, ale zaplať bůh i za jedno procento populace, která má tyto styly ráda. Paradoxní samozřejmě je, že ze všech existujících světových hudeb je nejtěžší hrát právě evropskou klasickou hudbu a také jazz, čemuž naštěstí odpovídá velmi vyvinuté školství. Možná je až přebujelé, vždyť už Paul Hindemith ve svých harvardských přednáškách jasně poukazoval na nesmyslný počet každoročních absolventů všech hudebních oborů. Dnes po sedmdesáti letech je to ještě mnohem horší, resp. jiné. Pokud někdo absolvoval státní konzervatoř před sto lety, téměř stoprocentně se pak hudbou i živil a uživil. Dnes velká část našich studentů rovnou počítá s tím, že se hudbou živit nebudou, ale budou ji mít jako velmi krásného koníčka. No a tito lidé mají vztah k jazzu a improvizaci samozřejmě velice kladný a mnoho z nich hraje neuvěřitelně. Snad tedy bude jazz fungovat v pestrosti hudebních žánrů nadále i v tomto století.
Kteří světoví i čeští hudebníci nejvíce formovali tvůj interpretační projev?
Těžko říct. Člověk v sobě nosí vlivy, které byly nějakou dobu silně aktivní. Z oblasti jazzu mě při studiu nejvíce ovlivnil nejdříve Bill Evans, později Gonzalos Rubalcaba, ještě později Brad Mehldau. Musím ale podotknout, že jazz moc neposlouchám. Mnohem více mě zajímá klasická hudba, tam mám vzory ohledně zvuku nástroje, například Svjatoslava Richtera a Artura Benedettiho Michelangeliho. Momentálně nejvíce poslouchám buď hudbu 20. století, nebo naopak hudbu barokní a ještě starší. Asi nikdy mě neomrzí Šostakovič a Stravinský, stejně jako Ligeti a Messiaen. Poslední roky mě velmi vzrušují francouzští varhanní autoři, cvičím improvizace podle Marcela Duprého, stahuji a rozebírám si pro sebe improvizace velkých francouzských varhanních improvizátorů a snažím se najít systém v klasické varhanní improvizaci. V tuto chvíli je tedy můj největší hudební vzor Pierre Cochereau.
Měl jsi možnost spolupracovat se světovými jazzovými legendami, jakou jsou trumpetisté Duško Gojkovič a Bobby Shew. Jak se lišil jejich přístup k jazzu a který z nich ti více imponoval?
Legendy mívají v jednom stejný přístup: nedávají na odiv, že jsou legendami, což platí jak u těch světových, tak u těch českých. Takový Jiří Suchý je ohromně skromný člověk a doprovázet jej je neskutečná radost. To nelze říci o všech českých rádoby legendách. No ale k oněm dvěma trumpetistům: jsou samozřejmě úplně jiní, používají jiné výrazové prostědky, také Bobby váží asi tak dvojnásobek toho co Duško. (Smích) Přeji jim oběma ještě mnoho krásných let, kéž bych se s nimi mohl ještě někdy setkat.
Jak vnímáš současnou situaci, kdy kvůli pandemii koronaviru musely být zrušeny veškeré kulturní produkce?
Je to katastrofa, samozřejmě. Copak, že se nemáme čím živit. Klidně můžu jít pracovat jako elektrikář, baví mě to, umím to, nemám s tím vůbec problém. Když chce člověk pracovat, tak si podle mě práci najde, byť třeba mizernou, ale najde. Hlavně se bojím toho, že když tento stav bude trvat dlouho, národ zapomene na existenci a potřebu živé kultury. Děsí mě představa, že si lidé zvyknou na to, že živá hudba, divadlo etc. tu být nemusí, a v tu chvíli jsme jako výkonní umělci všichni v prachu. Bojím se tedy především o budoucnost umění.
Ovlivnila zavedená restrikční opatření zásadním způsobem tvé plány pro letošní rok?
Jako nás všechny. Nesmí se hrát, je otázka, jestli se vůbec znovu rozjedou některé jazzcluby… Pro kulturu je to opravdu likvidační. Na druhou stranu trávím více času s dětmi a šetříme, jak jen to jde, což není špatné. (Smích)
Připravuješ něco nového navzdory této nepříznivé době?
Cvičím, což doporučuji všem. Studenti po mně lecos chtějí, a protože teď všichni učíme jen online, natáčím na svůj youtube kanál různá výuková videa. Sám teď nejvíce cvičím polyfonní myšlení, nohy versus ruce, což spojuji ještě s mojí současnou láskou: kvintolami. Takže jsem začal všechna varhanní cvičení Marcela Duprého předělávat do kvintolového dělení a je na tom ještě hodně práce. Také se pouštím do přestavby starých francouzských varhan, které mám. Je to elektrostatický systém, v podstatě analogové samply reálných píšťal, mj. z Notre Dame Paris.