Nejsem si jist, zda lze něčemu, co se stalo teprve podruhé, přidat přívlastek „tradiční“. Mé letošní setkání s uměleckým ředitelem Opery Národního divadla a Státní opery Perem Boyem Hansenem se ale uskutečnilo téměř přesně rok od toho prvního. Oba jsme se tedy shodli, že bychom mohli z našich povídání před začátkem nové divadelní sezony udělat do budoucna tradici. Na rozdíl od loňského roku, kdy jsem pana ředitele navštívil v budově Národního divadla a nalezl ho v poměrně pracovně hektickém rozpoložení, proběhlo naše letošní srpnové interview ve zcela jiné atmosféře. Pan Per Boye Hansen mě přijal v provozní budově Státní opery, ve své kanceláři s úžasnou vyhlídkou na Národní muzeum. Po návratu z dovolené působil velmi spokojeně a odpočatě. Co se ale od předchozího shledání nezměnilo, je téměř nakažlivé nadšení, s nímž pan ředitel vyprávěl o svých dosavadních zážitcích a budoucích plánech s pražskými operními soubory. Domníval jsem se, že jeho věčný optimismus zákeřně zviklám hned první otázkou, ale to jsem se mýlil… Nadšení vydrželo mému protějšku po celou dobu rozhovoru a já doufám, že ho neopustí ani během našeho tradičního setkání v roce 2021. Tou dobou by už totiž měla být za námi právě začínající sezona Opery Národního divadla a Státní opery, která v tuto chvíli působí více než ambiciózně.
Rozhovor, který jsme spolu vedli před rokem, se týkal mimo jiné tehdy aktuální situace. Část souboru stála před začátkem nové sezony proti vám a proti vaší koncepci vedení, byla dokonce vyhlášena i stávková pohotovost. Nyní se potkáváme krátce poté, co divadlo muselo čelit mnohem vážnějšímu problému – bezprecedentnímu uzavření na dobu čtyř měsíců v důsledku vládních opatření proti koronavirové epidemii. Pletu se, když se domnívám, že máte právě za sebou jednu z nejdramatičtějších divadelních sezon své dosavadní kariéry?
Na to je těžké odpovědět… Když jste v branži čtyřicet let jako já, je za vámi už opravdu pěkná řádka důležitých – nebo chcete-li, někdy i dramatických – okamžiků. Nic z toho, co jste zmiňoval, samozřejmě nechci jakkoliv zlehčovat, ale přesto považuji uplynulý rok především za nedílnou součást příběhu, kterým je pro mne celé mé působení ve funkci uměleckého šéfa Opery Národního divadla v Praze. Už sám fakt, že jsem dostal příležitost rozvíjet operu právě tady, je jednou z největších výzev mého života! Přináší mi zatím ze všech mých dosavadních působišť největší uspokojení. Přestože nemluvím česky, už se tu cítím být doma. Stále mi připadá úžasné, že zdejší společnost klade na hudbu a operu tak zásadní důraz! Když si čtu knihy o české hudební historii (právě jsem dočetl Honolkův životopis Bedřicha Smetany), začínám to postupně chápat. Vidím tu jisté podobnosti s historií Norska: to bylo čtyři sta let pod dánskou a sto let pod švédskou nadvládou. Nezávislost získalo až v roce 1905. Pořád to ale byla malá země bez kulturních elit, jaké se beze sporu nacházely u vás. My Norové zkrátka necítíme tak těsné sepětí národa s kulturou, jako je tomu u Čechů. U vás je ale přímo jádrem národní identity. Takže zpátky k vaší otázce: všechno, co jsem tady až doposud zažil, ať už negativní či pozitivní reakce na mou práci, nebo obtížné období během koronavirové epidemie, považuji za důkaz, že kultura je pro zdejší společnost nesmírně důležité téma. Mít možnost tady pracovat, respektovat a pokoušet se dál rozvíjet identitu Národního divadla je pro mě úkolem, který mě velmi naplňuje a je pro mě sám o sobě poctou. Ano, opravdu nebylo snadné přijít odjinud a zaujmout pozici uměleckého šéfa první operní scény České republiky. Management si přál nové impulzy, díky nimž by se mohla česká opera více zapojit do mezinárodního operního dění. To je důvod, proč jsem tady, a od začátku zdůrazňuji, že musíme najít řešení, které bych nazval hledáním rovnováhy. Národní divadlo by mělo dál hrát svou nezastupitelnou roli v české společnosti a být tu v první řadě pro český národ. Zároveň se však domnívám, že by se mělo otevřít mezinárodnímu opernímu světu a dát mu jasně najevo, jakým přínosem pro něj může být. Určitě totiž máme co nabídnout! Mělo by docházet k trvalé kulturní výměně: příchod zajímavých zahraničních dirigentů, režisérů, pěvců, příprava koprodukcí, to vše nás může posunout mnohem blíž světu.
Vraťme se k období od počátku března do konce června 2020, kdy naplánovanou sezonu přerušilo ze dne na den uzavření divadel v rámci protikoronavirových opatření. Co bylo v tomto období pro operního intendanta nejtěžší?
Tato krize se naprosto zásadně dotkla celého kulturního života. Pro nás v Národním divadle bylo nejdůležitější postarat se především o naše zaměstnance. Snažili jsme se, aby nelehkým obdobím úspěšně prošli nejen po hmotné stránce, ale měli před sebou i perspektivu, že s nimi stále počítáme. Nebylo snadné to dokázat. Já i ostatní členové vedení jsme se ocitli ve zcela nové situaci, kterou jsme sice sami nezpůsobili, ale byli ji nuceni řešit. Museli jsme činit rozhodnutí na základě pro všechny zcela nového uvažování o divadle a jeho fungování. Jsem šťastný, že nikdo z našich zaměstnanců nepřišel o práci. Pochopitelně velmi soucítím s hudebníky „na volné noze“, ti utrpěli koronavirovou krizí nejvíc, a naše možnosti pomoci byly velmi omezené… Jsem rád, že jsme už na konci dubna mohli zorganizovat ve Státní opeře koncert, který byl vysílán v přímém přenosu v ČT. Další koncert už za účasti publika se konal v červnu v Národním divadle. Pro všechny zúčastněné to bylo velmi motivující a inspirativní, šlo o důležité kroky, jak naše umělce znovu zapojit do práce.
Zmínil jste dubnový koncert ve Státní opeře. Zúčastnil jsem se ho jako obraceč not jednoho z klavíristů a dodnes si pamatuji na zvláštní atmosféru, s jakou jsem se až do té doby nesetkal. Operní pěvci tehdy ve zcela tichém divadle zpívali s plným nasazením prázdnému sálu, ve kterém je sledovaly pouze televizní kamery… Jaké vzpomínky jste si z této události odnesl vy?
Pokud jsem si z tohoto koncertu něco trvalého odnesl, tak přesvědčení, že je živá hudba nenahraditelná. Žádný internetový stream nebo televizní přenos ji nikdy nebude umět plnohodnotně zastoupit. Spojení mezi publikem a umělci je pokaždé dialogem: zpěvák či hudebník na pódiu ve vyprodaném sále pokaždé načerpá z hlediště spoustu energie, myšlenek a emocí. Každé vystoupení je svým způsobem jedinečné. V tom spočívá duchovní dokonalost klasické hudby, která bez přímého kontaktu s posluchači nemůže existovat. Jste-li každý večer v osobním kontaktu s patnácti sty diváky, je to nenahraditelná zkušenost. Takže pokud vám někdo bude tvrdit, že existují jiné a lepší způsoby komunikace a prezentace hudby, věřte, že s ním hluboce nesouhlasím!
V sezoně 2019/2020 se uskutečnily pouze dvě operní premiéry – Ščedrinova Lolita a Pucciniho Turandot – a slavnostním galakoncertem byla po rekonstrukci znovuotevřena budova Státní opery. Další premiéry musely být přesunuty na pozdější termín, nebo byly úplně zrušeny. Jak tuto sezonu zpětně hodnotíte? A jsou zrušené produkce pro divadlo opravdu nenávratně ztracené, nebo přece jen existuje šance, že se s nimi setkáme později?
Celá tato sezona byla naplánována ještě před mým nástupem. Musel jsem tedy uskutečnit záměry svých předchůdců a dokončit přípravu všech naplánovaných projektů. Myslím, že obě inscenace, které jste zmínil, určitě mají své kvality, a jsem rád, že se v našem repertoáru objevily. Celkově to ale byla velmi neuspokojivá sezona. Museli jsme zrušit premiéru Švandy dudáka, Špalíčku, Krále Rogera… Se Švandou počítáme na jaro příštího roku, ale další dvě díla jsou ve smyslu zkoušek i podmínek pro uvedení natolik specifická, že těžko najdeme prostor pro to se k nim vrátit. Rádi bychom ale v budoucnu uvedli koncertní provedení Mozartovy Zaidy, které letos kvůli koronavirové epidemii rovněž nezaznělo.
Aktuální sezona je tedy první, již jste jako umělecký ředitel kompletně naplánoval. Na které nové inscenace se vy sám těšíte nejvíc?
Mám za to, že je to velmi pečlivě připravená sezona. Obecně vzato se snažíme nalézt pro každé z divadel, ve kterém hrajeme, specificky definovatelný prostor. To je mimo jiné důležité pro to, abychom dokázali zdůvodnit, proč ve městě, v němž žije milion a půl obyvatel, udržujeme dva operní sbory a dva orchestry. Národní divadlo by tak mělo zůstat onou zlatou kapličkou, v níž se budou na špičkové úrovni provozovat díla národních skladatelů Smetany, Dvořáka, Janáčka a dalších. Čekají nás tu proto nové produkce Janáčkovy Káti Kabanové a Weinbergerova Švandy dudáka. Kromě rozvíjení zdejší tradice národního (ale nikoli lidového!) divadla bychom byli rádi, aby sem i nadále dojížděly rodiny a návštěvníci z celé republiky a každý si tu našel svůj oblíbený titul. Právě proto chystáme v Národním divadle i novou inscenaci Bizetovy Carmen.
Pokud jde o Státní operu, chtěli bychom se vrátit k velké Zemlinského éře. Tehdy byla Praha místem, které bohatou měrou přijímalo zahraniční impulzy a stálo ve středu evropského hudebního dění. Působili zde důležití skladatelé své doby a úžasným způsobem se tu mísily a vzájemně prolínaly vlivy české, německé a židovské kultury. Začneme proto koncertem Musica non grata s hudbou Zemlinského, Martinů a Kaprálové, a v průběhu sezony uvedeme dvě důležitá díla 20. století: Schrekerův Vzdálený zvuk a Ligetiho Velkého umrlce. Příznivci klasického repertoáru zde najdou nové inscenace Verdiho Rigoletta a Wagnerova Tristana a Isoldy. Ten druhý titul nahradí původně zamýšlené Mistry pěvce norimberské, protože jsme vzhledem k aktuální epidemiologické situaci měli obavu zahájit zkoušky s tak velkým sborovým aparátem.
A pak tu máme mozartovskou scénu! V tomto duchu bych rád využíval Stavovské divadlo. Začínáme tu s novým cyklem oper na da Ponteho libreta a jako první nás čeká Don Giovanni. Opery tohoto druhu by měly být podle mého názoru trvale na repertoáru, ale pravidelně uváděné v nových a moderních inscenacích. Divadlo přece není muzeum, v ideálním případě je to tvůrčí dílna, kde díla zkoumáme, a můžeme si dovolit riskovat jejich nová pojetí. To je velmi důležité – umění znamená vývoj. Je spojené se zvědavostí, protože je v něm vždy skryto něco, co jsme dosud neobjevili. Totéž platí i pro Mozarta a jeho opery. Kdy se tady vlastně naposledy konala premiéra nové inscenace Dona Giovanniho?
Když nepočítáme aktuálně hraný remake historické inscenace Václava Kašlíka a Josefa Svobody, byla poslední novou produkcí ta z roku 2012 od režisérské dvojice SKUTR.
To už je osm let, takže vidíte, že je na čase s tím něco udělat!
Na začátku jste řekl, že se už cítíte být v České republice jako doma, a začínáte chápat historickou specifičnost českého přístupu ke kultuře. Jste už tedy na dobré cestě stát se alespoň „polovičním Čechem“, který má pochopení i pro mentalitu zdejšího prostředí?
Když se mě zeptáte, co bylo pro mne osobně největším pozitivem v době protikoronavirových omezení, musím na prvním místě uvést detailní poznávání Prahy. V krásných jarních dnech jsem ji prochodil doslova křížem krážem. Byl jsem na Vyšehradě, objevoval místa, kam chodili Mozart s da Pontem… To byla zkušenost, která se člověku naskytne jednou za život. Byl jsem jedním z mála cizinců ve městě bez turistů, cítil jsem se tak trochu jako „Američan v Paříži“. Jen jsem litoval, že jsem chodil městem, ale nemohl se účastnit jeho kulturního života – mám třeba moc rád La Fabriku, rád se seznamuji s moderní hudbou a aktivitami mladých lidí. Naštěstí se běžný život do Prahy znovu vrací, takže se těším, až si ho zase budu moci užívat naplno. Domnívám se, že české povaze rozumím čím dál víc. Moc se mi líbí, jak se staráte o své dědictví: vidím tu na mnoha místech tradiční přístup k zemědělství, lásku k venkovu, hrdost na místa, odkud pocházíte. Opravdu to tady miluji a cítím se tu dobře. I proto se teď po návratu z dovolené zase moc rád vrhnu do práce se svými fantastickými kolegy!
