Nemyslíme tím samozřejmě variaci na staré principy, třeba místo kytarového korpusu umístit hrnec umělecky sofistikovaného tvaru, tu větší, tu menší, ale snahu pokusit se o jiný princip vytváření zvuku (zvuk je generován vždy vibracemi těles, nebo vzniká pouze v lidské mysli, ale tento nelze měřit).
To bylo tak, jednou jsme jeli na lodi po moři Jaderském. Posádka znavena bouřlivým počasím a návštěvou přístavních krčem lehce podřimovala a jenom u kormidla jsme se střídali, a kdo měl službu, holt musel dávat pozor a loď řídit. V určitou dobu jsme tedy sloužili a bděli. Kolem bylo už vlídné počasí a malé vlnky vůkol. Lehké poryvy větru pohupovaly lodí a tu se vloudila vzpomínka na balet, klasický balet, kdy tanečníci svými pohyby dokreslovali hudbu, kterou skladatel sestavil z důvodů různých. A tehdy se objevil nápad. Proč tanečníci poskakují, jak jiný píská, proč jiný nepíská, jak jim se poskakovati chce? A bylo to.
Po návratu, bohužel, do pracovního procesu, od ucha k uchu neustále tato myšlenka se předváděla. No a chce to mít vzdělaného kamaráda, který hovoří jazykem počítačovým, a začít úporně realizovat. Nápad je fajn věc, ale cestička k realizaci je mnohdy hodně pracná a plná nástrah a zátočin. Nicméně jsme po ní vykročili.
Půvabná tanečnice se pohybuje po jevišti, její krůčky jako by na klávesnici tóny vytvářely. Na jedné straně hluboké prolákliny, na straně druhé třpytivé výšiny. Pokud se k divákovi blíží, zvuk zesiluje, odbíhá dozadu a vše utichá. Vypne se do výše a její pružné tělo zní jako housle, a když se do klubíčka schoulí, varhany znějí. Matematicky je to jasné, jedna souřadnice, třeba x, to je výška tónu, druhá souřadnice y, to bude hlasitost, a třetí z, barva zvuku neboli nástroj. Více souřadnic nemáme, tento svět je třírozměrný (zapomeňte na časoprostor), ostatní je fantazie a přesné matematické definice. Co je to čas, nikdo pořádně neví, právě proto se o čase dají vést nekončící intelektuální diskuze, jejichž krásným a obvyklým výsledkem je to, že k ničemu nejsou, a tedy celkem nemohou nikomu ublížit, někdy.
Samozřejmostí je, že reprezentaci jednotlivých os můžeme volit podle okamžitých potřeb. No ale tón začíná a končí. Tanečnice může mít rukavičku, když dlaň otevře, tón začíná, a sevřením dlaně v pěst tón končí, třeba. Takže po stroji chceme, aby zjistil polohu tanečnice nebo její části v prostoru, a podle tří zjištěných souřadnic vygeneroval výšku tónu (jeho frekvenci), hlasitost (hladinu hlasitosti) a barvu tónu (vyšší harmonické, typ nástroje). Podle jiného znaku, ruka otevřená či zavřená (pozor nepoplést se zavřenými a otevřenými hroznýši!!!), postava otočená čelem nebo zády a tak podobně, lze tón poslat do zesilovače a reprosoustavou do světa kolem. Tanečnice svými pohyby po jevišti vytváří zvuk.
A co když tanečnic či tanečníků bude více? Nic se neděje, mohou zvuky generovat všichni, znít to bude jistě velmi moderně, asi jako bílý šum, nebo někteří mohou, ale nemusí, to už je otázkou choreografie vystoupení. Toto vše musí zvládnout příslušný počítač s kamerou. Říká se tomu strojové vidění. Lze také použít několika počítačů, kdy každý bude sledovat něco jiného, ale to už je variace na stejné téma. Možná to bude obohacení vystoupení, možná také že ne, opět závisí na invenci a inteligenci uživatelů výše uvedeného systému.
Nebo se inspirovat náhodou? Jakou hudbu, lépe zvuky, budou generovat automobily ve městě, při pozorování dopravního ruchu našim systémem?
Jakou hudbu by vytvářelo dítě hrající si v kočárku s hračkou? Uklidnil by jej takto vytvářený zvuk? Uklidnilo by se takto vytvářenými zvuky?
Pomohl by tento systém při rekonvalescenci a rehabilitaci zraněných koordinovat pohyby?
Využili by jej sportovci? Jak zní skok do výšky nebo vrh koulí? Co hokejový zápas?
Se vzděláním je to tak, že množství otázek roste vždy rychleji, než počet odpovědí a pouze diletant zná absolutní pravdy, soudy a hodnocení.
Synergií umělecké imaginace a současných vědeckých a technologických znalostí jsme vymysleli a postavili zařízení, které vytváří zvuk podle pohybu tanečníků nebo jiných předmětů v prostoru. Je to nový hudební nástroj? Nevíme a je nám to i jedno, pokud bude užitečný a zajímavý pro lidi, splnil tento nápad svůj cíl, ať už mu říkáme jakkoli.
Přijďte
si jej prohlédnout a vyzkoušet na Ústav elektroniky a měření, Fakulty
aplikované informatiky, Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, Nad Stráněmi 4511 , 760
05 Zlín, Česká republika, osmé patro doleva až na konec.