V Praze už dobře známého Franceska Piemontesiho (nar. 1983), švýcarského občana italské národnosti, předchází pověst klavíristy „ohromující techniky a hluboké hudební inteligence“. Dokládá to nejen pianistova schopnost vcítit se naprosto přirozeně do jednotlivých stylových období (Piemontesi začínal jako mozartovský interpret a nyní hraje stejně zasvěceně nejvirtuóznější pozdně romantický repertoár), ale i jeho mimořádný cit pro analytický přístup k dané hudbě. Něco z těchto vlastností se odráží v repertoárové dramaturgii pianistových recitálů. To se projevilo i na on-line vysílaném zahajovacím koncertu festivalu Rudolfa Firkušného (Dvořákova síň, 1. 11.), jímž nás v rozhovoru s hlavním aktérem večera zanícenými slovy provázel Ivo Kahánek. Piemontesi zahájil večer Pěti variacemi na téma Franze Schuberta od jednoho z představitelů nejmodernějších kompozičních směrů, německého skladatele Helmuta Lachenmanna. Ten si ze Schubertova valčíku cis moll, který v této skladbě v úvodu cituje, bystře vybral a izoloval ty rytmické a harmonické shluky, s nimiž ho lákalo dále pracovat. Jako by Schubertovu invenci stlačoval do jakýchsi stavebních jader a ty pak v několika variacích spojoval podle vlastních zákonitostí, čímž dával raně romantické hudbě úplně jiný moderní kontext, ale zároveň jí ponechával „schubertovské“ stylizační kouzlo. Piemontesi předvedl tuto moderní kreaci s takovou chutí, jako by šlo skutečně o Schuberta našich dní. Osobně jsem jeho projev prožíval jako onen vzácný druh detailně vycizelované interpretace soudobé hudby, při níž na prvý poslech postřehneme logiku jejího pohybu i jejích harmonických obratů. Následoval Franz Schubert, tentokrát v originální podobě, konkrétně v Sonátě pro klavír G dur, D 894, jejímuž uvolněnému, „nekonečně“ odvíjenému pásmu podle mého názoru stále lépe odpovídá její původní název Fantazie, Andante, Menuetto. Od prvních taktů tohoto cyklu jsme zřetelně vnímali, jak je Piemontesi se Schubertovým způsobem předlouhého rozvíjení myšlenek, naplno uvolňujícím prostor fantazii, srostlý. Vstupní fáze první části cyklu zněla natolik jemně, že šlo jen těžko uvěřit, že to, co slyšíme, se odvíjí jako sled plných akordů. Následující nádherně znělé šestnáctinkové melodické obaly ve vysoké poloze jako by se v klavíristově pojetí doslova vyklubaly z předchozí akordické skořápky. Neustálé dynamické proměny, trefně korespondující s jednotlivými kompozičními postupy, přitom dávaly této nádherně prosté hudbě permanentně naléhavý romantický náboj a sporadické partie forte (jako například ta, která uvádí v g moll 2. díl vstupní věty) byly okamžitě kompenzovány krajně subtilním pianissimem. V Andante 2. části cyklu Piemontesi předvedl, jak trpělivě dovede hrát celé dlouhé plochy v pianu a na tomto podkladu kouzelně zvýrazňovat melodickou linku. Mimochodem – sekvencující melodii v pravé ruce, podloženou zmenšeným septakordem pár taktů před závěrečným návratem hlavního tématu této části, jsem v takovém pianissimu ještě neslyšel. V Menuetu mně Piemontesi mj. učaroval tím, jak i ty nejkratší plochy dovedl kontrastně vypointovat. A závěrečné Allegro? To už byla roztomilost sama, jemný taneční vír, neskonale prostý a jemný svět kypící životem a neustálým vršením stále nových nálad až do onoho závěru, kdy jako by se stoupající rozkladové tercie vzpínaly k nebi.
Už v kratičkém vstupním Lentu a následujícím expozičním Allegru klavírní Sonáty h moll Ference Liszta jsme pocítili, jak s důkladným rozmyslem bude Piemontesi tuto stavebně složitou novoromantickou sonátovou kreaci interpretovat. Celá ona pozvolná gradace po tematických expozicích, zakončená „marcatissimem“ klesajícícího basu a ústící do vítězného Grandiosa, mu zněla příkladně, bez okázale efektní nadsázky, ale do poslední noty zřetelně (s úsporným pedálem). V dalších fázích quasi partií sonátového provedení bylo zážitkem poslouchat pianistovy extaticky zvonivé trylky, bleskové figurační a nádherně uvolněné recitativní vložky, kterými skladatel odpovídá na další exponování akordického Grandiosa. Co bych však chtěl zvlášť na klavíristově přístupu k tomuto opusu zdůraznit, bylo zejména ono „dolcissimo con intimo sentimento“, dále ona místa, v níž pravá ruka (a střídavě i levá) figurativně koloruje melodickou linku nebo partie, kde se citují jednotlivá témata v subtilnější dynamice (např. partie před fugatem). Přiznám se, že v těchto momentech jsem slyšel, jako by Lisztovu sonátu hrál sám Chopin. Ještě nikdy jsem nepocítil v této hudbě tolik blažené lyriky jako tentokrát.
Miloš Pokora
