Štědrý den nemilého roku 2020 dal příznivcům houslové hry smutný dárek. 24. prosince totiž světová média sdělovala, že v úctyhodném věku 98 let odešel legendární houslista Ivry Gitlis. Ivry (původním jménem Isaac) Gitlis se narodil v izraelské Haifě v roce 1922 a po úmrtí houslistky Idy Haendel 1. června 2020 (ve věku 91 let) se stal posledním reprezentantem tzv. válečné generace velkých houslových virtuosů.
Gitlis začal již v 9 letech sólově vystupovat, na doporučení slavného houslisty Bronislawa Hubermanna byl přijat ke studiu na Pařížské konzervatoři, kde byli jeho učiteli i Jacques Thibaud a George Enesco. Mimo konzervatoř byl Gitlis také žákem slavného pedagoga Carla Flesche, zvláště v Londýně, kam přesídlil v době války v roce 1940. Zde nejdříve pracoval jako tovární dělník, přidal se též k britské armádě a jako houslista často vystupoval v koncertech pro její příslušníky. Po skončení války slavně debutoval s Londýnskou filharmonií, následně s orchestrem BBC i dalšími anglickými orchestry. V roce 1950 přesídlil zpět do Izraele, svoji kariéru však rozvinul po celém světě. V padesátých letech podnikl několik turné po USA, kde se též setkal se slavným Jaschou Heifetzem, velmi populární byl později i v Japonsku. Stal se respektovanou uměleckou osobností, spolu s Itzhakem Perlmanem byl moderátorem hodnotného dokumentu „The Art of Violin“ o slavných houslistech 20. století. V posledních desetiletích se mu opět stala domovem Paříž, kde svoji pestrou životní pouť také uzavřel.
Ivry Gitlis byl výrazným houslistou, jehož rukopis se poznal hned po prvních taktech. Inklinoval k virtuózní hudbě, skvěle hrál Paganiniho, pověstné se stalo jeho řadové staccato, které používal s ohromující rychlostí i pregnancí. Gitlis však nebyl jen houslovým virtuosem, byl navíc spontánním umělcem, příkladná je např. jeho nahrávka Bergova houslového koncertu „Památce padlého anděla“ či Bartókovy Sonáty pro sólové housle. Ivry Gitlis často překračoval žánry a objevoval se i po boku Rolling Stones, Johna Lennona, Yoko Ono, Keitha Richardse či Stephana Grapelliho, jako herec vystupoval i po boku Ornelly Mutiové nebo Moniky Belucciové. Svým způsobem byl Gitlis umělecky výstřední, ale z každého jeho tónu plynula radost ze hry a osobitá náruživost. S houslemi se jako koncertující umělec nerozloučil ani po své devadesátce. Ivry Gitlis v roce 2004 navštívil také Českou republiku při příležitosti Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha. Přijal zde pozvání České filharmonie a Společnosti Jana Kubelíka k prohlídce dokumentů v Kubelíkově síni Rudolfina. Zde také spontánně otevřel pouzdro s houslemi a rozezněl před Kubelíkovým obrazem svoje stradivárky „Sancy“, na které kdysi hrál i náš legendární houslista. Slavné housle z roku 1713 tak symbolicky propojily dvě neméně slavné postavy houslové historie.
Miroslav Vilímec
