Adam Skoumal se právem řadí k nejlepším českým klavíristům vystupujícím u nás a v zahraničí. Z jeho koncertních úspěchů namátkou zmiňme vystoupení s Bamberskými symfoniky, FOK, Slovenskou filharmonií, festivalové recitály na Pražském jaru a Janáčkově máji. Jako skladatele si jej všimli mnozí renomovaní umělci, kteří se zasadili o provedení jeho děl. Jména jako Jiří Bělohlávek, Schlomo Mintz a Katalin Stefula, hovoří za vše.
Ve sněhem zaváté Praze jsem Adamovi položil několik otázek.
Adame, sleduji tě bedlivě již od svého vstupu na konzervatoř. Musím říci, že z tebe vždy vyzařoval neuvěřitelný klid, nekompromisnost názorů a absolutní čistota v hudbě i ve tvém chování. Jak se ti daří držet se těchto aspektů v nelehkých dobách?
Petře, díky za komplimenty. Ale nevím, zda bys ještě mluvil o „neuvěřitelném klidu“, kdybys zažil, jak doma opravuji kapající kohoutek, nebo když hlídám svoji pětiletou dceru déle než 10 minut. A mít nekompromisní názory je sice skvělá věc, ale čím je člověk starší, přestává vidět svět kolem sebe černobíle. Asi nejlepší způsob, jak přestát tuhle divnou dobu, je věnovat se rodině. Já vím, že to zní jako klišé, ale já měl v tomhle ohledu štěstí. S manželkou a třemi dcerami jsme za uplynulý rok prožili spoustu nových a zajímavých věcí (včetně covidu). Jak to bylo v tom vtipu?! „Kvůli zavřené hospodě jsem byl doma s manželkou a povídali jsme si. Docela fajn ženská s dobrými názory…“
Relativní novinkou je pro tebe krom dráhy sólového klavíristy a uznávaného skladatele i pozice pedagoga na Pražské konzervatoři. Jak ke své roli přistupuješ?
Učit hlavní obor na konzervatoři je především obrovská zodpovědnost. Přijde k tobě na dlouhých 4-6 let mladý člověk ve velmi citlivém věku a máš ho připravit na drsný život muzikanta. Když si nedáš pozor, můžeš mu pěkně „zavařit“. Chce to vždycky najít nějaký balanc mezi tím, jak studenta maximálně motivovat, ale přitom ho nevystresovat do té míry, že si zničí ruce, ztratí sebedůvěru a zhroutí se. Každý má jinak nastaveny vlastnosti, jako jsou přirozený talent, psychická odolnost, fyzické vlohy, píle, vytrvalost a každý vyžaduje jiný způsob práce. Zatím jsem měl štěstí a žádný z mých studentů se nezhroutil, ani neztratil své ideály (doufám). Jinak učení má pro mě i jednu užitečnou stránku: často se přistihnu, že sám necvičím tak, jak radím svým studentům!
Vzpomeneš na svá studia u legendárního Jana Panenky, a mohl bys případně zasvětit naše čtenáře do rozdílů tvých studií u nás a v Dallasu či New Yorku?
Jan Panenka byl geniální pianista, ke kterému doteď obdivně vzhlížím. Zároveň byl dost komplikovaný člověk a nemyslím si, že byl dobrý pedagog. Zdá se mi, že nedovedl vytvořit pocit důvěry mezi studentem a učitelem. Pamatuji si, že vždycky když jsem dohrál nějakou skladbu, Panenka zůstal tiše sedět a přemýšlel několik minut, než začal mluvit. Na hodinách s ním panovala dusná atmosféra a vůbec jsem si s ním studium neužil. Na druhou stranu, naučilo mě to hrát i ve chvíli, kdy se člověku nechce, což pro muzikanta také není k zahození. Jinak hlavní rozdíl mezi studiem u nás a v Americe je následující: platí se obrovské školné! Od toho se odvíjí všechno: studenty ani nenapadne mrhat časem, když už svá studia budou muset splácet dlouhé roky. Také tam ovšem panuje tvrdá konkurence, závist, kariérizmus, touha uspět. A je to boj nejen mezi studenty, ale i mezi učiteli: Jejich platy se s našimi nedají srovnat. Přes tyto stinné stránky (nebo právě proto) byla úroveň studia na té nejvyšší úrovni, zvlášť v New Yorku.
Promítá se do tvé pedagogické činnosti více transformace myšlenek, které jsi dostal od svých kantorů, nebo dráha sólového klavíristy a skladatele?
Asi spíš to druhé. Myslím si, že to, že komponuji, by neměla být mezi muzikanty taková výjimka. Ještě před sto lety se od sólisty automaticky očekávalo, že zahraje i něco svého. Své studenty proto nutím, aby si vymýšleli vlastní kadence. Nechci, aby u mě absolvoval někdo, kdo má sice skvělé a rychlé prsty, ale přitom neví, v jaké hraje tónině.
Krom sólových recitálů vystupuješ velice často jako člen komorních formací. Čím je pro tebe komorní hudba v porovnání se dvěma pozicemi solitéra?
Na pódiu je vždycky příjemnější být s někým, nemyslíš? Můžeš pak překvapit něčím novým a neočekávaným nejen publikum, ale i svého spoluhráče (třeba když mu nasadíš dvojnásobné tempo). Moje žena je houslistka, takže to mě přímo předurčuje ke komorní hře, zvlášť se smyčcovými nástroji. Navíc jedna z mých dcer hraje na flétnu a často trávíme temné „lockdowny“ rodinným muzicírováním.
Co hudebního tě čeká po znovuotevření koncertních sálů?
Těším se a doufám, že se časem uskuteční koncerty, které byly minulý rok zrušeny. Za všechny bych jmenoval klavírní recitál ve Dvořákově síni v Praze, ale také odložená zahraniční vystoupení se skvělým houslistou Milanem Al Ashhabem. A to hlavní: až se otevřou koncertní sály, čeká nejen mě, ale všechny muzikanty jedna zásadní věc: mít odvahu se po dlouhé době zase postavit před živé lidi.
Děkuji ti za rozhovor!
Petr Nouzovský
