Prof. Vladimír Sommer, od jehož narození uplyne 28. února sto let, byl v sedmdesátých letech minulého století asi nejvýraznější osobností katedry muzikologie na FF UK Praze. Spolu s Petrem Ebenem, který tam v té době rovněž vyučoval, byl i největší odbornou a lidskou autoritou pro nás, mladé studenty, kteří jsme v sedmdesátých letech na katedru přicházeli. Pokud mohu a chtěl bych teď být s dovolením čtenářů hodně osobní, tak patřil a stále patří k osobnostem, na které s láskou a velkou úctou vzpomínám. A čím jsem starší, tím více a intenzívněji se mi vybavují všechna skutečná „moudra“, která nám tehdy předával a která jsme buď zcela nebo někdy jen málo chápali.
Nebudu teď psát o jeho skladatelské činnosti, která bude jistě zcela zaslouženě předmětem řady statí a studií a věřím, že se jeho díla objeví daleko častěji i na repertoáru našich orchestrů, ansámblů a sólistů. Byl pro nás budoucí muzikology především skvěle vybaveným pedagogem, který měl vyučované předměty hluboce zažité, vstřebané a dokonale zvládnuté. V tom mu asi pomáhalo důkladné školení u jeho pedagogů, ať už ve hře na housle nebo v kompozici. Často nám o svých kantorech s velkou dávkou vypravěčského umění a sugestivnosti vyprávěl a otevíral nám tak svět, který sahal někam do třicátých a čtyřicátých let dvacátého století. Byl to důležitý moment kontinuity. Když měl dobrou náladu, vyprávěl i o dalších věcech, které jako malý kluk vyhnaný Henleinovci ze Sudet musel zažít a které formovaly jeho životní a společenské názory. Bylo to důležité, ač si to určitě neuvědomoval, formoval nás zcela nenásilně i osobnostně. Samostatnou kapitolou byly jeho velké hudební lásky, o kterých dokázal nesmírně zajímavě hovořit a dokonce se i pořádně rozčílit. Například, když někdo z tehdejších kritiků po pražské premiéře Symfonie č. 15 Dmitrije Šostakoviče napsal, že se jedná v úvodu o dodekafonní téma, sedl ke klavíru a ukazoval, co je rozšířená tonalita a jak se onen kritik mýlí. Dovedl být i nesmírně impulsivní, v tom se projevovala jeho umělecká podstata. Jednou přiběhl naprosto rozpálený z chodby do učebny, ještě než začala přednáška a rozčileně začal křičet na kolegu, který seděl u klavíru a snažil se improvizovat. „Copak neslyšíte tu příčnost“, byla jeho slova. Samozřejmě, že ani ten kolega ani my ostatní nejenže jsme „příčnost“ neslyšeli, ale ani jsme tehdy nevěděli, co to je. Mezi jeho další velké lásky, které mne osobně dovedly celoživotně do Kališť u Humpolce a do Jihlavy patřil Gustav Mahler. Jeho rozbor Adagietta s podrobným výkladem melodiky a harmonie by stál za zveřejnění, od té doby jsem zatím lepší ani nenašel. Ale i další rozbory Wagnera (zejména jsme důkladně analyzovali předehru k opeře Tristan a Isolda), Prokofjeva, Šostakoviče, Vítězslava Nováka a dalších autorů byly velmi zajímavé a naučily mne i ostatní důkladným pohledům do skladatelské dílny a analytickému řemeslu. Neměl předsudky vůči žádnému skladatelskému stylu, ale neměl rád podvod a to, čemu říkal „špína ve vedení hlasů“. Ostatně vzal nás tehdy v sedmdesátých letech (celou katedru) do Drážďan na provedení Tristana i na provedení Mojžíše a Árona, Byl nesmírně poctivý lidsky i umělecky, upozorňoval nás i na to, co je to poctivá práce, řemeslo a co je podvod, který se vydává za umění.
Měli jsme vlastně velké štěstí, že tehdy nevyučoval na HAMU kompozici, bylo by to sice velkým štěstím pro tehdejší studenty kompozice, ale my bychom bývali přišli o skvělou výbavu v oblasti harmonie, kontrapunktu a analýzy hudby dvacátého století. Samozřejmě to bylo spojeno i s potřebnou dávkou náročnosti, pan profesor nesnášel polovičatost a chtěl, abychom i my měli stejnou dávku nadšení a zapálenosti pro hudbu, jakou měl on sám. A tak jsme museli poctivě vypracovávat příklady z harmonie a kontrapunktu, které pak procházely velmi přísným hodnocením. Musela to být pro skladatele jeho formátu tvrdá dřina procházet ty naše často velmi podivné harmonizace a vypracovávání číslovaného basu, ale nikdy to neošidil a všem příkladům a studentům věnoval stejně náročnou péči. Ani nevíte, pane profesore, jak často si vzpomenu při režírování a opravování partitur na některé Vaše pravdy, jako že každý nedoškálný tón se může stát tercií mimotonální dominanty a další. Vzpomínám na Vaše skvělé rozbory harmonizací protestantských chorálů Johanna Sebastiana Bacha i na ten nejdůležitější fakt, že ačkoliv můžete analyzovat jakoukoliv kompozici do posledního detailu, na to, proč je krásná se vlastně tímto způsobem přijít nedá. Že to je skutečně něco mezi nebem a zemí.
Na katedře jsem měl možnost ještě s panem profesorem spolupracovat do roku 1981 jako odborný asistent a aspirant a byl jsem rád, když jsme si mohli popovídat trochu jako kolegové, vždy to bylo zajímavé a toho vztahu, v němž jsem byl skutečně jen uctivým posluchačem a obdivovatelem, jsem si moc vážil. Ještě párkrát jsem se pak s prof. Vladimírem Sommerem setkal i v osmdesátých letech, když jsem pracoval v rozhlase i po roce 1989.
Naposledy jsem pana profesora viděl na jednom koncertu v Rudolfinu někdy v polovině devadesátých let. Seděl na druhé straně sálu a tehdy jsem za ním chtěl jít a poděkovat mu za všechno, co mne naučil a také mu říci, jak moc si ho vážím. Bohužel, jsem tehdy už nedošel, zanedlouho pak už bylo pozdě…Tak alespoň teď: Děkuji Vám, pane profesore!
Jiří Štilec