ARCODIVA UP 0219- 2 131
JAN VIČAR: PÍSNĚ STARÉHO BLÁZNA
Blázna starého píseň, Zabloudil jsem v bludišti, Tři růže pro Joan, Jsem jako verš, Voníš po mandlích, Šest dva čtyři šest, Sviť, žárovko, sviť, Říkám vám, slečny!, Chtěl bych být, Kolo mlýnský, Vodo, vodo studená!, Ostrov pokladů, Rozpomínka Ž, Rozpomínka M, Omittamus Studia! (Nechme plavat učení!), Sou/Boj Moravia Big Band Zábřeh (kapelník Pavel Doubrava), New Street Band Olomouc (Michal Vičar), Studiový orchestr Brno (Jiří Kotača) Komorní sbor Lenky Dohnalové-Mlynářové (sbormistryně Lenka Dohnalová- Mlynářová), Dívčí pěvecký sbor Kassiopea (Hana Vyroubalová), Pěvečtí sólisté: Lukáš Bitto, Dominika Ďurišová, Tereza Gronychová, Petr John, Jakub Knápek, Josef Kovačič, Jan Majer, Vendula Pumprlová, Jan Sítař, Oldřich Smysl, Ester Stodolová, Zbyněk Terner, Jan Vičar, Michal Vičar, Petr Wajsar, Jan Vičar – dirigent
Nahráno v roce 2019 ve studiu Divadla na Orlí v Brně, Základní umělecké škole Zábřeh a v Českém rozhlase Olomouc, hudební a zvuková režie Jan Košulič, mastering Jakub Stratílek
Vydáno 2020, 1 CD. Celkový čas 63:41
Milan Bátor
Hudební skladatel, muzikolog a univerzitní profesor Jan Vičar začal album svých autorských písní připravovat v roce 2018. Jeho neklasická tvorba však vznikala kontinuálně už od druhé půle 60. let 20. století. Texty mu napsali František Navara, Josef Bezděčka, Zdeněk Karlach, Miroslav Nop a další. Svůj hudební styl Vičar v bukletu alba komentuje následovně: „Hudbu pojímám jako jev společenský, a proto se nemíním jako někteří avantgardní konstruktivisté privatizovat“. Vičar se na svém albu profiluje jako skladatel, který neusiluje o výlučně individuální autorský styl. Z bezbřehé množiny hudby 20. století si vybírá styly a žánry, které jsou mu blízké, z kterých rostla jeho posluchačská zkušenost. Jeho hudbu lze charakterizovat jako sofistikovaný populár s odstíny swingu, blues a jazzu. V těchto žánrových škatulkách je také tento autor pevný v kramflecích. Vičar svou nahrávkou poměrně překvapil. Není žádným tajemstvím, že je hudební i odbornou veřejností vnímán jako autor „vážné“ hudby. Přesto si myslím, že nahrávka Písně starého blázna není krokem vedle.
Album přináší Vičarovu autorskou tvorbu chronologicky seřazenou od roku 1969 až po jeho současné skladatelské opusy, které reprezentují jeho závěrečné dvě Rozpomínky. Ty jsou ryze instrumentální a obsahují také největší koncentraci jazzových prvků. Slyšíme zde zajímavé zvukové efekty, které se prostírají v kultivovaném a poměrně invenčním hudebním aranžmá. Poměrně novou záležitostí jsou také písně Nechme plavat učení! a závěrečná Sou/Boj. Je pro ně příznačná fúze prvků klasické i nové hudby s aktuálním výrazem. Častým vyjadřovacím prostředkem Vičara je humor, nadsázka a hudební skeč. To jsou konstanty, které mají smysl, protože vklížit do hudby legraci není žádná sranda! Nad nahrávkou se sešly rozličné hudební soubory a tělesa, jakož i zpěváci a sboristé. Tomu odpovídá i poněkud různorodá kvalita výkonů, která není vždy optimální, jindy naopak přináší velmi solidní výsledky (k nejlepším patří Studiový orchestr Brno Jiřího Kotači). Je dobře, že olomoucký skladatel nenechal svou „populární“ tvorbu práchnivět v šuplíku a že ji „vynesl“ na denní světlo. Ukázalo se, že jeho písničky mají dost energie a sil na to, aby dělaly lidem radost. Písně Jana Vičara dokáží potěšit, ale jsou i dobrou studijní příležitostí, co všechno se dá přimísit k populárně stylizované písničce. Právě schopnost nevtíravého a přemýšlivého mísení žánrů je vedle humoru a nadhledu jedním z pozitiv tohoto alba.