Věru Lejskovou, českou klavíristku, hudební pedagožku a publicistku, není třeba nějak zvlášť představovat. Kdo by neznal stále se usmívající dámu, která svým působením především v klavírním duu, vstoupila do hudebního světa nejen u nás, ale i v zahraničí. Plná energie a plánů oslavila 1. října loňského roku své devadesátiny. Nositelka Ceny města Brna, členka legendárního klavírního dua, někdejší místopředsedkyně Asociace hudebních umělců a vědců, aktivní členka a bývalá předsedkyně Klubu moravských skladatelů, úspěšná publicistka, zakladatelka a emeritní prezidentka Mezinárodní Schubertovy soutěže pro klavírní dua, je stále svěží a v uměleckém prostředí neustále činná. Ohlédnout se za jejím hudebním životem je jako číst krásný román…
V říjnu loňského roku jste oslavila své jubileum, devadesátiny. Pokud se ohlédnete zpět, kdo byl iniciátorem vstupu na cestu profesionálního hudebníka?
Nebyla jsem nikdy zázračné dítě, ale byla jsem správně nasměrována, což člověk většinou ocení až na konci cesty. Ale když dnes přijdu do opery nebo na koncert symfonický či jakýkoliv, vždy cítím úžasnou vlnu solidarity a říkám si – já k vám patřím, jste součástí mého života, a můj život je součástí vašeho, a jsem šťastna. Vše zapříčinili moji rodiče, otec byl kantor a vášnivý muzikant, bez housliček neudělal ani krok a vozil je s sebou i na lesní brigádu, kam museli učitelé o prázdninách chodit, a u klavíru jsem vždy sedávala já. Od úplných začátků – kdy jsem hrávala Bayerovu školu, to ještě v Žeravicích, kde jsem se narodila a kde mě vzdělával otec, i pak v Kyjově, to už jsem chodila do klavíru k prof. Milanu Luzarovi, absolventu Janáčkovy varhanické školy – vždy mě otec “doprovázel” houslemi. Velice brzy mě ovšem dával na pult jiné noty a úlohy se obrátily: teď hrál prim otec a já jsem jej doprovázela, z listu, což byla úžasná škola, z níž jsem těžila celý život. Mamička, my jsme na Slovácku jinak neříkali, mě zase uváděla do světa literatury, milovala básně, které mohla recitovat hodiny, já jsem jí k tomu hrála něco co jsem uměla, a to byly naše soukromé melodramy. Otec byl i regenschori v církvi Československé, doprovázela jsem tudíž i sbory při nácviku, a při slavnostních mších jsem pak se svým harmoniem byla i součástí orchestru. Když profesor Luzar usoudil, že bych se jednou mohla pokusit o zkoušku na konzervatoř, zajeli jsme s otcem do Brna představit se prof. Františku Schäferovi. Tehdy jsem chodila do tercie gymnázia, pan profesor si mě vyslechl a řekl – tak jak dokončíte kvartu, přijďte ke zkoušce. Jenže najednou byl konec války, já v tercii a konzervatoř, která byla poslední dva roky zavřená, vypsala přijímací zkoušky. Tehdy můj nedočkavý otec řekl – pojedeme ke zkoušce, když tě nevezmou, nic se nestane, máme čas. A tak jsem se narychlo doučila jednoho předepsaného Bacha a jeli jsme. Po zkoušce pan profesor jen pokýval hlavou a řekl – jste přijata! – a tehdy začal můj opravdový muzikantský život.
Jaká byla poválečná studijní léta, lišila se nějak od těch dnešních? A začalo se již v té době profilovat působení v proslaveném klavírním duu?
Na konzervatoři vyučovaly skutečné osobnosti uměleckého života, a my jsme ke všem vzhlíželi s obrovskou úctou. Studenti nejrůznějších oborů se věkově značně lišili, někteří totiž přicházeli pokračovat ve studiu po letech válečného nuceného nasazení. Nepamatuji se, že bych jeden večer byla doma – rodiče se mezitím přestěhovali do Brna – buď jsem byla na koncertě, nebo v divadle, všechno jsem chtěla vidět a slyšet. S tím jsem se bohužel v pozdějších letech u studentů už tolik nesetkávala. Hlavní bylo samozřejmě studium nástroje, jehož výsledky se průběžně předváděly na domácích (tedy školních) tzv. večírcích a pak na veřejných koncertech. V případě žáků prof. Schäfera tomu ještě předcházely nedělní předehrávky v kruhu Schäferovy rodiny, a tam jsem se také seznámila se svým pozdějším mužem, Vlastimilem. Možná si všimnul, že už tehdy jsem doprovázela studenty jiných nástrojových oborů – vždy jsem měla vztah ke komorní hudbě – a on už tehdy (to jsem samozřejmě nevěděla) měl v hlavě ideu oživit a vrátit na koncertní podium klavírní duo. I když on sám byl vynikající sólista, k němuž jsem už tehdy vzhlížela s obdivem, nemohlo to nakonec dopadnout jinak: pozval mě na schůzku, na kterou přišel s notami pro klavírní duo. No, a tak jsme hráli čtyřručně, i na dva klavíry, zprvu na konzervatoři, po sňatku doma. Naši kolegové studující kompozici si brzy všimli našeho zájmu, a protože i pro ně to bylo zajímavé, začali pro nás psát skladby, první byl Pavel Blatný, následoval Miloslav Ištvan, Josef Berg, Zdeněk Pololáník, Aleš Hájek aj., ve čtyřruční hře byl v centru našeho zájmu Franz Schubert a Antonín Dvořák.
Podle manželova záměru jsme začali skladby pro klavírní duo uvádět na koncertní podium, skladby pro dva klavíry jsme hráli vždy zpaměti. Byla už taková doba, že když člověk chtěl na sebe upozornit, musel dělat něco navíc. V Praze tak vystupovalo Smetanovo kvarteto, v Brně Janáčkovo, no a v klavírním duu jsme to byli my.
Co nejvíce ovlivnilo umělecký život klavírního dua?
Velký význam pro náš další život měl brněnský rozhlas. Tam se pro nás rozprostřelo obrovské pole působnosti, protože manžel rád vybíral skladby u nás méně známé, což bylo pro rozhlas zajímavé, a také nám sami skladby zadávali. Než se ještě dostanu k té klíčové (jak se dnes říká) skladbě musím říct, že manžel se začal více věnovat i kompozici, a to v oboru tzv. vyššího populáru. Nápady přímo oplýval, natáčeli jsme velmi často a dokonce jsme měli v rozhlasovém vysílání i pravidelné půlhodinky – hraje vám klavírní duo V. a V. Lejskovi. Jenže to už bylo v době, kdy jsme byli známi i z koncertního života, a jednou když jsme měli koncert v Praze, jsme se doslechli, že někdo někoho varoval – tam nechoďte, ti hrají hlavně populár – a tak jsme se museli rozhodnout, zůstali jsme tedy u vážné hudby. V té době jsme oba měli své zaměstnání, já na brněnské konzervatoři, manžel na JAMU v Brně a abychom vůbec mohli veřejně vystupovat, museli jsme samozřejmě být členy SČSKU, kam jsme vykonali patřičné předehrávky. Mělo to ovšem tu výhodu, že jsme pak hráli na přehlídkách skladatelských i na přehlídkách čs. koncertního umění a mohli jsme vyjíždět do zahraničí, což tehdy představovalo státy lidově demokratické. Dnes, kdy umělci jezdí doslova po celém světě by jim připadalo směšné, že jsme měli radost z našeho prvního zahraničního zájezdu – do Budapešti.
Ale vrátím se ke klíčové akci brněnského rozhlasu: pověřil nás nastudováním Sonáty pro dva klavíry Bély Bartóka. To se ukázalo být pro nás tak zlomové, že jsem to později popsala ve své knížečce “Jak jsme hráli Bartóka”. Pominu, že jsme si noty museli napřed opsat, to už zní dnes opravdu jako středověk, ale fakt je, že většinu notového materiálu jsme získávali tímto způsobem, opisovali jsme celé dlouhé sonáty i koncerty pro dva klavíry a orchestr. A chtěli-li jsme Bartóka zařadit mezi trvalé tituly našeho repertoáru, potřebovali jsme získat dva podobné nadšence na bicí nástroje, těmi byli pak dlouhou dobu Zdeněk Mácal a Bohuslav Krška – později jsme ovšem hráli i s jinými percusionisty. A bylo to přímo tažení s Bartókem. První koncert v sále brněnské konzervatoře, kdy se početné publikum houfovalo i pod okny u Lužánek – co za zvuky se linuly? – další koncerty, natáčení v rozhlase, na gramofonové desky, když nás slyšel hrát hudební skladatel Emil Hlobil, inspirovalo jej to k napsání skladeb pro nás, Sonáty pro dva klavíry a Imaginací pro klavír čtyřručně, když jsme hráli Bartókovu Sonátu na přehlídce v Praze, psalo se v recenzi, že jsme “doslova přebili vše, co dosud přehlídkou prošlo”. A když brněnský rozhlas poslal naši nahrávku v rámci výměny rozhlasových nahrávek do Berlína, dostali jsme pozvánku k nahrávce Sonáty v Berlíně, kam jsme pak jezdili soustavně a nahráli prakticky celý náš kmenový repertoár. To už jsme u nás nahrávali běžně pro Supraphon, včetně koncertů s orchestrem, teď k tomu přibyla i německá Eterna, pro niž jsme nahráli 6 LP s díly Franze Schuberta, i Koncert pro dva klavíry a orchestr Felixe Mendelssohna Bartholdyho a další skladby. Z těch nahrávek pro Supraphon bych zmínila aspoň samozřejmě Bartóka, Concerto per dua pianoforti soli Igora Stravinského, československou premiéru Koncertu pro dva klavíry a orchestr Bohuslava Martinů, první československou nahrávku vůbec Dvořákových Slovanských tanců v originále, pro klavír čtyřručně atd. Naším trvalým partnerem byl Československý rozhlas, kde existují stovky našich nahrávek (v Brně, Olomouci, Ostravě, Praze) a ze zahraničí nám bylo dopřáno koncertovat – kromě v zemích lido-demo – také ve Švýcarsku, Jugoslávii, Rakousku, Dánsku a později ve Francii. Ještě k těm Slovanským tancům – dříve než u nás byly vydány v Japonsku, měli jsme tam i pozvání ke koncertům, ale pak nám bylo z Pragokoncertu sděleno, že “z koncertů sešlo”.
Spolupracovala jste s řadou významných světových osobností hudební scény. Která setkání považujete za klíčové v umělecké kariéře?
Navázali jsme kontakty i se zahraničními autory, písemné i osobní, s Witoldem Lutoslawským, Benjaminem Brittenem, Dariem Milhaudem, Dmitrijem Šostakovičem. Benjamin Britten byl dokonce přítomen československé premiéře své skladby Skotská balada pro dva klavíry a orchestr, kterou jsme provedli v roce 1964 v Olomouci, s oběma manželi Milhaudovýmí jsme se setkali v Praze, později v Paříži už jen s paní. V té době jsme také premiérovali v Praze Koncert pro dva klavíry a orchestr Daria Milhauda, koncert byl přímo vysílán rozhlasem, a později byla tato nahrávka vydána v Paříži na CD. Psali jsme si i s paní Martinů, která nám posílala skladby Bohuslava Martinů pro klavírní duo, včetně Koncertu pro dva klavíry a orchestr, jehož premiéru jsme v Brně uskutečnili v roce 1966, paní Martinů byla i přítomna, a koncert byl rovněž vysílán přímo.
Hudba Vás provázela celým životem, ale také jsou známy Vaše knihy a články…
Byla jsem odjakživa takový archivář, vždy jsem si zapisovala kdy, kde a kolikrát jsme kterou skladbu hráli, i zážitky ze zájezdů. Z toho jsem přešla k fejetonům a trvalé spolupráci jak s denním tiskem, odbornými časopisy, rozhlasem, 10 let spolupráce s Radiem Svobodná Evropa i televizí. Část mých prací byla později vydána i knižně.
Co považujete za svůj nejdůležitější odkaz pro mladé klavíristy?
Chtěli jsme, aby klavírní duo mělo pokračovatele, a že i umělecké výkony se poměřovaly soutěžemi, nezbylo nám než založit mezinárodní soutěž pro klavírní dua. Učinili jsme tak v roce 1978 a využili jsme k tomu faktu, že klasikem čtyřruční klavírní hry je Franz Schubert, a že jeho rod pochází ze severní Moravy – takže volba padla na Jeseník, který navíc svou polohou i lázněmi je atraktivní destinací. Od té doby se uskutečnilo 21 ročníků, kterých se zúčastnilo více než tisíc pianistů z celého světa. Naši laureáti dnes na svých koncertech propagují i českou hudbu, jejíž provedení je v podmínkách soutěže. No a toto jsme vždycky považovali za vyvrcholení našeho snažení.
Současná doba kultuře moc nepřeje. Co Vám dnes nejvíce chybí?
V důsledku pandemie velice postrádám to tradiční sepětí interpretů na podiu a posluchačů v sále. To jsou dvě veličiny přímo úměrné, navzájem se potřebují a doplňují. Moc doufám, že se zase brzy sejdeme u krásné hudby všichni společně.
Rozhovor připravila Hana Bartošová
