Irvine, jak se daří českému klarinetu?
Českému klarinetu se daří dobře, i když je pravda, že jsme od sebe aktuálně poněkud izolovaní. Naštěstí ale stále existuje mnoho mladých lidí plných hráčského entuziasmu a pověstné české muzikality, kteří na tento žánrově rozmanitý nástroj chtějí hrát.
Co obnáší Tvá pozice proděkana na Hudební a taneční fakultě AMU v Praze?
Na HAMU v Praze jsem především pedagogem klarinetu a v letošním roce máme spolu s kolegy Vlastimilem Marešem, Jiřím Hlaváčem a Janem Machem opravdu nabitou třídu. Zastávám pozici dvou a půl proděkana (smích). Mám na starosti mezinárodní vztahy, vědu, výzkum, inovace a pedagogické záležitosti. Zároveň jsem členem vedení fakulty, několika komisí a rad. Částečně se tedy podílím i na rozhodování o chodu a strategiích fakulty. V politice bych byl obviněn z řetězení funkcí a bezesporu pranýřován, ale ve školství a hudbě mi myslím nikdo příliš nezávidí (smích).
Foto: Ivo Šilhavý, 2019.
Irvine, vím, že jsi ve Výkonné radě Intergram. Můžeš nás zasvětit do fungování našeho kolektivního správce? Jaký je jeho význam pro zastupované?
Kolektivní správce Intergram je unikátní především tím, že zastupuje výkonné umělce a zároveň výrobce zvukových a zvukově obrazových záznamů. Tato zdánlivě nesourodá, či dokonce protichůdná oblast zájmů je zastupována Výkonnou radou, která řídí Intergram v době mezi Valnými shromážděními. V dnešní nelehké, pro mnoho umělců až kritické době, nabývají finanční prostředky z kolektivní zprávy opět na významu, i když z důvodů pandemie klesají. Nemalé finanční částky na sociální, kulturní a vzdělávací podporu výkonných umělců plynou z INTERGRAM i do Nadace Život Umělce. Osobně znám mnoho konkrétních případů, kdy tato nadace doslova zachraňovala umělce ve velmi svízelných životních situacích. Doufám, že se členům Výkonné rady INTERGRAM bude nadále dařit nalézat synergie výhodné pro obě zastupované strany, tedy pro umělce i výrobce, a zároveň podporovat především české živé umění.
Zaregistroval jsem Tvé občasné výlety za jazzem a crossoverem. Jak vnímáš tuto hudbu v konfrontaci s muzikou klasickou, na níž jsi byl vychován?
V prvé řadě bych žánry příliš nekonfrontoval. Přísloví praví, že jsou jen dva druhy muziky – dobrá a špatná. Kromě té tzv. klasické hudby jsem vyrůstal na moravském a slovenském folklóru. Od toho je k jazzu a improvizacím blízko. Improvizuje se i v tzv. hudbě soudobé. Prostě rád hraji hudbu, která mě i posluchače baví. Hudbu, u které si začnou lidé třeba klepat nohou anebo v nich vyvolá silné pocity. Skvělým zážitkem je pro mě třeba prožít se třemi dalšími kolegy téměř hodinové dílo Oliviera Messiaena Kvartet pro konec času anebo se čtyřmi kolegy z Epoque Quartet zaplnit a rozjásat jazzový klub, třeba Jazz Dock.
Jak se Ti spolupracuje s kolegy z Epoque Quartet?
Chlapci „Epoci“ jsou především skvělí muzikanti, kteří rozhodně nepostrádají hudební drive. Už bohužel nejsme, jak tvrdí naše občanské průkazy, úplní mladíci, a dost jsme toho spolu zažili. Nepamatuji koncert, který bychom společně neodehráli na sto procent. Když ta procenta vynásobíte pěti, vyjdou vám pětisetprocentní koncerty, a to už je pořádná „palba“ (smích). Od loňského září do prosince jsme spolu zažili velmi intenzivní období, kdy jsme v rámci projektu CZECHS CROSS OVER natočili devět nových skladeb, včetně videí a natočili jsme nové společné CD Komp(l)ot, které právě vyšlo. A i po této velmi koncentrované zkušenosti spolu můžeme jako přátelé chodit na pivo… Kdyby bylo kam.
Přibliž nám oba projekty, prosím.
Nové CD Komp(l)ot (Irvin Classics 2021) vzniklo osm let po našem prvním albu Irvin Epoque (Arco Diva, 2012). Už nám bylo trapné psát do programů koncertů, že pracujeme na novém CD, tak jsme ho prostě natočili a ve sběratelské, limitované edici vydali. Název alba je slovní hříčkou z názvu krásné grafiky Kompot Jitky Petrášové, která je na obalu CD. Všechny skladby jsou především naše srdcovky a mezi jejich autory najdeme jak současné české skladatele, tak světové ikony jazzu. Jeden z nich, Chick Corea, jehož čtyři skladby Children Songs jsou na albu také, se vydání CD bohužel nedožil.
Projekt CZECHS CROSS OVER je multižánrovou záležitostí, prezentující výhradně českou hudbu. Oslovili jsme 7 skladatelů, kteří napsali 9 více čí méně crossoverových skladeb. Ty jsme s EQ v dosti krátkém čase nastudovali, natočili a oblékli do co možná nejatraktivnějšího hávu. Videa jsme točili ve stylovém prostředí Jazz Docku. Vznikly i dva videoklipy z dílny VladKroupa Film a animovaný klip k jedné ze skladeb a natočili jsme i videa se skladateli. Vše je na webu projektu a na Facebooku. Na to, že jsme začínali opravdu od nuly, měly nové skladby soudobých autorů nečekaně vysokou sledovanost. Celý projekt mohl vzniknout především díky podpoře Ministerstva kultury České republiky a Nadace Bohuslava Martinů.
Probíhá s kolegy natáčení CD stejně tak, jak působíte na pódiu, čili radostně, smířlivě a hudebně natěšeně?
S kolegy probíhá vše dosti radostně v nahrávacím studiu i mimo něj. Je pravda, že usmiřovat se, především hudebně, občas také musíme, ale to již k umělecké branži a osobnostem s poměrně silným egem patří. Možná ale narážíš na poslední živý koncert (tedy bohužel streamovaný), který jsme spolu zahráli v Nadaci Bohuslava Martinů. Nikdo z nás během první pandemické vlny nekoncertoval a hraní nás extrémně bavilo. Myslím, že to bylo vidět a snad i slyšet. Navíc jsme nemohli téměř zkoušet. I to paradoxně přispělo k výkonu.
Když máš chvilku na zastavení, vnímáš v sobě otázku, kde bys chtěl být za řekněme dvacet let, kam bys rád pomohl nasměřovat Hudební fakultu a v jaké pozici bude v řádech let klasická hudba?
Za dvacet let bych chtěl být na vlastní toskánské vinici a večer pít silné červené víno. Ale vážně. Před zhruba dvaceti lety jsem prvně otvíral těžká vrata Hartigovského paláce HAMU v Praze. Když nedávno věšeli na balkón banner projektu Koncert proti totalitě, který jsme před sedmi lety spolu s Radkou Proškovou založili, dosti zhluboka a nevěřícně jsem se nadechl. Nerad bych příliš rozesmál toho, který vše z vrchu řídí, ale doufám, že za dvacet let budu mít ještě co říct a co zahrát tak, aby si kolegové a publikum nemyslelo, že jsem tady už třistapadesát let nemusel být, jak říkával Jan Werich. Ta takzvaná klasická hudba a „naše“ HAMU tady budou jistě také. Mají totiž jednu velkou výhodu. Jsou prověřeny časem. Důležité je, abychom my interpreti o kvalitách tzv. klasické hudby dokázali přesvědčit i širší veřejnost.
V „první vlně“ Ti nebylo umožněno odehrát mnohá krásná vystoupení. Pověz nám o nich a zmiň, prosím, i své další koncertní plány.
Měl jsem hrát například v sále Berlínské filharmonie, ale i v mnoha krásných sálech v České republice. Poslední den před evropským lockdownem jsme ještě vystoupili s mezinárodní hudební formací a Schubertovým oktetem, což je takový klarinetový komorní koncert, v nové nádherné budově Elbphilharmonie v Hamburku. Nyní pracujeme na nové nahrávce Kuchyňské Revue Bohuslava Martinů, kterou budeme snímat prostorově. Osobnosti, jakými jsou Martin Kasík, Stanislav Masaryk, Petr Nouzovský, Martin Petrák a Josef Špaček, které se mnou novu kuchyň „sestavují“ není třeba představovat. A v rámci festivalu Věčná Naděje bychom se měli s Jiřím Bártou, Martinem Kasíkem a Janem Mráčkem znovu ponořit do působivého díla Oliviera Messiaena Kvartet pro konec času.
Děkuji za rozhovor!
Rozhovor připravil Petr Nouzovský