Být tolerantní a trpělivý
Jakub Horváth
Hudebník Josef Vejvoda je pro mnoho posluchačů nerozlučně spjat se jménem svého otce, slavného skladatele dechové hudby Jaromíra Vejvody. Málokdo ale ví, že studoval na konzervatoři hru na bicí nástroje a v té době zažil první okouzlení jazzem, přičemž zásadní pro něho bylo angažmá ve formaci SHQ Karla Velebného. Od té doby se totiž datuje jeho skladatelská dráha. Etabloval se jako velmi úspěšný autor nejen na poli jazzu, ale také vážné hudby. V 90. letech se začal věnovat odkazu svého otce a založil jak Vejvodovu kapelu, tak i Salonní orchestr Josefa Vejvody. Nezaostal však ani jako jazzman, protože v roce 1998 dal dohromady Trio Josefa Vejvody, s nímž dodnes pravidelně koncertuje. V červenci loňského roku oslavil pětasedmdesáté narozeniny.
Pocházíte z muzikantské rodiny, bylo tedy zcela nabíledni, že půjdete v otcových šlépějích, nebo jste uvažoval ještě o jiné profesi?
Nabíledni bych neřekl. Táta se mě asi v deseti letech zeptal, jestli bych chtěl hrát na nějaký nástroj. Začal jsem tedy na piano, k němuž jsem později přibral housle.
Na Pražské konzervatoři jste vystudoval hru na bicí nástroje. Proč jste si vybral právě tento nástroj?
Bicí jsem si zamiloval ještě před ukončením povinné školní docházky. Nejdříve mě privátně učil Jaroslav Šprunk, který mě doporučil panu profesorovi z konzervatoře Emilu Špačkovi. Následné přijímací zkoušky už byla pouhá formalita.
Kteří kantoři nejvíce formovali váš interpretační projev?
Na konzervatoři mě okouzlil jazz. V roce 1961 však nebyl široko daleko žádný pedagog, který by mě tomuto žánru mohl učit, a tak mi nezbylo nic jiného, než se vzdělávat sám. Můj projev nejvíce ovlivnili jazzoví bubeníci, které jsem skoro každý den poslouchal na rozhlasové stanici Hlas Ameriky. Jednalo se o pořady Willise Conovera s názvem Jazz Hour. Pak se Jirka Stivín dozvěděl, že se snažím hrát jazz, a přizval mě ke spolupráci s kapelou Jazztet, přičemž první vystoupení jsme měli v Divadle Na zábradlí v roce 1963.
V roce 1967 jste zvítězil v soutěži mladých jazzových hudebníků (IJFP) jako hráč na bicí nástroje. Z čí iniciativy jste se na toto klání přihlásil?
Tato prestižní soutěž v rámci Mezinárodního jazzového festivalu Praha mě velmi lákala, a tak jsem požádal Káju Velebného, s nímž jsem v té době hrál, aby mě s SHQ doprovodili. Z vítězství jsem měl velkou radost, v neposlední řadě také proto, že předsedou poroty byl Karel Krautgartner.
Kde se zrodil impuls k tomu, že jste začal komponovat?
Skladatelem jsem se stal díky Kájovi Velebnému. S SHQ jsme totiž velice často natáčeli pro rozhlas a jednou mě Kája oslovil, jestli bych zkusil také něco napsat. Celkem jsem pro tuto kapelu zkomponoval asi šestnáct titulů a všechny jsou nahrány.
Byl někdo z hudebních skladatelů vaším vzorem?
Co se týče skladeb pro malé obsazení, žádný vzor jsem neměl. Poslouchal jsem kapely, které hrály podobným stylem jako SHQ, a to byla pro mě největší inspirace.
Dráhu profesionálního muzikanta jste započal ve zmiňovaném SHQ Karla Velebného, jehož jste byl v letech 1966–1972 členem. V čem bylo pro vás toto angažmá nejvíce průlomové?
Nebylo ani tak průlomové jako poučné. V kapele vládl velmi kamarádský a tvůrčí duch. Všichni jsme měli touhu se v jazzu někam posunout a vzdělávat se, a tak jsme pořádali jazzová soustředění. Odjeli jsme například do Bechyně do objektu, který patřil Českému hudebnímu fondu, a tam jsme se týden zabývali studiem nejen našich nových skladeb, ale také odborné jazzové literatury či poslechem různých zahraničních novinek.
V letech 1972–1987 jste byl členem TOČR a JOČR. Měnil se výrazněji sound tohoto tělesa s postupujícími lety?
TOČR a JOČR byly dva orchestry složené ze stejných muzikantů. TOČR hrál pop a JOČR jazz. Dlouhou dobu byl téměř jediným aranžérem JOČR Kamil Hála a orchestr měl tedy „hálovský sound“. Od chvíle, kdy se zde objevili hráči z Jazz Celluly, se to trochu změnilo. Kromě Sváti Košvance byli totiž všichni členové tohoto ansámblu po tvůrčí stránce velmi aktivní.
Nemohu opomenout vaše dlouholeté angažmá právě v Jazz Cellule. V čem bylo přínosné?
Tato kapela byla složena ze skvělých muzikantů a skladatelů. Repertoár byl tím pádem velice pestrý. Přínosné bylo zejména to, že jsme hráli nejen koncerty, ale také jsme s Lacem Déczim točili krátké němé filmy v žánru grotesky nebo detektivky. Kameraman Jan Osten nás profesionálně nasnímal a poté jsme tyto kraťasy promítali v jazzklubech, a přitom je živě hudbou doprovázeli. Jsem rád, že se znělkou Celluly stala moje skladba Těším se na první jarní den. Hráli jsme ji vždy na závěr koncertu a jednou zazněla i na Bratislavské lyře, kde jsme účinkovali s TOČR. Nevím už, z jakého důvadu najednou vypadla elektrika a v sále nastala úplná tma. Aby nebylo trapné ticho, začal jsem hrát znělku, všichni z Celluly i ostatní muzikanti se přidali a měli jsme velký sukces.
Souběžně jste působil také v Saxtetu Miroslava Krýsla. O jaké hráčské složení a repertoár se v této formaci jednalo?
To byla, stejně jako Cellula, další odnož JOČR s obsazením pěti saxofonů a rytmiky. „Dědek“ Krýsl opsal celou řadu skladeb tehdy velice známého ansámblu Super Saxes a s Karlem Růžičkou jsme v podobném duchu zkomponovali také několik svých opusů a natočili je pro rozhlas a později i na desku.
Vystupoval jste ovšem i s dalšími jazzmany.
Ano, především s Jirkou Stivínem. Odehráli jsme spolu řadu koncertů, rád vzpomínám zejména na Montreal Jazz Festival v roce 2000. Další krásná spolupráce byla s Emilem Viklickým. Procestovali jsme taktéž mnoho zemí a natočili jsme několik desek.
Spolupracoval jste s mnoha světoznámými jazzmany. Za všechny jmenujme alespoň fenomenálního trumpetistu Bennyho Baileyho. Jak k tomu došlo? Prvně jsme Bennyho s mým Triem doprovázeli na Československém jazzovém festivalu v Přerově v roce 2000, což byl nápad Aleše Bendy. Bylo to trochu dramatické. Benny nepřišel na zkoušku, a tak jsme se až těsně před vystoupením dozvěděli, co budeme hrát. Dopadlo to však naštěstí velmi dobře. Český rozhlas tento koncert zaznamenal a následně vyšlo album s názven Benny Bailey & JosefVejvoda Trio: A Meeting To Build A Dream, které rozhlasoví posluchači ocenili jako nejlepší jazzové album roku 2001. S Bennym jsem poté v tuzemsku odehrál celou řadu koncertů. Velice milé překvapení pro mne ale bylo, když mě později přizval k natáčení svého posledního alba I Remember Love. Na piano tehdy hrál americký klavírista Kirk Lightsey a já jsem si připadal skoro jako ve snu, protože hrát s takovými mistry byla pro mě veliká pocta. S Bennym jsme si velice dobře rozuměli a krátce před tím, než v roce 2005 zemřel, jsem napsal baladu s názvem Understanding. Poslal jsem mu ji i s věnováním a dodnes ji s Triem hrajeme na každém koncertě.
Kdy jste začal dirigovat a jak často se k této profesi vracíte?
V roce 1987 jsem odešel z TOČR a JOČR, protože mě rozhlas jako organizace nepustil na důležité vystoupení v Německu. Tehdy jsem potřeboval asi sedm podpisů, abych mohl vyjet na Západ. Nechtěl jsem si však do orchestru zavřít dvířka, tudíž jsem uvedl, že odcházím ze zdravotních důvodů. Měl jsem totiž v plánu s tímto tělesem nadále spolupracovat, ale už nikoliv jako bubeník, ale hostující dirigent. Tímto způsobem jsem pak natočil řadu svých skladeb, oddirigoval jsem několik živých nahrávek, a tak mohlo vyjít album k mým padesátinám s názvem Walkin´and Talkin´. Na festivalu Hořice Jazznights jsem v roce 1996 dirigoval Big Band Gustava Broma a takových příležitostí bylo víc, jak u nás, tak i v zahraničí. Prozatím naposledy jsem vystoupil jako hostující dirigent s Big Bandem Felixe Slováčka v rámci projektu Sinatrology v roce 2018.
Lákalo vás někdy jako skladatele zabrousit do oblasti vážné hudby?
Ano, musím se však v této souvislosti vrátit k pražskému koncertu s Bennym Baileym. Přišel se na něj totiž podívat Pavel Šporcl, po skončení produkce jsme se dali do řeči a já jsem se ho částečně z legrace zeptal, jestli bych pro něj mohl něco napsat. Pavel souhlasil, a tak jsem zkomponoval třívětý koncert pro housle a symfonický orchestr s názvem Novelty Concerto. Pavla tato kompozice zaujala natolik, že ji zařadil na plánované turné se Severočeskou filharmonií Teplice. Když se blížila premiéra, zavolal mi ředitel Roman Dietz, protože potřeboval vědět, jak se moje zmiňovaná novinka pro Pavla jmenuje. Nadiktoval jsem mu to a skromně se zeptal, jestli by na avizovaném turné mohla zaznít ještě nějaká další skladba z mého pera. Pan ředitel nebyl proti, avšak chtěl okamžitě znát názvy oněch kompozic. Řekl jsem, že mu je zavolám zítra. Vymyslel jsem si dvě suity, a sice třívětou Brazilian Pearl Jubilee a pětivětou Celebration, a nahlásil jsem mu je, ačkoliv jsem ještě neměl napsanou ani notu.
Jak to nakonec dopadlo?
Naštěstí dobře. Stačil jsem všechno zkomponovat, i když jsem tím hodně riskoval. Koncertní turné se nakonec jmenovaloNovelty Concerto a bylo uskutečněné u příležitosti mých šedesátých narozenin. Nemohu rovněž nezmínit, že bylo pro mě velkou ctí, když mi pomalou větu ze zmiňovaného Novelty Concerta nahrál na album Tři malé lásky Mistr Josef Suk.
Považujete za důležité, aby se muzikant i skladatel v dnešní době dokázal orientovat napříč žánrovým spektrem?
Určitě to není na škodu. Koneckonců většinu mých skladeb tvoří mix několika žánrů od jazzu přes lidovky až k vážné hudbě.
Která je vaše oblíbená skladatelská technika?
Žádnou nemám, jsem samouk.
Komponujete pravidelně, nebo nárazově?
Většinu svých skladeb jsem psal na objednávku a pro kamarády. K těm patří například Jitka Hosprová, Kateřina Englichová, Barbora de Nunes-Cambraia, Vilém Veverka, Karel Untermüller, Martin Kos, Milan Řeřicha, Jiří Hlaváč, Karel Čurda a mnozí další.
Proč jste se rozhodl založit si vlastní hudební nakladatelství?
Jednak jsem nebyl vždy spokojený s podmínkami, které mi různí nakladatelé při vydávání mých skladeb nabízeli, ale hlavní důvod spočíval ve faktu, že o některé moje skladby byl zájem i v zahraničí, tudíž jsem mohl být originálním nakladatelem a partner v cizině jen subnakladatelem, což s sebou samozřejmě neslo mnohé finanční výhody.
Kterého uměleckého počinu si nejvíce považujete?
V roce 2002 se mi dostalo výjimečné příležitosti dirigovat ve vyprodané newyorské Carnegie Hall Hudbu Hradní stráže a Policie České republiky. Při děkovačce jsem zažil standing ovation a tátovi jsem tak do nebíčka mohl poslat dárek k jeho nedožitým stým narozeninám.
Na čem nyní pracujete navzdory společensky nepříznivé době?
V době covidové jsem vydal Neobvyklý zpěvník a Klavírní album pro děti a dospělé. Nyní chystám další tři alba: Jazzová témata pro klavír, Partitury pro big band a Hornové kvartety.
Co jste si přál k uplynulým půlkulatým narozeninám?
Kromě zdraví a krásné rodinné oslavy jsem si přál vydat tři alba, za prvé live koncert mého Tria, za druhé tři melodramy a za třetí desku s názvem Versi Santi, na níž hraje Sukův komorní orchestr se skvělými sólisty. Vše se mi splnilo.
Můžete prozradit své životní motto?
Osvědčilo se mi, když jsem byl v životě tolerantní a trpělivý.