Jakub Horváth
Operní pěvec Štefan Margita měl být původně fotografem. Záhy od této vize ale upustil a po absolutoriu košické konzervatoře se v druhé polovině 80. let úspěšně etabloval jako sólista opery Národního divadla v Praze. V 90. letech odešel na volnou nohu a začal zpívat v těch nejslavnějších operních domech po celém světě. V roce 2018 znovu zazářil na prknech Zlaté kapličky jako kapitán Vere v opeře Benjamina Brittena Billy Budd. V loňském roce vydal s Hanou Zagorovu album Konečně společně a v nové sezoně jej opět čekají nejen náročné operní úkoly v Německu, v USA a ve Velké Británii, ale také podzimní šansonové turné po vlastech českých i moravských s názvem Intimity. V srpnu oslavil 65. narozeniny.
Vystudoval jste fotografii na střední Umělecko-průmyslové škole v Košicích. Kde se zrodil impuls k tomu, že jste se přihlásil ke studiu zpěvu na košické konzervatoři?
Během prvního měsíce jsem totiž zjistil, že mě nebude bavit pracovat jako fotograf v komunálnich službách a dělat fotografie na občanky a na pasy. Měl jsem ale štěstí, že v tu dobu se vraceli zpět do Košic ze zahraničního angažmá v divadle ve Švýcarsku naši známí Šomorjaiovi a paní Ludmila začala učit na tamní konzervatoři. Pamatovala si, že jsem jako dítě hodně zpíval, a tak se mě zeptala, jestli bych to nechtěl u ní zkusit. A já jsem souhlasil. Musel jsem ale napřed absolvovat talentové zkoušky, kde jsem zazpíval píseň Išel Macek do Malacek, kterou jsem znal z podání Karla Gotta, a vzali mě.
Kteří kantoři nejvíce formovali váš interpretační projev?
Základy jsem získal od paní Šomorjaiové. Pak jsem ale musel změnit pedagoga, protože paní Ludmila měla jako kantorka určitou hranici, za níž se nedostala. Začal jsem tedy chodit k paní Miloslavě Fidlerové, emeritní sólistce Národního divadla. Loni v září zemřela v úctyhodném věku osmadevadesáti let.
K Miloslavě Fidlerové jste ale začal docházet až po vašem příchodu do Prahy.
Ano, protože jsem najednou zjistil, že mám určitou mez, a přitom potřebuji jít hlasově dál. V ten okamžik jsem se obrátil právě na Milušku Fidlerovou, která mi velmi pomohla, a během dvou měsíců se dostavily první výsledky.
Byl někdo z českých či zahraničních pěvců vaším idolem?
Už od mládí to byla samozřejmě slavná trojice Luciano Pavarotti, José Carreras a Plácido Domingo, z nichž nejvíce jsem obdivoval Carrerase, protože oplýval nejlyričtějším projevem. Nemohu ale opomenout, že jsem nedávno viděl v Metropolitní opeře Dominga jako starého Germonta v La traviatě, a ať si říká kdo chce, co chce, stále mu to zpívá výtečně. V současnosti je výborný Piotr Beczała a Jonas Kaufmann. Z českých pěvců jsem hodně sledoval a uznával Iva Žídka, k němuž jsem docházel na soukromé hodiny, a samozřejmě Jiřího Zahradníčka, což byl fenomenální výškař. Pamatuji se, jak ho jednou po deseti letech zavolali v ND na záskok do Rigoletta, on do toho bez problémů vplul a zpíval pořád skvěle. Musím však také zmínit vynikající barytonisty a basisty, z nichž nejraději vzpomínám na spolupráci s Eduardem Hakenem a Karlem Bermanem.
Po absolutoriu konzervatoře v roce 1981 jste působil v divadlech v Prešově a v Košicích.
Ano, přičemž z Prešova mě velice rychle vyhodili. Byl jsem šťastný, že jsem zdárně odzpíval premiéru, a tak jsem při večírku pil hodně červeného vína a pozvracel jsem ředitele divadla na bílé sako. Tím moje prešovská kariéra skončila, protože od té doby jsem tam nezazpíval už ani „hoří“. Pak jsem nastoupil do košického divadla, kde jsem působil krátce ve sboru a poté jako sólista.
V roce 1986 jste zvítězil v pěvecké soutěži na Pražském jaru. S jakým repertoárem?
V prvním kole jsem zpíval písně a ve druhém operní árie z různých období. Potkali jsme se tam tehdy s Dášou Peckovou, která skončila jako druhá. Vůbec jsem nepočítal s tím, že bych mohl vyhrát, a bylo další výhrou, že koncert vítězů dirigoval František Vajnar, který tehdy nastupoval po Zdeňku Košlerovi jako šéf opery ND a nabídl mi sólovou smlouvu.
V čem byly začátky v Národním divadle pro vás nejvíce průlomové?
Nejprve mě oslovil František Vajnar na roli Váni Kudrjaše v Kátě Kabanové, přičemž mojí partnerkou jako Varvara byla Líba Márová a titulní roli na premiéře zpívala Gábi Beňačková. A pak bylo mým velkým štěstím, že Zdeněk Košler v ND zůstal jako dirigent a nabídl mi nejen roli Tamina v Kouzelné flétně, ale i další stěžejní postavy z Mozartových oper, jako byl don Ottavio v Donu Giovannim, Titus v La clemenza di Tito a Ferrando v Così fan tutte. Díky panu dirigentu Košlerovi jsem tedy mohl zpívat tyto úžasné role a musím říct, že byl pro mě druhým tátou.
V letech 1987–1991 jste byl zároveň sólistou Volksoper ve Vídni. Bylo toto angažmá pro vás v něčem zásadní?
Ano, protože tam jsem zjistil, co všechno neumím, a to bylo skvělé. Sice je pravdou, že osmdesát procent zpěváků by z toho zešílelo a nikdy by si to nepřipustili, ale já jsem šel za intendantem divadla Eberhardem Wächterem, což byl skvělý barytonista, a řekl jsem mu, že bych chtěl s Volksoper přerušit smlouvu. Přijel jsem zpět do Prahy a začal jsem studovat pod vedením jak paní Fidlerové, tak pana dirigenta Košlera, který mi řekl: „Tos udělal životní rozhodnutí, které tě zachránilo!”
Jak vůbec k tomu angažmá ve Vídni došlo?
Zpíval jsem Lenského v Evženu Oněginovi ve Smetanově divadle. Na jednom představení se byl podívat agent z Volksoper, který v té záležitosti kontaktoval Slovkoncert, musel jsem absolvovat předzpívání a Eberhard Wächter mě okamžitě angažoval. Řekl jsem mu, že jsem sólistou opery ND, a tak jsme se dohodli, že odzpívám třicet představení za sezonu, což vedení ND akceptovalo.
A byl tento vstřícný krok ze strany ND v té době běžný?
Určitě ne, ale vzhledem k tomu, že páni dirigenti Košler i Vajnar jezdili také hostovat do zahraničí, pochopili, že to je určitá šance, a uvolnili mě.
V roce 1992 jste přestoupil z ND do Státní opery Praha. Z jakého důvodu?
Kvůli repertoáru, který byl tehdy ve Státní opeře Praha mnohem zajímavější. Realizovali jsme tam třeba Žebráckou operu, La traviatu, Nápoj lásky nebo Řecké pašije.
Proč jste v roce 1998 odešel na volnou nohu?
O tom rozhodla tehdejší ředitelka Státní opery Eva Randová, která navzdory tomu, že zpívala v těch nejslavnějších divadlech a udělala světovou operní kariéru, mě kvůli xté repríze Nápoje lásky nechtěla uvolnit na záskok do La Scaly. Tehdy jsem jí řekl: „To nemyslíš vážně, Evo? To je životní šance!”, ona však zareagovala: „Životní šance se ti musí vrátit, přijdou ještě další. Nepustím tě!” Skončilo to tak, že reprízu Nápoje lásky jsem musel odzpívat, do Milána jsem tím pádem jet nemohl, strašlivě jsem se naštval a dal jsem okamžitou výpověď. Dodnes jsem Evino jednání nepochopil. Kdyby se jednalo o záskok do Košic, rozumím tomu, ale do milánské La Scaly už se nikdy v životě nemusíte dostat.
Vystupoval jste na scénách nejslavnějších operních domů světa. V čem se liší chod Metropolitní opery v New Yorku od těch evropských, jmenovitě milánské La Scaly, londýnské Královské opery v Covent Garden či vídeňské Volksoper?
V Metropolitní opeře jsou na vás sice velmi milí, starají se o vás i po premiéře, pozvou vás na šampaňské i na kafe, ale jenom do té chvíle, pokud jste úspěšný a dobře zazpíváte. Zažil jsem totiž jednou při zkoušce Zlata Rýna, že přišel ředitel divadla Peter Gelb do zkušebny, zavolal si k sobě jednoho zpěváka, něco mu asi půl minuty říkal a vzápětí si dotyčný kolega šel pro svoje věci, kopnul do židle a už jsme ho nikdy neviděli. To bylo kruté a v ten moment člověk zpozorněl. Volksoper fungovala ležérním způsobem. Jediné, co se mi tam nelíbilo, bylo velké množství operet na repertoáru. Nemám tento žánr příliš v lásce, a proto jsem souhlasil, že budu zpívat pouze v Netopýrovi a v Carevičovi od Franze Lehára. V Covent Garden se pracuje velmi dobře, ale je tam náročné publikum, více zaměřené na balet. A v La Scale zajímáte diváky pouze tehdy, když hrajete italský repertoár. Zažil jsem tam například nádhernou produkci Janáčkovy opery Z mrtvého domu v režii Patrice Chéreaua, kdy na zkoušce sboristé breptali a stěžovali si, jak je ten Janáček otřesná muzika. A Patrice Chéreau se naštval, vyhodil je ze zkoušky a řekl, že si nepřeje, aby chodili na děkovačku. V tomto nastudování jsme Z mrtvého domu hráli jak v Metropolitní opeře, tak ve Vídni, v Amsterodamu, v Paříži i v Aix-en-Provence a všude to mělo obrovský úspěch, kromě La Scaly, kde nezkousli ani Káťu Kabanovou.
Zřejmě je pro Italy Janáček příliš náročná muzika.
No, dobře, ale nemůžete přece celý život poslouchat jen um-ca-ca, um-ca-ca. Já mám taky rád Verdiho a rád si poslechnu Nabucca, Rigoletta i Traviatu, ale to prostě nejde!
Kteří dirigenti a režiséři byli pro vás ve světě nejvíce inspirativní?
Z dirigentů mně hodně pomohl Semjon Byčkov, protože byl první, který mě angažoval na Její pastorkyňu do Florencie. Dále to byli Simon Rattle, Andrew Davis, Jeffrey Tate a James Conlon. Mezi režiséry vede Patrice Chéreau, Francesca Zambello a rovněž nemohu opomenout dvě nádherné produkce v Praze v režii Daniela Špinara, a sice Z mrtvého domu a Billy Budd.
A koho byste vyzdvihl z pěveckých partnerů?
Určitě Karitu Mattilu, Angelu Gheorghiu, Günthera Groissböcka a také zmiňovanou Evu Randovou.
Z našich skladatelů je vašemu naturelu hodně blízký Leoš Janáček. Čím vás oslovuje jako interpreta?
Jednoduchostí a krásnou lidovostí. Vzpomínám si, když jsem se v mládí učil jeho Glagolskou mši, příliš nadšený jsem z toho nebyl, protože to bylo „zabijácké zpívání”. Až teprve Semjon Byčkov mě v podstatě naučil poslouchat Janáčka. Řekl mi: „To musíš zpívat jako Pucciniho a uvidíš, jak ti to dobře půjde.” A měl pravdu.
Preferujete role v operách, nebo pěvecká vystoupení koncertního charakteru?
Opery, protože v nich můžete více ukázat, a když máte navíc dobrého režiséra, může vám hodně pomoci.
V roce 2014 jste s Dagmar Peckovou uspořádali koncertní turné Začínáme končit. Kdo přišel s tím nápadem?
Dáša. Seděli jsme spolu jednou v restauraci a dohodli jsme se, že uděláme turné. A ona hned prohlásila, že se to bude jmenovat Začínáme končit. V každém rozhovoru jsme tak totiž mohli říkat, že „nekončíme”, ale jen „začínáme končit”, takže ve skutečnosti k tomu může dojít třeba až za dvacet let. Odzpívali jsme s velkým symfonickým orchestrem krásných čtrnáct koncertů po celém Česku i Slovensku, repertoár se skládal ze slavných operních árií včetně Gershwinovy jazzové opery Porgy and Bess, a dokonce jsme zpívali Duet Laca a Kostelničky z Její pastorkyně.
V roce 2018 měla v Národním divadle českou premiéru opera Benjamina Brittena Billy Budd, v níž jste podal strhující pěvecký i herecký výkon jako kapitán Vere. Jak jste se dopracoval k tak dokonalému ztvárnění této figury?
Toužil jsem po tom si tuto roli zazpívat. Když jsme v roce 2015 s Danielem Špinarem nastudovali Z mrtvého domu, řekl jsem mu, že bych si přál, abychom uvedli operu Billy Budd. Daniel chtěl však raději realizovat jinou Brittenovu operu, a sice Petera Grimese, na což jsem zareagoval: „No, tak si dělej Petera Grimese, ale beze mě!” Pak jsme se sešli s tehdejší šéfkou Opery ND Silviou Hroncovou, Daniel si poslechl nahrávku Billy Budda, a tak se mu to zalíbilo, že se rozhodl do toho jít. Všichni v divadle byli proti. Báli se, že na to nikdo nebude chodit a skončí se čtyřmi odehranými reprízami. A nakonec byla všechna představení vyprodána a v médiích se neobjevila jediná špatná kritika!
Dokonce se o Billy Buddovi psalo jako o zázraku, díky němuž Opera ND vstala z mrtvých.
Ano, a jediný, kdo to nepovažoval za zázrak, byla operní porota Cen Thálie, která to nastudování zkritizovala a neudělila nikomu ze zúčastněných ani jednu Thálii! Pokud je ale mezi členy této poroty například bývalý tenorista, který nezpíval nikdy v cizině, nebo režisér, který nikdy nerealizoval žádnou světovou produkci, nelze se divit, že tito lidé museli být ze Špinara naprosto paf. Nebyli však schopni přiznat, že vytvořil něco úžasného, naopak to kvůli osobní závisti bojkotovali, což považuji za vysoce neprofesionální.
Čím si ten fenomenální úspěch vysvětlujete?
Bylo to něco nového, co diváci ND na této scéně léta nezažili. Samozřejmě muzikantsky i pěvecky výborně obsazené a odehrané.
Vytkl byste něco současné interpretační praxi v opeře Národního divadla?
Vždycky se něco dá vytknout, ale pan Hansen jako nový šéf opery neměl zatím kvůli pandemii možnost ukázat svoji sílu. Počkejme si tedy takové dva roky, co s tím udělá, které pozve hosty, jaké bude realizovat produkce, a pak můžeme říct buď není to ono, anebo super, zachránil to. Cokoliv mu ale vytýkat v současné době, když divadlo rok a půl nehraje, by bylo velmi neférové.
Dostal jste někdy nabídku realizovat se jako pedagog?
Ano, před půldruhým rokem mě oslovila Magdaléna Hajóssyová, jestli bych chtěl učit na HAMU. Na to bych neměl nervy, já bych ty chudáky děti zabil. Nemám tyhle tendence. Spíš přemýšlím, až jednou přestanu zpívat, že bych si založil agenturu a staral se o nové zpěváky tímhle způsobem. Pomáhal bych jim třeba s předzpíváním, s nástupem do angažmá a využil bych při tom svých známostí, které v různých divadlech mám. To by mě bavilo.
Kterého pěveckého počinu si nejvíce považujete?
Z prvotních rolí bych určitě jmenoval Tamina. Hodně jsem se ho bál, protože není legrace tuhle figuru uzpívat. Člověk musí hodně šetřit v začátku, aby vydržel celý konec včetně flétnové árie. A z těch posledních to byl kapitán Vere v Billy Budovi. Tu roli jsem studoval skoro rok, poslouchal jsem různé nahrávky a nejvíce mě oslovila ta, již nazpíval můj kolega, který bohužel zemřel, anglický tenorista Philip Langridge. Jeho provedení je naprosto fenomenální, a právě podle něho jsem se několik hodin denně učil.
Jak se udržujete v tak vynikající hlasové kondici?
Nezpívám, na co nemám. Když jsem v roce 1986 nastoupil do ND, řekl mi Zdeněk Košler: „Když se toho budeš držet, budeš dlouho zpívat!” Existovali totiž zpěváci, kteří si toto rčení nevzali k srdci a hlasově se odepsali. Méně je více.
Co připravujete nového?
Začínám 14. září ve Státní opeře velkým narozeninovým galakoncertem. U Supraphonu vychází nová deska Na správné cestě, která nebude operní. Zpěvák Michal Kindl pro mě totiž napsal dvanáct krásných písní, a tak vzniklo nejen uvedené album, ale plánujeme i podzimní turné po České republice s názvem Intimity. Společně odehrajeme třicet koncertů šansonového repertoáru, kde budeme na jevišti jenom ve třech. Kromě mě a Michala, který bude hrát na klavír, to bude ještě violoncellistka Iris Moris. A pak pokračuji operním repertoárem – do Stuttgartu jedu na produkci Borise Godunova, do Dallasu na Zlato Rýna a také budu příští rok koncem léta prvně zpívat Herodesa v opeře Salome v londýnské Covent Garden. A ještě bych měl v sezoně 2022/23 zpívat v Elektře ve Washingtonu. No a nemohu také nezmínit, že 16. června budeme mít s Hankou koncert v O2 Aréně pod názvem Konečně společně, který byl už dvakrát přesunut. Tak se oba moc těšíme.
Co jste si přál k uplynulým narozeninám?
Aby se otevřela divadla a lidé při představeních mohli opět zažít tu krásnou, neopakovatelnou atmosféru. A samozřejmě zdraví.
Jakub Horváth