Praha, Lichtenštejnský palác
Jindra Nečasová Nardelli
Dne 16. září 2021 jsme vyslechli v sále Galerie Hudební a taneční fakulty AMU autorský koncert u příležitosti 60. narozenin uznávaného českého skladatele soudobé vážné hudby, hudebního teoretika a pedagoga prof. Mgr. et MgA. Jiřího Bezděka, Ph.D. (26. 2. 1961). Organizátorem koncertu bylo Západočeské hudební centrum a Hudební a taneční fakulta AMU ve spolupráci se Společností Zdeňka Fibicha za přispění Nadace OSA, Nadace Karla Pexidra.
Celkem pět skladeb Jiřího Bezděka bylo dramaturgicky vhodně seřazeno následujícím způsobem: zpěv a klavír, instrumentální duo (viola a akordeon), písně pro soprán, flétnu, cembalo a fagot, skladba pro sólový nástroj (klavír) a konečně melodram pro recitátora a klavír. Zastavme se u první skladby večera s názvem Čtyři zimomřivé písně na básně Moniky Hähnel. Skladatel se ve svém vstupním proslovu k divákům vyjádřil k okolnostem vzniku díla a seznámení s básnířkou, profesorkou německé literatury na univerzitě v Chemnitz. Setkání obou autorů nebylo náhodné, profesor Bezděk řadu let působil též jako pedagog v Německu, kde mu skladby vydává nakladatelství Edition Brendel (do dnešního dne bylo vydáno celkem 10 skladeb). Písňový cyklus, který byl původně psán pro koncertní pěvkyni Ursulu Schönhals, měl celkem 40 různých provedení. V úvodní písni Im Norden autor často pracuje v rovině modality v různých aspektech kompoziční práce – závěrečné „Das Wort“ přednese zpěvačka parlando do ztichlého sálu. Ein einsames Kind uvádí sólový klavír, melodicko rytmická linka v sobě nese předobraz tušeného „tlukotu srdce“. V písni Abend pracuje Bezděk s intervalem velké sekundy, důmyslně využije celotónovosti, která je ovšem svou sazbou použita nevšedně, bez okázalosti tolik typické pro impresionismus. Melodický vrchol píseň dosahuje na slovech „Der Mond begraben liegt“. Poslední ze Zimomřivých písní Träges Meer je tvořena ostinátními figurami v klavíru a zklidňující melodickou linkou ve vokálním partu. Skladba byla velmi zdařile interpretována Romanou Feiferlíkovou (zpěv) a Věrou Müllerovou v citlivě předneseném klavírním partu. Dramaturgicky vhodně zařazenou druhou skladbu, Palety a stínování – svita pro violu a akordeon, Bezděk vtipně uvedl slovy: „Jedná se o ztvárnění hudební představy čtyř ročních dob, která se mění s věkem. Čas utíká rychleji, podzim dnes chápu jako čas naděje…“ Odstínem podzimu celý cyklus začíná. Pizzicato sólové violy vytváří dojem jakéhosi „punktualistického deštíku“, který ostře kontrastuje s akordickými akcenty v akordeonu, gradace vrcholí v unisonu obou nástrojů. Akordeon se dále rozezvučí v ostinatu a viola v melodické linii v quasi tanečním rytmu odkáže k lidové hudbě Francie, v samém závěru dokonce k lidové hudbě Irska. Vše samozřejmě ve stylizaci. V Odstínech jara se po jemném úvodu akordeonu a dvojhmatů ve viole, komponovaných pomocí krácení, popř. dělení motivů, připravuje tektonický zvrat. Skladatel zde mistrovsky vyjádřil náladu „tání ledů“ formou glissand violy, které v partu vytvářejí až surové vzlyky, pro posluchače navozující atmosféru vody, tání, klouzání ledových ker. Po tremolu se pak věta uzavírá v závěrečném dialogu, jenž vyústí do unisona. Odstíny léta je název třetí věty suity. Bezděk využívá alikvotních tónů ve viole, melodická linka využívá modality. Úsporně volené konsonance vystřídá reminiscence na „podzimní punktualistický deštík“ s akordeonem. Hra témbrů, chorální útržky připomínající průniky světla v chrámu, teplé tóny, očekávání… – to vše se vnímavému posluchači může promítnout v mysli. Bravurní kompoziční propracovanost s jasnou tektonickou linií představuje finální část Odstíny zimy. V tempu allegra, pregnantním rytmu čtyř šestnáctin ve staccatu a jedné akcentované osminy tvoří vyrovnaný rytmický kodex. Pozoruhodná oscilace dvojhmatů a trojhmatů se postupně rozvolní do rytmické zkratky. Téma renesančního charakteru, se kterým dále autor pracuje pomocí neustále se vyvíjejícího rozšiřování, spěje až k frenetickému závěru, jenž se stočí do jakéhosi tance, připomínajícího masopustní veselí. K úspěšnému příjetí skladby nepochybně přispěla i vysoce virtuózní interpretace violistky Jitky Hosprové a akordeonisty Ladislava Horáka.
Vrcholem první poloviny večera bylo provedení cyklu 4 písní na verše moderních českých básníků Sprcha ze sna pro soprán, flétnu, cembalo a fagot. K úspěchu díla nepochybně patřilo i jeho dokonalé provedení v podání souboru Musica ad Gaudium (Andrea Brožáková-Frídová – zpěv, Alena Tichá – cembalo, Jaromír Tichý – flétny, Matouš Křiváček – fagot). Bezděk si vybral pro svůj cyklus dvě básně plzeňského rodáka Karla Pexidra (též hudebního skladatele), které tvoří burleskní páteř celého cyklu. Vždyť podle první zhudebněné básně Sprcha ze sna Bezděk pojmenoval celý cyklus. Výrazně kontrastní hudební výraz použil autor v druhé písni Chci to slyšet na text básníka ticha a pokory – Jana Skácela. Hudební zpracování tvoří formu blues – ovšem v osobité stylizaci. Třetí píseň s názvem Dvouvětí má rovněž burleskní charakter a čtvrtá zhudebněná báseň Píseň o vřesu Vítězslava Nezvala, kterou Bezděk uchopil jako moderní zpracování barokní árie, začíná jako recitativ s cembalem, postupně se přidávají fagot v basových tónech a kontrapunkticky i flétna. Hudební proud písně se nese do vpravdě renesanční až pohádkové atmosféry, typické pro poetismus.
Po přestávce uvedl Jiří Bezděk premiéru své nové verze Sonáty pro klavír č. 4 „Petr, Laura a ďábel“. Autor v úvodním slovu vysvětlil, jak v průběhu života měnil své názory na průběh hudební stavby, a velkých tektonických změn doznala i výše jmenovaná sonáta. Inspiračním zdrojem díla byla středověká legenda o Petrovi Parléřovi – staviteli chrámu, krásné Lauře a ďáblu, kterému Petr upsal svou duši. Chrám byl sice dostavěn, ale jeho zvony při svatbě Petra a Laury nezněly, patřily ďáblu. Pár nakonec odchází konat pokání a prosit Boha za odpuštění, že se Petr spolčil s ďáblem. První věta Petr – stavitel chrámu je uvozena akordem a technicky náročným během, který lze přirovnat výkřiku do tmy. Motiv s rytmem tří šestnáctin a šestnáctinové pomlky je nepochybně motivem ďábla. Po expozici následuje ostré provedení, autor uvádí další téma lyrického charakteru doprovázené v triolách, melodická linka je narušována „ďáblovým rytmem“ i v oktávových bězích. Druhá věta Laura a její stálá láska k Petrovi je ve svém hudebním spektru velmi odlišná, rozložené akordy dávají tušit jakýsi „závan vánku v nedokončených stěnách chrámu“. Autor si nápaditě pohrává s kvarto-kvintovým střídáním, vypráví příběh. Třetí větu nazval Bezděk Kdo je vlastně ďábel? Věta nese rytmické reminiscenční prvky z první části sonáty, ale v rozšířené podobě čtyř šestnáctin, jedné osminy a jedné osminové pauzy. Quasi gotické téma je neustále rozrušováno, v závěru použil skladatel tektonický zvrat a na velké ploše vytvořil díl evoluční hudby spějící až k závěrečnému fortissimu. Skladbu jsme vyslechli v technicky i výrazově dokonalém podání klavíristy Miroslava Sekery.
Vrcholem celého večera bylo uvedení skladby Neznámá ze Seiny – melodramu pro recitátora a klavír na text Vítězslava Nezvala. Báseň vznikla jako reakce na skutečnou událost z roku 1923, kdy byla v Seině nalezena mrtvá dívka, neobyčejně krásná a stále se usmívající. A tak se stalo, že byl pořízen odlitek její nadpozemsky čisté tváře, který pak inspiroval mnohé umělce. Autor Jiří Bezděk se v posledním tvůrčím období věnoval často melodramu, na čemž měla a má nemalou zásluhu i muzikoložka, dramaturgyně, pedagožka a režisérka Bezděkových melodramatických děl Věra Šustíková. Recitacemelodramu se ujala Dita Hořínková – s výjimečným způsobem interpretace, který nedal možnost vyvolat ani stín pochybností o pravdivosti vyřčených slov. Klavírního partu se pak ujal s maximální soustředěností opět Miroslav Sekera. Bezděkovo hudební zpracování v posluchačích jistě vzbudilo určité reminiscence na impresionismus, skladatel však zohlednil ve svém vyjádření linku dramatickou, tragickou, filozofující. Tak se vlastně vzdálil impresionistickému stylu až téměř k neoklasicismu nebo i k minimal music (podle autorových slov z bookletu nového CD O životě a smrti – Avik 2021, které na koncertě představil). Melodram zakončil večer, který byl naplněn hudbou a slovem. Bezděkovo hudební vyjádření je širokospektré, klade značné nároky na interprety. Dokáže uchvátit i vyvolat otázky. K narozeninám i koncertu náleží velká gratulace!