Jan Králík
Předehra
Název Hudební mládež v sobě obsahuje víc, nikoli jen hudbu a mládež, ale vyšší spojení a záměr. Myšlenka s názvem Jeunesses musicales vznikla v Belgii za nacistické okupace ve snaze nalézt příležitost, při níž by se mohly na veřejnosti scházet kulturně zaměřené rodiny – rodiče s dětmi. Spolky byly zakázány, ale koncertní život zůstal. Koncerty Jeunesses musicales jistě vychovávaly budoucí posluchače, ale hudba a její společné vnímání – navíc, byť beze slov – své posluchače srozumitelně spojovaly a posilovaly.
Po válce oživil myšlenku podobných setkávání při hudbě u nás Václav Talich a prozíraví lidé kolem něj. Z jeho slov lze onen vyšší záměr zřetelně vytušit: „Myšlenka Hudební mládeže, velké a široké obce mladých koncertních posluchačů, patří mezi nejskvělejší ideje, které mohou naši hudební umělci mladým posluchačům přinést.“ Jenže s Václavem Talichem byly odstraněny i jeho koncerty pro velkou širokou obec mladých posluchačů a opět nastala doba, která potírala jakékoli nepolitické spolky a svobodné shromažďování. Účast na koncertech byla sice možná, ovšem nesměla nikam vybočit. Česká filharmonie se pokoušela o ryze hudební výchovné koncerty dál a obdoba se objevila také v Brně, obojí ale nesvobodný čas udusil.
Myšlenka Hudební mládeže nezanikla, nově ožila ve Francii a v Rakousku a připojila se k Belgii, jen pod původním názvem Jeunesses musicales převážil důraz na přípravu nových posluchačů. Jinotajů zde už nebylo třeba. Později se podařilo navázat posilující kontakt s belgickým ústředím i přes železnou oponu ze svobodnějšího Maďarska a Polska.
Založení
České země – někdejší konzervatoř Evropy – takový krok nestihly. Pražské politické jaro 1968 trvalo příliš krátce. Přesto přineslo v tomto směru naději, která dozrála v podobě klíčícího, nenápadného činu na prahu politické normalizace – navzdory návratu totality: původní jinotajnou myšlenku Hudební mládeže tehdy znovu uchopil hudební skladatel František Kovaříček, profesor skladby na pražské konzervatoři. Svou představu vyjádřil hned na počátku s cílem v dané době více než odvážným: „probudit mladá místní prostředí, uplatnit v nich vynikající výkonné umění, propojit mnohem intenzívněji a častěji mladého posluchače s interpretem a soudobým skladatelem, přitáhnout co nejpevněji mladé lidi k náročné hudbě, sdružit je v klubech a kroužcích, vyžadovat od nich neustálou aktivitu, nutit je přemýšlet, přinášet vlastní pohledy, názory na hudbu, hudební život a svět a vše co s tím souvisí“.
Myšlenka české Hudební mládeže se odvolávala na koncerty pro mládež v Maďarsku a v Polsku, ale záměr byl koncipován mnohem důsledněji: rovnou založit síť poboček s širokou členskou základnou, spolu se zájemci o hudbu podchytit i jejich rodiny, sourozence, rodiče, a směrovat život klubů jednotícími celostátními akcemi: soustředěními, letními školami, zájezdy a vlastními festivaly. Po předběžných pokusech František Kovaříček brzy ze svých úvah vyloučil normalizací ochromené ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a s příslibem podpory od Českého hudebního fondu našel pro svou Hudební mládež zřizovatele v ministerstvu kultury. Zde mu nejvíce vyšel vstříc vedoucí pracovník hudebního oddělení Ratibor Budiš. Společně formulovali a prosadili nevídané: k 1. červenci 1971 byla výnosem ministerstva kultury ČSR č. 4908/71-I/2 ze dne 26. 6. 1971 zřízena Hudební mládež ČSR (ČHM) jako „zájmové sdružení mladých přátel hudby v českých zemích“, tehdy zcela – až neuvěřitelně – mimo Pionýrskou organizaci, Socialistický svaz mládeže i Národní frontu. Hudební mládeži ČSR se tím nezřizovala právní subjektivita, ministerstvo kultury bylo pouze zřizovatelem programového ústředí. Hospodářská garance byla domluvena s Českým hudebním fondem a umělecká spolupráce s Pragokoncertem. Skutečnými zřizovateli poboček se pak měly stát (a staly) kruhy přátel hudby, domy kultury, kluby pracujících, osvětové besedy, umělecké a střední školy atd. Osloveny byly z ministerstva kultury přímo, adresně a věcně. Socialistický svaz mládeže zůstal sice jmenován, pouze ale jako oficiální partner (ani zřizovatel, ani garant, ani ideový dozorce).
Zakladatelé
Řízením činnosti Hudební mládeže pověřilo ministerstvo kultury výbor, který samo jmenovalo. V jeho čele přirozeně stanul zakladatel František Kovaříček. Vymínil si volnou ruku a obklopil se nadšenci, kteří pochopili záměr a bez váhání jej podpořili: Petr Eben, Milan Munclinger, Bohuslav Matoušek, Ivana Loudová, Ladislav Kubík, Petar Zapletal, Jiří Pilka, Zdeněk Vokurka a další od studentů a učitelů po spřízněné redaktory rozhlasu či novin. Všichni věděli, že budoucí nezávislá základna pro zpřístupňování širokého rozhledu mladým lidem v době tuhého politického sevření je troufalá a že i malá nepozornost by mohla celou stavbu snadno politicky zbořit. Uvědomovali si, že Hudební mládež je schopna zastupovat vše, na co nesměli v podobných seskupeních ani pomyslet mladí literáti, básníci, filosofové, malíři, ilustrátoři, sochaři a činorodí jedinci všeho druhu… V tom česká Hudební mládež vstupovala do šlépějí svého belgického předobrazu, který podobně čelil za II. světové války jinému totalitnímu temnu. Uchování ochranného deštníku nad českou Hudební mládeží bylo výsledkem neviditelné diplomacie, o níž se už nikdo žádné podrobnosti nedoví. Bez ní by se ovšem ten malý velký zázrak nestal.
Kdyby měla k vyjádření vlastností profesora Františka Kovaříčka stačit pouze dvě slova, zněla by vzdělanost a hravost. Ze vzácnosti jejich spojení vyvěral celý roj dalších: pozoruhodný zdroj tvůrčí síly, radost z neustálého překvapování, z nikdy nedosažených obzorů pro ty, kdo chtějí naslouchat, a strhující příklad pro ty, kdo sami chtějí víc. Třemi slovy: pedagog par excellence. Doslova jako mávnutím kouzelného proutku se mu velmi brzy podařilo ustavit dvacet poboček ve dvaceti různých městech. Zahájil řetěz činů a příležitostí, při nichž ochranný štít hudby umožňoval mladým lidem setkávat se při nepolitických příležitostech a poznávat obory nejen hudební, ale obecně kulturní – také jevištní, výtvarné, slovesné, myšlenkové a jakkoli jinak tvůrčí. Témata obcházela dozorované školní osnovy.
První (k)roky
Hned v prvních dvou letech se podařilo zavést tradici letních škol – úředním jazykem letních „táborů“. Ne náhodou se konaly ve Starém Hrozňatově, odkud výhled na protilehlé kopce se mohl zdát bezděčný, jenže byl výhledem za hranice „tábora míru a socialismu“. Lákal k pohledům do úplně jiného světa. Program působil na účastníky jako zjevení. V době, kdy nebylo možno cestovat za hranice, koncertovali a besedovali Josef Páleníček o Paříži a Bohuslavu Martinů, Věra Soukupová o Riu de Janeiro a Wagnerově Bayreuthu, Smetanovo kvarteto o Americe, Japonsku a Austrálii, promlouvali ředitelé orchestrů, skladatelé, redaktoři, kritikové, nescházely exkurze do továrny na hudební nástroje, do přírodní rezervace a – dokonce – do klášterní knihovny a na varhanní kůr. Nadšení z osvěživého, objevného nádechu se šířilo do poboček až neuvěřitelně rychle a nabývalo dalších nejrůznějších podob. Přirozeně sílilo i k souznění beze slov: ke stmelujícímu muzicírování.
V prvním roce se ČHM podílela ve svých klubech na uspořádání 63 koncertů a několikanásobně většího počtu klubových pořadů. Sekretariát zajistil pro členy ČHM v roce 1972 celkem 1071 vstupenek na Pražské jaro. Pro pražské, a zvláště mimopražské členy – téměř ze všech poboček – šlo o splnění jinak nedostupného snu.
Hudební mládež v Praze
V pražské pobočce při FOK získal okamžitou oblibu varhanní kroužek – členům umožnil návštěvu historických nástrojů a výklad od nejvýznamnějších varhaníků, o nichž se oficiálně nikde nesmělo vědět. Netřeba připomínat, že souběh mladí posluchači + varhany + kostely mohl být snadno označen za navádění k „protisocialistické ideologické diverzi“. Vše ale kryla hudba a ona zmíněná neviditelná diplomacie. Pražské pobočce v počátcích předsedali Jiří Bělohlávek a Václav Riedlbauch.
Z méně dráždivých snah vznikl na jaře 1973 a doslova rozkvetl operní kroužek: přihlásili se nesmělí studenti, sebevědomí amatéři, vědec i elektrikář, dívky ze slepeckého ústavu i chlapec postižený poruchou hlasivek. Stmelovalo je vzájemné respektování názorů, nevyvyšování znalostí, souznění v hovoru s těmi, kdo nemohli operu nikdy vidět, ale jen slyšet. Stejně jako v pobočkách bylo jasné, že překážky lze nejlépe odbourat vlastní činností – stačilo rozmyslet, komu co zadat, aby byl v daném tématu doma a dokázal se předvést ve stejně příznivém světle, jako člověk daleko schopnější. Jen v prvním roce připravili členové kroužku historické, dějové a hudební rozbory dvanácti oper, které pak viděli v Praze, a navíc zažili z Bratislavy Hru o lásce a smrti, v Olomouci Zbrojíře a v Plzni Falstaffa. V dalších letech následovala podobná poučení a návštěvy představení v Liberci, Českých Budějovicích, Ostravě, Olomouci a Brně. Naplnit autobus nebyl problém. Přednášet a besedovat přišli všichni pozvaní hosté – Václav Holzknecht, Anna Hostomská, Ladislav Šíp, Pavel Eckstein. Všechna divadla poskytla 50% slevu a Národní divadlo zpřístupnilo generální zkoušky i premiéry – do té doby nevídané obzory, poznatky, poučení a kontakty.
Rok české hudby
Klíčem k otevření možností až neuvěřitelných se stal Rok české hudby 1974. Hudební mládež byla u všeho: u přehlídek, u soutěží, u Pražského jara a Smetanovy Litomyšle i při karlovarském Mladém pódiu. A naopak v jejích klubových večerech a letní škole (toho roku v Abertamech) se objevily největší hvězdy českého hudebního světa i hvězdy budoucí. Pod křídla ČHM vstoupil jako reprezentační těleso Brněnský akademický sbor vedený Lubomírem Mátlem. Ústřední celostátní akcí k Roku české hudby 1974 se stal první festival Mladá Smetanova Litomyšl. Jakékoli možné otazníky odbourala oficiální spolupráce se Socialistickým svazem mládeže a s pražskou konzervatoří. ČHM se „pouze“ podílela na dramaturgii, naplnila všechny sály a reprezentovala se klubovými pořady včetně provedení zkratky Šeborovy Zmařené svatby v zámeckém divadle.
Institucionální zakotvení ČHM zapustilo tak pevné kořeny, že je neohrozila ani tragická událost, při níž v létě 1975 zahynul Ratibor Budiš (v letadle do Damašku, sestřeleném nad Libanonem). S účastí a součinností ČHM již nezávisle počítali dramaturgové a organizátoři hudebního života ve všech českých krajích.
Profesor František Kovaříček neumdléval. Dál udivoval a strhával opravdovostí svého nadšení, rozhledem, vědomostmi, postřehy, nápady, přístupy, formami výkladu a sdělností zasvěceného pohledu od gregoriánského chorálu po aleatoriku a od sonátové formy po minimalismus. Získal brilantní profesionální organizátory Jaroslava Tvrzského a Jitku Štraubovou, později Janu Klimtovou, pravidelné vysílání pro Hudební mládež v Českém rozhlase, rubriku v Mladém světě a ediční řadu vinylů v Supraphonu. Další letní školy byly příležitostí k soustavnému prohlubování znalostí i k mnoha novým a velkým přátelstvím, šířeným pak i po všech koutech českých zemí.
Zlatý věk
Již po prvních pěti letech vlastního úsilí (1977) se profesor František Kovaříček odvážil plně přihlásit k talichovské tradici: „Organizace Hudební mládeže působí v Čechách a na Moravě už 30 let a v posledních pěti letech je základem koncepce její práce existence klubů Hudební mládeže. Máme jich teď 40 a v nich skoro 7000 členů.“ Na domácím poli tím dosáhl zdánlivě nemožného: mladým posluchačům kultivované hudby vydobyl všeobecnou prestiž, zakotvil je do myšlení dramaturgů hudebních těles a otevřel jim volný přístup do koncertních síní.
Výčty tisíců koncertů, setkání, soutěží, pořadů, zájezdů a zásluh nejsou jako důkaz nutné. Do úloh lektorů se zapojili a s členy splynuli i studenti konzervatoře a HAMU – Vladimír Tichý, Otomar Kvěch. Miroslav Kubička, Eva Děpoltová, Jaroslav Tůma, Tomáš Hála, Dana Burešová, Michal Novenko, Radek Rejšek… Hudební mládeží prošlo až neuvěřitelné množství mladých lidí, mnozí z nich se uplatnili v oborech, které na půdě HM poznali, všichni další do sebe vstřebali a dál v sobě nesli zušlechťující stopu, povědomí o vyšším smyslu všech druhů umění, zkušenost ze soudržnosti těch, kdo vykročili za práh všednosti a naučili se vlastní poznání rozdávat.
Každý rok přinášel něco nového: důraz na rozbor a rozpoznávání kvality – debaty o hudební myšlence, formách, provedení, rozlišování avantgardy skutečného umění od podvodů, soutěže interpretační, publicistické, fotografické. Budoucí amatérští animátoři a lektoři ČHM absolvovali kursy rétoriky, dál se konaly národní přehlídky klubových pořadů vážné hudby a Dny Hudební mládeže: „tři dny hudby ve venkovském městě, pokaždé v jiném – pro sto padesát vybraných lidí z našich klubů, s živými ukázkami klubových pořadů, se záměrně cílenými koncerty soudobé hudby a se společenským večerem docela bez alkoholu, s výstupy v pauzách, se stylovou hudbou“.
Navzdory době dovedl František Kovaříček českou Hudební mládež i do světového společenství mezinárodní federace hudebních mládeží FIJM. Pro Hudební mládež přednášeli Václav Dobiáš i Tomislav Volek, Tomáš Halík i Dominik Duka. Do besed na letních školách a při Pražském jaru přijímali pozvání umělci působící v zahraničí – Pavel Steidl, Vladimír Mikulka, Libor Pešek, Ludmila Dvořáková, Jarmila Novotná a na prahu svobody i Rudolf Firkušný a Rafael Kubelík. Prvních dvacet let působnosti ČHM tak představuje dosud nedoceněný hybný fenomén doby v oblasti, která se vedle politického disentu nijak nepřipomíná.
Detaily té obrovské práce se ztrácejí v mlze času, ale plody trvají a nabývají nových podob.
Nový čas
S pádem totality zmizel „vnější nepřítel“. Náhle nebylo České Hudební mládeže v jejím původním pojetí už tak naléhavě třeba. Profesor František Kovaříček se stal ředitelem pražské konzervatoře. V klubech vyšlých z líhně ČHM začal pulsovat nový život – od těch neviditelných přes celostátně aktivní skupiny typu Pro Arte (tu vedl Martin Kupka) a Školy Aria (založené Pavlem Ryjáčkem) po nové ročníky letních škol (ateliérů) a Mladé Smetanovy Litomyšle, které dál pořádají nadšenci Hudební mládeže z Liberce (v čele s Pavlem Smrkovským). Vrcholem pak jsou objemné edukační aktivity České filharmonie s profesionálními dramaturgy a moderátory pro nové tisícovky posluchačů v Rudolfinu i u televizních obrazovek (s příkladným Petrem Kadlecem).
Kdo tuší, že nezmizel „nepřítel vnitřní“ – blahobyt, pohodlí, nezájem – ví díky ČHM i o cestě z bludných kruhů: vykročením vpřed je odhodlání neustále pracovat na sobě, poznávat, studovat, tříbit myšlení, nalézat další mladé lidi, kteří se nevzdávají, prahnou po kvalitě a kráse, spravedlnosti, hloubce, po vědomí kořenů, a kteří na nejpevnějších základech staví budoucnost. Nejen svou vlastní.
Česká Hudební mládež v tom směru vydala plody, bez nichž by byl dnešek mnohem chudší. V jejím odkazu a nových podobách nám všem zůstává víc, mnohem víc než jen společnost mladých lidí, kteří mají rádi hudbu.