Jakub Horváth
Milovníci jazzu nepochybně zaznamenali, že 17. března letošního roku uplynulo 90 let od narození legendárního multiinstrumentalisty, skladatele, aranžéra, spisovatele, herce a zakladatele českého moderního jazzu Karla Velebného. V medailonu jsem zaznamenal glosy a postřehy jeho kolegů Miloně Čepelky, Vincence Kummera, Luboše Sluky, Jiřího Stivína, Zdeňka Svěráka, Františka Uhlíře, Jiřího Válka, Josefa Vejvody a Karla Vejvody, kteří byli tak laskaví a formulovali své odpovědi dle neměnné struktury následujících otázek:
Co si představíte, když se řekne Karel Velebný?
Kdy jste o něm slyšel poprvé a v jaké souvislosti?
V čem vám imponoval jeho interpretační projev?
Kdy jste se poprvé pracovně setkali a jak probíhala vaše spolupráce v následujících letech?
Jak byste jej charakterizoval po lidské stránce?
Čím byla charakteristická jeho autorská tvorba?
Jak se vyznačoval jeho osobitý smysl pro humor?
Našel byste ekvivalent mezi zahraničními jazzmany?
V čem spočívá jeho největší přínos českému jazzu?
Miloň Čepelka (*1936, básník, prozaik, textař, herec, zpěvák, scenárista, moderátor)
Když se řekne Karel Velebný, okamžitě vidím přímo jeho, vždy dobře naladěného kamaráda. Brejličky, v prstech paličky, vibrafon. Ale ovšem také mamku Žílovou, kterou hrál ve Svěrákově hře Akt, našeho Divadla Járy Cimrmana, když se v bílých cvičkách „jarmilkách“ rozverně při tanci skokem odrážel od jevištního portálu. (JH: Roli matky Žílové ve hře Akt po Karlu Velebném převzal právě Miloň Čepelka.) A samozřejmě pak při předpůlnočním koncertu na témž jevišti, když se vracel do své hlavní a nejlepší role jazzového hudebníka, skladatele a virtuóza. Bohužel dávno již tomu. Pak bohužel také v nemocnici upoutaného na lůžko po autohavárii a ještě později na pódiu různých klubů, když se s dýchacími obtížemi dostával ke klavíru například v pořadu Jazzman Cimrman souboru Salon Cimrman Jiřího Šebánka.
Poprvé jsem o něm slyšel v souvislosti s jazzem. A když se svým SHQ nahrával moje a Slukovy písničky do mé první rozhlasové hry, napsané podle povídky Williama Saroyana, Letní odpoledne. To se mnou cloumala hrdost, že bude má dramatická prvotinka natrvalo spojena právě s ním.
Nejsem odborník, takže těžko mohu vyjádřit, v čem mi imponoval interpretačně. Jen málokdy jsem ho slyšel jako saxofonistu, ale při hře na vibrafon (i později na klavír) mě okouzlovala lehkost Kájových prstů a jakási samozřejmost, s jakou hrál.
Po lidské stránce bych jej charakterizoval jako veselého, rovného člověka, na kterého bylo spolehnutí. Měl ohromný, okouzlující smysl pro humor, věděl, co umí, a byl schopen a ochoten dívat se nejen na svět okolo, ale i sám na sebe s odzbrojujícím odstupem a nadhledem.
Kájův originální smysl pro humor se vyznačoval tím, co je vlastní muzikantům: neobyčejným citem pro jazyk a slovní hříčky. Těmi se uměl dobrat nejen ke vtipu, ale často i pod kůži žertu, k jeho skrytému smyslu.
Netroufnu si odpovědět, čím byla osobitá jeho autorská tvorba. Pro mne jako laika a jen posluchače to snad vystihuje jediný pojem: hravost.
Nejsem schopen také posoudit, v čem spočívá jeho největší přínos českému jazzu. Obyčejně řečeno – byla radost ho poslouchat, a přitom se na něj dívat. I při poslechu jeho nahrávek jsem ho v duchu viděl. Probouzel ve mně jako v posluchači i v divákovi radost, a to je ozdravující.
Vincenc Kummer (*1941, kontrabasista, baskytarista, aranžér, skladatel)
Když se řekne Karel Velebný, vybaví se mi krásné emoce podobné tomu, jako když se řekne Jan Amos Komenský. Bez Karla Velebného a také bez Jiřího Šebánka by nemohla vzniknout rozhlasová Vinárna U Pavouka a později s ní spojené Divadlo Járy Cimrmana. Na Letní jazzové dílně ve Frýdlantu na Karla jistě vzpomínají všichni žáci a absolventi tohoto setkání jako na vlídného, veselého a vtipného učitele, neboť právě zde propagoval Komenského myšlenku – Škola hrou. I pro některé méně nadané a slabší absolventy dílny to byl úžasný učitel. Vždy říkal s úsměvem: “Vždyť oni se snaží hrát, jak nejlépe umí.”
Karla jsem poznal tak trošku ještě za mého působení v Brně, když tam přijel se Studiem 5. Navštěvovali jsme tyto koncerty a poté bylo vždy o čem hovořit. Později v Praze, když odešel můj kolega basista Jirka Mráz nejprve do Mnichova, později do USA, mne Karel oslovil, a tak jsem se stal členem jeho skupiny SHQ. Tehdy tam hrál na piano Luděk Švábenský, na bicí Milan Mader a později i saxofonista Rudolf Ticháček, který poté tragicky zahynul. Kromě zájezdové činnosti jsme hrávali pravidelně v Redutě, ve Viole i v Parnasu.
Karel byl prakticky náš mentální otec, pravidelně přinášel nové a nové skladby z amerického repertoáru a nutil nás, abychom je hráli. Dnes si teprve uvědomuji, co pro mne znamenalo, že jsem se mohl naučit tuto hudbu již v Praze. Když jsem totiž později ve švýcarském exilu doprovázel mnoho svých amerických kolegů, měl jsem díky Karlovi již také mnoho nahráno. Tam se nikdo neptal, jestli znáš nebo neznáš skladbu, předpokládalo se, že ji prostě umíš. Když se mne zeptal John Lewis, kterého jsem měl tu čest doprovázet, jestli si můžeme zahrát Django, odpověděl jsem, že můžeme zahrát i jiné věci z jeho playlistu. Díky Karlovi jsme totiž celý repertoár Modern Jazz Quartet přehráli dávno předtím v Praze.
Jako hudebník byl Karel člověk, který úžasně ovládal klasickou i jazzovou materii, kouzlo improvizace jak na vibrafon, tak na tenorsaxofon. Vyznal se v jazzové harmonii a v aranžování a já mohu jen říci, že jsem se od něj hodně naučil.
Kromě toho s ním byla vždy úžasná legrace, jak při hraní, tak i po koncertě. Často jsme debatovali o hudbě, o dějinách jazzu a on do toho vnášel svoje typické glosy. Mnohé z nich potom přejalo Divadlo Járy Cimrmana a hlavně náš již také zesnulý kolega a výborný trumpetista Pavel Husička. Této tematice se mj. věnuji ve své knize Medvědí stopou v kapitole o Pavlu Husičkovi.
Před založením SHQ v Divadle Spejbla a Hurvínka prošel Karel mnoha soubory. Ve Studiu 5 a později v Orchestru Karla Krautgartnera získal mnoho zkušeností nejen jako sólista, ale i jako autor a aranžér. Jeho hudební vědomosti byly nepřeberné, ale za největší přínos českému jazzu považuji jeho schopnost předávat tyto zkušenosti dále, mladé generaci hudebníků. V tom byl absolutní mistr. Děkuji Ti, Karle, tam nahoru do toho našeho nebeského klubu!
Luboš Sluka (*1928, skladatel, malíř, básník)
Když se řekne Karel Velebný, představím si ohromného muzikanta. Prvně jsme se potkali v roce 1950, když jsme se stali spolužáky na Pražské konzervatoři, a dokonce jsme spolu seděli v lavici. Oba jsme studovali bicí nástroje u Emila Špačka, přičemž Kája se soustředil hlavně na malý bubínek a já na tympány.
Karel byl spontánní improvizátor, který rozuměl mnoha nástrojům. Hrál výborně na klavír, na klarinet, na saxofon, především však vynikal ve hře na marimbu. Byl to zkrátka multiinstrumentalista, který uměl improvizovat, a dokonale se vyznal v muzice. Byl také velmi teoreticky vzdělaný, což jsem věděl, a proto jsem mu říkal, že by měl napsat naučnou publikaci. Poslechl mě a napsal Jazzovou praktiku, kterou jsme následně vydali v Pantonu. Měla obrovský úspěch, a tak Kája pokračoval ještě druhým dílem. Obě knihy šly doslova na dračku, protože to byly tehdy u nás jediné učebnice v tomto oboru, navíc báječně napsané.
Po lidské stránce bych Karla charakterizoval jako nesmírně skromného, tichého, usměvavého a křehkého, až průhledného, človíčka. Před vstupem na konzervatoř prodělal TBC, takže mu později hra na saxofon nedělala dobře na plíce, a proto se věnoval hlavně marimbě.
Co se týče jeho autorské tvorby, byl nesmírně invenční a měl představivost i nápady. Uměl také výborně aranžovat a bavilo ho vymýšlet originálně vtipné názvy ke svým skladbám. Hýřil zvláštním druhem humoru a dovedl si udělat legraci ze všeho, i sám ze sebe, ale jemnou, nikoliv drsnou formou. Karel nebyl žádný hrubián, nikdy nekřičel, naopak se choval velice slušně a noblesně. Jako velký humorista oslovil i Zdeňka Svěráka. Seznámili se tím způsobem, že Kája účinkoval v Divadle Járy Cimrmana nejprve po každém představení jako hudebník se svým souborem SHQ. Slovo dalo slovo, stal se z něho dr. Hedvábný a začal vystupovat u Cimrmanů i jako herec.
Jeho největší přínos českému jazzu spočívá jednak v tom, že nástrojově proslavil marimbu, a pak také vychoval jako dlouholetý pedagog na Lidové konzervatoři řadu dnešních předních jazzmanů, například Jiřího Stivína, Milana Svobodu a mnohé další.
Jiří Stivín (*1942, multiinstrumentalista, lídr, skladatel)
Karel Velebný mě provázel, a vlastně stále provází, celým mým hudebním životem. Již na konci 50. let jsem se s ním seznámil v kavárně na Štvanici, kde každý čtvrtek hrávalo Studio 5. Byl prvním, kdo mě uvedl do tajemství jazzu a improvizace. Karel Velebný byl pro mne vedle Milana Munclingera dalším duchovním otcem. Americký jazz byl samozřejmě hlavní inspirací a díky Karlovi a jeho kumpánům jsem se k jazzu vlastně dostal. Pořídil jsem si saxofon a flétnu a ve svých osmnácti letech jsem začal s muzikou. Po ukončení dvouleté vojenské služby v AUS mě Karel angažoval do svého SHQ, kde jsem hrál až do naší automobilové nehody při návratu z Německa v roce 1968.
Celý Velebného ansámbl byl vedle koncertování a nahrávání i součástí Divadla Járy Cimrmana, kde jsme po každém představení v Malostranské besedě jazzovali. Karel a dokonce i já jsme měli také herecké role. Karel byl paní Žílovou v první hře Akt a já jsem hrál paní Zvěřinovou v Domácí zabijačce. Myslím si, že Karel Velebný byl duchovním otce nejen mým, ale jako doktor Hedvábný i otcem celého Divadla Járy Cimrmana. Jeho humor mě provází dodnes, a tak otravuji svými hláškami inspirovanými Karlem široké okolí. Po zmiňované havárii kapela nehrála a já jsem odjel na rok do Londýna. Tam jsem načichl free jazzem a volnou improvizací, a to Karel moc nemusel. Z tohoto důvodu jsme po mém návratu ve spolupráci nepokračovali a já jsem založil Jiří Stivín&Co jazz systém.
Zůstali jsme však přáteli a příležitostně jsme si spolu zahráli. Myslím, že Karel byl vůdčí osobností jazzové scény u nás a všichni “slušný jazzmani” prošli jeho rukama. Jeho dalším dítětem je Letní jazzová dílna ve Frýdlantu, letos již 38. ročník. Dílnou prošly jako lektoři skoro všechny české, moravské i slovenské jazzové osobnosti, včetně mnoha opravdu zahraničních až zámořských, a jako frekventanti se jí zúčastnila většina současných mladých i starších jazzových hvězd.
Domnívám se, že Karlův největší přínos spočívá v jeho osobitém a nezaměnitelném přístupu nejen k muzice, ale i k životu. Dodnes, kdykoliv se zmíní jeho jméno, vyvolá to automaticky úsměv na tváři přítomných a vybaví se množství nezaměnitelných gagů a slovních hříček typu Naschovávanou, Ať se Vám dobře vejde, Má puklina atd. Smysl pro humor se projevoval i v názvech jeho jazzových skladeb: Roztomilá travička starších pánů, Poluce pážete, Ztráta nalezeného syna, Předčasně zmeškaný vlak, Byli jsme a buben a mnohé další.
Zdeněk Svěrák (*1936, spisovatel, dramatik, scenárista, herec, textař)
Když se řekne Karel Velebný, vidím ho skloněného nad vibrafonem.Seznámil mě s ním Jiří Šebánek, když jsme v Československém rozhlase chystali pořad Nealkoholická vinárna U Pavouka. Udělali jsme z něho doktora Hedvábného, který ve své chalupě objevil truhlu s rukopisy Járy Cimrmana. Měl úžasný a velice osobitý smysl pro humor. Brzy nás svým stylem nakazil. Vymýšlel nečekané jazykové hříčky. Vzhůru dolů. A jsme z nejhoršího vevnitř. Jako dr. Hedvábný nás okouzloval svými pseudovědeckými bláboly.
Neumím říci, čím mi imponoval. Koncerty jeho SHQ v Malostranské besedě byly mým prvním setkáním s moderním jazzem. Naučil jsem se ho vnímat. Jako laik nedokážu posoudit, čím byla osobitá Kájova autorská tvorba, ale bavily mě názvy jeho skladeb, například: Vycházka s neurotickým psem, Jednorukého píseň, Dobří lidé nevymřeli, Pět dodeka, Svatební pochod Josefa Kanára, Vzal jsem křídlo za křídlo, Daleká cysta, Monokl na sklovině a mnohé další.
Říkalo se mu Statečné kuře. Měl zdravotní potíže a smůlu na úrazy. A snášel to jako málokdo. Vždycky byla radost s ním pobýt.
František Uhlíř (*1950, kontrabasista, skladatel, aranžér)
Když se řekne Karel Velebný, představím si renesančního člověka, který mě nejvíce ovlivnil tím, jak se choval a respektoval své spoluhráče. A také to byl jedinečný a originální muzikant, jehož smysl pro humor mě vždy odrovnal. Jeho rady se mi vynořují i po letech na povrch. Měl dobrý čich na mladé muzikanty, dal jim prostor k vývoji a byl jim vždy nápomocen dobrou radou, často zabalenou do humorné pointy.
Poprvé jsem o něm slyšel, když jsem si jako student konzervatoře kupoval časopis Melodie, kde byly často články o skupině SHQ a recenze jejich desek. Jelikož jsem hodně poslouchal po nocích rádio, měl jsem možnost také slýchávat jejich nahrávky. Karel hrál nejen na vibrafon, ale také na tenorsaxofon a na piano, měl tedy na každý nástroj jiné vzory, které ho svým způsobem ovlivňovaly. U vibrafonu to byl Milt Jackson a Gary Burton, u saxofonu Harold Land a u piana Thelonious Monk. Karel byl výjimečný tím, že měl nejen velké teoretické znalosti, ale také vědomosti o interpretech, a to vše mu pomohlo vytvořit si svůj vlastní styl myšlení a hry.
V roce 1971 jsem po absolvování konzervatoře musel jít na vojnu bránit hudbou naši vlast proti zlým západním kapitalistům. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal do Prahy do Armádního uměleckého souboru, kde jsem hrál v symfonickém orchestru. Ve volných chvilkách jsme začali jamovat s Emilem Viklickým, který tam v té době taky sloužil. Krátce nato vznikl v rámci AUS Viklický Q. Naším vrcholem byla účast na Československém amatérském jazzovém festivalu v Přerově, kde jsme hráli v letech 1972 a 1973, kdy jsem dostal cenu za nejlepšího sólistu festivalu. Zde jsem se poprvé setkal tváří v tvář s Karlem Velebným, který byl členem festivalové poroty a velice si to užíval.
V roce 1973 jsem po vojně nastoupil do prvního, a do dnešní doby i posledního, pevného angažmá ve skupině Linha Singers. Díky Petru Kořínkovi, který byl můj spolužák z Brna a už tehdy hrál v SHQ, jsem občas měl možnost v této kapele vypomáhat. V tomto období zde hrály velmi silné, generačně blízké osobnosti (Karel Růžička, Petr Kořínek, Josef Vejvoda, Rudolf Ticháček). SHQ byla po celou dobu svého trvání, díky jedinečné Karlově vlastnosti dát šanci novým talentům, něco jako laboratoř pro nové jazzové muzikanty. Během její existence tudy prošly prakticky všechny významné české jazzové veličiny. Karel vždy udržoval po nějakou dobu určitou formaci, kterou čas od času vyměnil, aby dal šanci i dalším mladým hudebníkům. Já měl to štěstí dostat se k němu s Emilem Viklickým v roce 1975. Bylo to pro mě něco, co jsem si ani ve snu neodvážil představit. Kája se navíc tenkrát rozhodl, že budeme hrát jen ve třech, v obsazení vibrafon nebo tenorsaxofon, klavír a kontrabas, tedy bez bicích nástrojů, což bylo velmi náročné na souhru.
Myslím, že lidská stránka Karla Velebného by se dala charakterizovat slovem bezchybná! Přiliš se však neví, že Karel měl kromě hudby taky rád sport. Při turné v Belgii jsme si na zámku Kerkom, kde jsme tehdy bydleli, zahráli fotbal proti dětem zámeckých pánů a byl jsem překvapen, jak to Kájovi šlo. Jak šel čas dál, zjistil jsem, že Kája hrál rád nohejbal, kde překvapoval své soupeře nezvyklým a smrtícím zakončováním (proslavená byla jeho zádíčka). Také jsme spolu hráli několikrát čtyřhru na tenisovém kurtu v Jevanech u Petra a Zuzanky Křenových, kde měl Kája weekend house a přebýval tam v době volna s rodinou. Další zajímavostí bylo, že hrál výborně mariáš. V polovině 70. let, kdy jsme s SHQ vyrazili vlakem na jazzový festival do jugoslávského Bělehradu, jsme si cestu krátili tím, že nás Kája naučil tuto karetní hru, a i když to byl jen desetníkový mariáš, docela nás za tu cestu obral. Byl mi též svědkem na mé druhé svatbě v říjnu 1988.
Kája byl znám nejen jako vynikající muzikant, skladatel a pedagog, ale také jako objevitel všeuměla a giganta Járy da Cimrmana. Jako student jsem rád poslouchal v rozhlase pořad Nealkoholická vinárna U Pavouka. Zde jsem poprvé narazil na jméno Cimrman. Kája v této relaci vystupoval pod pseudonymem dr. Evžen Hedvábný. Počátkem 80. let založili společně s Jiřím Šebánkem Salon Cimrman a zde se opět ponořili do rozměrného a neprobádaného díla mistra Cimrmana s důrazem na jeho vztah k jazzu. Vznikl pořad Jazzman Cimrman, který měl v Praze domovskou scénu v Divadle v Řeznické. Zde jsme spolu s kytaristou Tonym Viktorou a hlavními protagonisty, Karlem Velebným a Jiřím Šebánkem, doprovázeli jejich vlastnoruční jazzové písně, které zaznívaly mezi referáty o Cimrmanově díle a měly, díky častým Karlovým návštěvám u lékařů, velmi poeticky hravé texty a názvy (Bürgerova sonáta, Daleká cysta, Vyměním zubní protézu, Traumatologický valčík, Dárkový hrudní koš, rehabilitační píseň Ohni svoji ruku v lokti atd.). Tento pořad byl v roce1985 v Malostranské besedě nahrán a Supraphon vydal toto album pod stejnojmenným názvem Jazzman Cimrman. Karel měl vždy po ruce vtipnou odpověď. Jednou za ním přišel lokální muzikant, který by si s ním rád na jamu zahrál, přičemž Kája zareagoval: “Rád s tebou půjdu třeba na pivo nebo na panáka, ale proboha, proč bych měl s tebou hrát?”
Karlova tvorba byla osobitá jak humornými názvy (Jiří Procházka Prahou, Předčasně zmeškaný vlak, Nehodný pohodný, Ztráta nalezeného syna, U dámského dvora) tak i originální melodikou a harmonií. Psal jedinečné aranže svých skladeb jak pro big band, tak pro skupinu Sága rodu SHQ, což bylo obsazení čtyři saxofony a rytmika, anebo pro SHQ a smyčcový kvartet. V archivu České televize existují záznamy z pořadů Hudební studio M, které dokumentují tento široký rozptyl SHQ.
Myslím si, že Karel Velebný byl jedinečný a všestranný a bylo by těžké najít v zahraničí někoho s takovým záběrem! Prostě v jeho tvorbě se dá najít stopa velkého Járy!
Je neskutečné, co všechno stačil za svůj relativně krátký život zkomponovat, napsat a kolik vychoval výborných muzikantů. A také kolik lidí potěšil svým cimrmanovským humorem, který nikoho neurážel, ale nutil k přemýšlení. Je velká škoda, že se nedožil konce komunismu, který v pořadu Jazzman Cimrman jednou prognosticky vyslovil: “Ono se to stejně jednou provalí!” Jistě by taky svým humorem glosoval dnešní absurdní dobu.
Jiří Válek (*1940, flétnista, barytonsaxofonista, skladatel, lídr)
Když se řekne Karel Velebný, představím si vynikajícího muzikanta a věčně přítomný humor. Poprvé jsem o něm slyšel brzy po svém příchodu do Prahy, což bylo v roce 1960, v souvislosti se Studiem 5 a SHQ.
Karel byl vynikající instrumentalista s perfektním rytmickým i harmonickým cítěním. Jeho improvizace měly nápaditost, logiku, vycházely z daných témat a nebyly tedy jen směsí univerzálních, nacvičených sledů tónů nebo figur, což jsem pozoroval i při jeho hře na tenorsaxofon. Karlovy chorusy byly jednoduché, a přitom zajímavé. Jsem si jist, že by byl vynikajícím hráčem i v oblasti klasické hudby. Byl jsem svědkem toho, jak na koncertě v Rudolfinu ve skladbě Oliviera Messiaena pro komorní orchestr Ptáci bravurně zvládal technicky velmi náročné pasáže xylofonu v unisonu s marimbou (Petr Šprunk).
Poprvé jsme se pracovně setkali někdy na přelomu 60. a 70. let a občas jsme spolu hráli v klubech nebo nahrávali. V té době Karel založil soubor “Sága rodu S+H” ve složení tři tenorsaxofony, barytonsaxofon a rytmika. Tehdy jsem už hrál na barytonsaxofon a k tomu souboru jsem se připojil. Už si přesně nepamatuji, po kom jsem nastoupil. Vystupovali jsme v jazzklubech, ale především jsme nahráli mnoho standardů, jednak originálních českých, většinou Karlových, ale také upravených amerických. S Karlem a s Jiřím Šebánkem jsem rovněž účinkoval v pořadu “Cimrmánoce”, kde se mj. hrály jazzově upravené koledy. I později jsem s ním příležitostně spolupracoval, nahráli jsme i dvě CD; vlastně až do doby, kdy mu začali jeho aktivity postupně zakazovat.
Karel byl příjemný a nekonfliktní člověk. Nepamatuji se, že by se s někým hádal nebo se
rozčiloval. A vyjadřoval se téměř vždy s humorem. Je známo, že byl úzce propojen s lidmi kolem Divadla Járy Cimrmana, možná byl i jedním ze zakladatelů. Účinkoval už v rozhlasové Vinárně U Pavouka a později také jako herec Divadla Járy Cimrmana. Myslím, že se toho všeho nejen účastnil, ale jeho humor byl určitě i přínosem a inspirací.
Existují různé veselé historky s Karlem spojené, ale ty by měli vyprávět spíš ti, co byli takříkajíc u toho. Od Honzy Konopáska, jeho nejbližšího kamaráda, však vím, že v restauraci cestou na nějaké vystoupení na otázku vrchního, co si kdo dá, řekl: “Krupicovou kaši a rum!” Nedal si pokoj ani s názvy svých skladeb – Hráškově zelený prefabrikát, Oslavení výročí vlastního narození (to mu do rádia nepovolili, zůstalo jen Oslavení výročí), Vydařený týden v Houstonu (ten musel změnit místo v Houstonu na Baltu, potom na CD už jen Vydařený týden), Rekonvalescenční
suita, Obzvláště milosrdná milosrdná sestra atd. Po několika dnech strávených u nás na chalupě nám do Knihy hostů, kde byla jinak jen jména a data, připsal stížnost: Není rovný kulečník.
Karel byl, dle mého názoru, vynikající a vynalézavý autor, milovník harmonických a rytmických fajnovostí a hříček a výborný aranžér. Někdy si říkám, že kdyby například jeho skladbu Dvojitý Nelson napsal někdo v Americe, znal a hrál by ji celý svět.
Jeho ekvivalent mezi zahraničními jazzmany nedokážu pojmenovat. Jazzem se sice zabývám už od dětství a od pětadvaceti let profesionálně, ale přece jen jsem byl po celá léta ve své hlavní hudební činnosti jako flétnista v oblasti klasické hudby tak vytížený, že moc velký přehled o
jazzové scéně nemám. Moji dobu charakterizoval především Oscar Peterson, Dave Brubeck či Horace Silver, což je všechno pryč.
Co se týče Karlova největšího přínosu českému jazzu, neznám jeho celou hudební činnost, včetně všech publikací, tudíž bych celkové hodnocení raději ponechal hudebním teoretikům.
Josef Vejvoda (*1945, bubeník, skladatel, aranžér, lídr)
Když se řekne Karel Velebný, představím si všestranného umělce a renesančního člověka. Kája byl kapelník, skladatel, herec, pedagog, sportovec, a to vše dělal skvěle. A v neposlední řadě to byl člověk s nádherným smyslem pro humor.
Poprvé jsem o něm slyšel na konzervatoři, když jsem se velice vážně začal zabývat jazzem. Chodil jsem téměř na všechny koncerty SHQ. Kája byl široko daleko jediný skvělý vibrafonista a tento nástroj se mi také líbil. Navíc hrál i na další nástroje (tenorsaxofon, piano, altsaxofon, basklarinet).
Poprvé jsme se pracovně setkali, když emigroval v roce 1966 bubeník SHQ Milan Mader. Kája mi tehdy zavolal, jestli bych s ním nechtěl hrát. Ta nabídka mě velmi potěšila, protože SHQ byla v té době nejlepší jazzová kapela v Československu a Kája byl skvělý muzikant i člověk. Naučil mě mnoho věcí v hudbě i v životě, především mě však přiměl k tomu, abych začal psát první jazzové skladby. Velice často jsme natáčeli pro Československý rozhlas, a dokonce nás Kája všechny oslovil, abychom něco napsali. Stejně tak při natáčení desek jsme mohli každý přinést novou skladbu. Díky němu jsem se stal skladatelem. Natočili jsme spolu několik desek, z nichž asi nejslavnější je album Jazzové nebajky.
Kája stál u zrodu mystifikace jménem Jára Cimrman. Svůj humor uměl uplatnit nejen nezvyklými hudebními postupy, ale také některými názvy svých skladeb i publikací, které obsahovaly různé slovní vícesmysly a přemyčky, například: Byli jsme a buben, Ztráta nalezeného syna, U dámského dvora, Chirurgická dumka, Tenisová sítnice, Epidemia mia a mnohé další.
Kája byl skladatelem, který psal jak pro SHQ, tak uměl složit hudbu ke kresleným i hraným televizním filmům a zálibu měl rovněž ve suitách a cyklech. Komponoval nejen pro různé big bandy, ale napsal také Koncert pro klarinet a upravil celou řadu lidových písní a koled. Jeho autorská tvorba byla tedy velice pestrá.
Co se týče jeho ekvivalentu mezi zahraničními jazzmany, rád poslouchal vibrafonisty Milta Jacksona a Bobbyho Hutchersona a snažil se jim přiblížit. Myslím, že se mu to velice dařilo.
Jeho největší přínos českému jazzu spočívá v organizační a pedagogické činnosti. Káju bychom mohli nazvat otcem českého moderního jazzu. Mnoho našich současných jazzmanů vzešlo z jeho pedagogické dílny a dodnes z něho hodně čerpá.
Karel Vejvoda (*1929, kontrabasista, pianista, skladatel, lídr)
Když se řekne Karel Velebný, představím jednoho ze svých nejbližších přátel, s kterým jsem byl ve styku téměř denně a znal jsem dobře i jeho rodiče.
Poprvé jsem o něm slyšel ještě na základní škole. Karel byl sice rodákem z Podolí, ale vzhledem k tomu, že za války byla podolská škola zavřená, všichni tamní žáci museli chodit do měšťanky k nám na Vyšehrad. Tehdy už jsem hrál na kytaru a spolužák-harmonikář Mirek Rezek mi jednou řekl: “Hele, se mnou chodí do třídy Podolák Kája Velebný, který hraje na klarinet a na piano, a myslím si, že by se nám do party hodil.” Tak jsme se seznámili a začali jsme spolu muzicírovat. Karel však po válce přestoupil na gymnázium, kdežto já jsem velmi brzy nastoupil do procesu profesionálního hudebníka, a sice jako kontrabasista v Orchestru Arnošta Kavky, což byla slavná kapela, kde jsem přišel do styku s mnoha významnými jazzmany (Jirkou Jirmalem, Ferdou Havlíkem, Evženem Illínem) včetně samotného Arnošta, který byl v té době takovou hvězdou, jako později Karel Gott. Kája Velebný se tenkrát na mě přilepil a začali jsme společně vymýšlet jiný způsob projevu, než byla kavárenská muzika.
Karel byl perfektní hráč, kterému nebylo co vytknout. Po lidské stránce bych ho charakterizoval jako neuvěřitelně poctivého kluka. Vyprávěli jsme si nejen o muzice, ale chodili jsme spolu také hrát tenis, nohejbal a jezdit na brusle. Záhy však nastala úžasná věc, že jsme se v roce 1950 stali spolužáky na Pražské konzervatoři. Karel si tehdy koupil vibrafon a začali jsme makat. Vytvořili jsme kvintet ve stylu George Shearinga ve složení: kytara, piano, vibrafon, kontrabas a bicí a hráli jsme nejprve v Hotelu Palace a poté v Kavárně Štěrba. V roce 1953 vznikl jazzklub U Nováků, kde jsme se seznámili s Karlem Krautgartnerem, a tam tenkrát “Krautec” urval Káju do své kapely, a já jsem šel na vojnu.
Karel strávil následující léta v různých big bandech (V. Bradáček, V. Zelinka), až se nakonec vydal vlastní cestou. Měl velkou osobní přitažlivost, protože dokázal soustředit kolem sebe opravdu výborné muzikanty. Společně s Luďkem Hulanem utvořili Studio 5 a všichni kluci, kteří v něm hráli, se stali základním kádrem nově vznikajícího TOČR a JOČR. Když se Studio 5 rozpadlo, Kája založil svůj slavný jazzový soubor SHQ, jehož jsem byl v letech 1965–1970 také členem.
Psal muziku, která dobře zněla, a vydal se cestou moderního proudu, jak v malých partiích, tak ve velkých orchestrech. Jeho skladby hrával nejen JOČR, ale jako autor také často hostoval v mnoha zahraničních big bandech. S SHQ jsme úspěšně vystupovali v celé řadě zemí od Belgie, Holandska, Norska, Dánska, Finska až po Rakousko, a dokonce jsme zahájili provoz Divadla Járy Cimrmana, protože Kája byl jedním z tvůrců samotné postavy Járy Cimrmana v rámci rozhlasových pořadů z fiktivní Vinárny U Pavouka.
Kája mi trochu připomínal “smutného muže” Jardu Válka, protože to byl člověk nepříliš často se smějící, který však pronášel fantastické glosy a uměl v pravý čas vstoupit do rozhovoru a okořenit jej nějakou “báječnou koninou”, což se o něm traduje dodnes, protože v tom byl vskutku nepřekonatelný.
Jsem názoru, že kdyby mohla být zveřejňována tabulka mistrů na svůj nástroj, na předních místech by figuroval Karel Velebný jako vynikající vibrafonista.
Domnívám se, že jeho největší přínos českému jazzu spočívá v tom, že se začal velmi silně exponovat coby kantor, k čemuž došlo díky mně, protože jsem ho seznámil se zakladatelem a prvním ředitelem nynější Konzervatoře Jaroslava Ježka, Vadimem Petrovem. Kája poté na tehdejší Lidovou konzervatoř jako pedagog nastoupil a působil tam až do svého skonu. Jeho pedagogický přínos pro tuto školu byl, co se týče ostatních učitelů, souměřitelný snad jen s Jirkou Jirmalem a s “Pindou” Němečkem. Měl vynikající výsledky, jeho rukama prošla celá řada dnešních jazzmanů, jmenovitě třeba Milan Svoboda, Michael Kocáb, Štěpán Markovič nebo Franta Kop.
Karel Velebný zemřel 7. března 1989 v Praze ve věku nedožitých osmapadesáti let.