Praha, kostel sv. Martina ve zdi, divadlo Archa
Vladimír Kouřil
foto Marek Bouda
Maya Homburger & Barry Guy / 5. 10. 2021
Hudba této dvojice je syntézou vlivů barokní hudby, improvizačních schopností, umu volné improvizace a také práce se zvukem v daném koncertním prostoru, což jim umožnily útroby kostela sv. Martina ve zdi v Praze. May Homburgerová, rodem Švýcarka (1953), se celoživotně specializuje na hru na barokní housle. Angličan Barry Guy hraje na kontrabas. Oba se setkali na koncertním turné v roce 1988, čímž začala jejich úspěšná a zajímavá spolupráce. Jejich způsob hry se silnou přítomností improvizace je předurčil ke koncertování na festivalech nejen artificiální hudby, ale také mezi jazzovou avantgardou. K tomu je třeba ještě přičíst, že v duchu této hudební syntézy hrají zásadní úlohu právě skladby Barryho Guye. Zmíním tři reprezentativní alba, definující jejich muzikální obzor. CD Ceremony (ECM, 1999) otvírá Preludium of Mystery Sonata No. 1 Heinricha Ignaze Franze Bibera (1644-1704), rakouského skladatele, narozeného však u nás ve Stráži pod Ralskem, dlouholetého kapelníka olomouckého biskupství, později salzburgského arcibiskupství. Následuje pětidílná svita Barryho Guye, v níž se střídají části pro sólové housle Mayi Homburgerové, pro kontrabas autora a pro společná dvě dueta. Tento programový půdorys jsme si mohli užít také nyní v Praze. Od Bibera nám zahráli část Zvěstování z Růžencové sonáty č.1 a Křížovou cestu ze Sonáty č. 9 s Guyovým interludiem. V nadčasovém kontrastu byly dalšími čísly skladby současníka Győrgyho Kurtága (1926). Od něj zahráli Hommage à J.S.B. a klavírní elegie v autorově úpravě pro duo Homburger/Guy Hommage à Eberhard Feltz, inspirované motivy knihy Roundelayod Samuela Becketta. Ještě před tímto závěrem jsme vyslechli Adagio z Bachovy Sonáty g moll pro sólové housle. Barry Guy se kompozičně představil v duetních číslech Five for Anja a Aglais, sólově na kontrabas v Peace Piece a Five Fizzles. Sólové improvizace Barryho Guye jsou expresí hráčské fantazie. Jeho virtuozita je samozřejmá, pro něj je mu podkladem pro „cageovské“ hrátky s nástrojem. Struny rozechvívá různými předměty, nejen smyčcem či prsty, také jimi proplétá různě dlouhé pruty, jejichž rozechvívání vytváří další souzvuky k jeho hře na strunách. Místy tak vzniká s přispěním alikvotních tónů až „orchestrální“ zvuk nástroje. Tady se už Guy pohybuje na poli ryzí improvising music, prozrazuje blízkost k free jazzu. Tato jeho exprese společně s kultivovaným tónem barokního nástroje Homburgerové, rovněž s její schopností skvěle improvizovat, tvoří zvuk úžasné hudby založené na radosti z uvolněného muzicírování.
Jejich sepjetí s jazzovými avantgardisty reprezentativně představuje například spolupráce se saxofonistou a basklarinetistou Johnem Surmanem na albu písní Johna Dowlanda In DarknessLet Me Dwell(ECM, 1999), kde zpěváka Johna Pottera doprovázejí ještě společně se specialistou na starou hudbu, tubistou Stephenem Pottterem. A Maya Homburgerová hraje i na velkokapelovém projektu Barryho Guye The Blue Shroud, jehož koncertní provedení ve Varšavě z roku 2015 je uchováno na CD katalogu švýcarské etikety Intakt (2016). Na nahrávce zní například kytara Bena Dwyera, trubka Percyho Pursglova nebo tuba Michela Godarda, vokál Saviny Yannatou, dvoje bicí soupravy – celkem 14 muzikantů. Ještě zbývá připomenout, že dvojice Homburgerová-Guy u nás měla premiéru v roce 2017 na nadžánrovém festivalu Dobršská brána na Strakonicku.
Anthony Braxton a Ensemble Radost / 10. 10. 2021
Publikum Lucerny 15. mezinárodního jazzového festivalu v roce 1984, jež hudbu kvarteta Anthonyho Braxtona vůbec nepřijalo, by bylo překvapeno, že jeho letošní koncert se konal ve zcela naplněném divadle Archa, kde převažovalo mladé a nadšené publikum. A že úvodem k jeho vlastnímu vystoupení byla jeho hudba v podání pětatřicetičlenného souboru, pojmenovaného případně Radost. Tento ansábl založil jako projekt svého doktorského studia jazzový saxofonista Radim Hanousek na JAMU v roce 2017. Hanousek sám se svými projekty tíhne k experimentálnějším podobám jazzu a pro koncert v Arše pod vedením švýcarského dirigenta, skladatele a trombonisty Rolanda Dahindena (1962), kdysi studenta Braxtona, pak i jeho asistenta na univerzitě, nastudovala Radost svitu z Braxtonových kompozic. Braxton většinu svých kompozic označuje jen čísly (např. v Praze v roce 1984 hrál skladby č. 105A, 110A, 114, 69H), které pak hraje v jednom bouřlivém toku tónů, s nejasnými přechody mezi nimi. Radost po velmi intenzivním třídenním zkoušení představila celou kompozici č. 174, do které byla včleněna skladba č. 136 a Language Types – jeho vlastní kompoziční systém pro práci s improvizací. Mezi sólisty souboru byli basklarinetisté Radim Hanousek, Pavel Hrubý, trumpetista Didrik Ingvaldsen, saxofonisté Pavel Zlámal a Michal Wróblewski, vibrafonista Elia Moretti, z tónové vřavy se vynořovala krátkými vstupy i řada dalších nástrojů, strunných, dechových i bicích, spodek tvrdily čtyři kontrabasy a jedna baskytara, celá hudba tak vytvářela dobrodružný zvukový ornament proměňujících se témbrů celku. Anthony Braxton souboru oprávněně ještě na pódiu děkoval a v zákulisí všechny nabádal, aby z cesty progresivní hudby nikdy nesešli.
Anthony Braxton (1945) je právě takovým muzikantem, který od svých počátků byl součástí černošské jazzové avantgardy šedesátých let a z této cesty nejenže neuhnul, ale stal se jedním z nejvýznamnějších experimentátorů v oblasti kompozice a řízené improvizace, nejen v teoretické rovině, soudobé hudby obecně. Můžeme být pyšní, že jeho koncert v Lucerně zaznamenaný na albu Dexter Braxton: Prag 1984 (CD SAS, 1990) se stal součástí jeho obsáhlé diskografie. Jen si připomeňme, jaká další esa avantgardního jazzu, dnes vysoce ceněná, s ním tehdy hrála: pianistka Marylin Crispellová (1947), bubeník Gerry Hemingway (1955) a basista John Lindberg (1959). Do Archy Braxton přivedl Diamond Curtain Wall Trio, v němž hrál na altsaxofon a sopránsaxofon, na akordeon hrál Adam Matlock a na trubku Susana Santos Silva. Svůj program nazval Lorraine, k němuž vysvětluje: Lorraine je název nového hudebního prototypu. Jedná se o hudební systém řízený zvukovými poryvy větru dechu. Vzduch se nehýbe a prostor začínají ovládat duchové minulosti. Vzpomínky a stíny zdobí ornamenty starých trosek a svatých pozůstatků. Zvukové zámky v oblacích – dávno zapomenuté zkušenosti – se nyní vrací s láskou a pokorou. Lorraine přišla domů s cílem přinést na svět obrodu a vědomí jinakosti. Cestující Lorraine.“ A Braxtonova hudba se točí ve spirále, k jejímuž zvuku se střídavě přidávají jednotlivé nástroje, reagují na sebe, přebírají a rozebírají nadhozené motivy. Matlock do hudby vstupuje expresivními vokály v barvě tenora až barytonu, Silva témbr stínuje často pomocí dusítka. Celý zvukový komplet působí na posluchače magneticky, přesto útěšně. Braxtonovy saxofony jsou vůdčím hlasem. Hudba dávno zapomenuté zkušenosti.