Vladimír Kouřil
Časově i obsahově nejrozsáhlejší tuzemský jazzový festival vznikl v roce 2002, letos už tedy probíhá jeho dvacátý ročník. Za tu dobu se na něm představilo téměř 1400 muzikantů ze 43 zemí, ročně na koncerty Jazzfestu přichází přes 70 000 návštěvníků. Kytaristé Bill Frisell, Pat Metheny, trumpetisté Eric Truffaz či Mathias Eick, pianista Shai Maestro, basista Marcus Miller, bubeník Dave Weckl, saxofonistka Nubya Garcia – to je výčet jen těch nejproslulejších účastníků letošního ročníku, jehož akce začaly už koncem června a skončí až v dubnu příštího roku programem Side-Eye Pata Methenyho. České scéně jsou určitě dobrými reprezentanty basista Vincenc Kummer, orchestr Gustava Broma s vokalistou Danem Bártou, saxofonista Karel Růžička, orchestr slovenského trumpetisty Lukáše Oravce, pianistka Nikol Bóková či kytarista Lubor Šmoldas se svým newyorkským triem.
Data a podrobnosti viz www.jazzfestbrno.cz
Čtenářům zatím přinášíme recenzi dvou vybraných koncertů, které už proběhly.
Gerald Clayton Trio
Brno, Cabaret des Péchés (16. 9. 2021)
Pianista a skladatel Gerald Clayton patří ke generaci prosazující se slyšitelně už v novém století. Narodil se v holandském Utrechtu roku 1984, dětství prožil v Kalifornii a hudbu pak studoval v New Yorku. Jako sideman se objevuje na albech od svých 19 let. Jeho první kapelnickou deskou bylo album Two-Shade (2009), na níž už tehdy hrál jeho letitý přítel, kontrabasista Joe Sanders, stálý člen jeho tria, kterého jsme nyní také mohli slyšet na brněnském koncertě. Tehdy s nimi bubnoval Justin Brown, nyní Gregory Hutchinson. Claytonovi vrstevníci se už nenechávají tak přímočaře ovlivnit módními proudy jazzu, jak se to odehrávalo právě v časech jejich narození, a dokáží vyhmátnout to podstatné z dědictví jazzové avantgardy šedesátých let, při vědomí důležité úlohy muzikantů hard bopu. Nové rytmické struktury do své hudby vstřebávají smysluplně, Claytonova hudba se nepotřebuje vnucovat publiku, jež nehodlá reflektovat vývoj moderního jazzu. Claytonův souputník Joe Sanders je svérázný basista, který na sebe dokáže strhnout pozornost i při kapelníkových sólech; jeho dialogy s Hutchinsonovými bicími vynikají souhrou jak dokonalé soukolí. Clayton evidentně ovládá základní klavírní styly jazzové historie, jeho hra je náladově pestrá a zvukově barevná.
Převažovaly samozřejmě skladby Claytonovy: Patience Patients, Under Madhatter Medicinal Groupon, A Light, Deep Dry Ocean, Squinted, Dusk Baby a standardy Monk’s Mood (Thelonious Monk), My Ideal (Richard Whiting). Část z těchto jeho skladeb najdeme k poslechu na albech Tributary Tales(2017) a nejnovějším Happening (2020). Trio se představilo v Brně už podruhé, v Praze na Strunách podzimu roku 2019 jsme Claytonovu hru mohli obdivovat v Rudolfinu v kvintetu Charlese Lloyda. V roce 2018 hrál také na slavném koncertě 15. 3., v den osmdesátin Charlese Lloyda, ve stopětiletém divadle kalifornské Santa Barbary, který vyšel pod názvem Charles Lloyd 8: Kindred Spirits Live From The LoberoTheatre (Blue Note, 2020, 2CD, 2LP, DVD). Loni v červnu byl Clayton poprvé angažován ve slavném klubu Village Vanguard, kde se představil v kvintetním obsazení s altsaxofonistou Loganem Richardsonem, tenorsaxofonistou Walterem Smithem III., basistou Sandersem a bubeníkem Marcusem Gilmorem, Blue Note záznam vydalo pod názvem Happening. Repertoár tvoří především skladby Claytona, ale úctu ke svým inspirátorům opět projevil zařazením standardních témat: Body And Soul (Johnny Green), Celia (Budy Powell), Take The Coltrane (Duke Ellington).
Chris Potter Trio
Brno, Sono Centrum (10. 10. 2021)
Hvězdná triová sestava padesátníků bez kontrabasu – bubnuje v ní Nasheet Waits (1971), na klavír a klávesy hraje Craig Taborn (1970), kapelníkem je Chris Potter (1971), střídající altsaxofon s tenorsaxofonem, v menší míře také sopránsaxofon, klarinet flétnu a altovou flétnu. Velmi střídmě jsou využívány echo efekty a smyčky. Tabornova hra patří k nejprogresivnějším projevům současného jazzového klavíru. Jeho styl je ovlivněn jak znalostmi moderní artificiální hudby, tak zkušenostmi s free jazzem, hrává také na elektrické klávesy či Moogův syntezátor. Waits je bezchybný hodinový strojek, jemuž k dvěma rozsáhlejším expresivním sólům z celé bicí soupravy postačily základní bubínek, velký buben, jeden tom-tom a velký činel. Nejčastěji spolupracuje s pianistou Jasonem Moranem, nahrával s Davem Douglasem, s trumpetistou Avishaiem Cohenem a spoustou dalších. Chris Potter hýří nápady melodickými a rytmickými, s altkou jakoby ožíval duch Charlieho Parkera, dokáže skladbu rozvinout s Tabornovým přispěním do coltraneovské zvukové plachty, na vlnách plnobarevné zvukové imprese nás prožene s flétnami. Stále je v něm energie, jež z něj sršela v době jeho kapely Underground– neúprosný tah, jakým se kdysi vyznačovala hra Gata Barbieriho.Trio zahrálo Potterovy skladby Xploze, I´l Sketch, Dusk, Free, The Sirens (z CD The Sirens, 2013), Force Field, Waitsovo Between Nothingness And Infinity, v přídavku Potterova Okinawa, jež známe ze staršího alba Lift – Live at Vanguard Village (2004). Craig Taborn a Chris Potter se sice v kapele basisty Davea Hollanda nesetkali, ale oba jí prošli. Pro Pottera to byla zkušenost, které si považuje – hrál jak v Hollandově big bandu, tak v jeho kvintetech už od konce minulého století. Chrise Pottera můžeme dnes už považovat za nejdůležitějšího saxofonistu současného jazzu.