Hobojista Vilém Veverka byl tváří festivalu Věčná naděje 2020. Díky epidemii Covid-19 se však 3. ročník festivalu neuskutečnil v původně plánovaném rozsahu. Organizátoři proto přistoupili k uvedení některých zrušených koncertů v rámci ročníku letošního. Jedním z vrcholů festivalu Věčná naděje 2021 je koncert 5. 11. v Kostele sv. Šimona a Judy, na kterém se nám představí PhilHarmonia Octet společně s barytonistou Romanem Janálem. K příležitosti tohoto koncertu přinášíme rozhovor s jedním ze zakládajících členů PhilHarmonia Octet Vilémem Veverkou.
Viléme, jak a kde vznikla touha po úpravě jednoho z nejznámějších písňových cyklů Gustava Mahlera Chlapcův kouzelný roh pro dechový oktet?
Petře, repertoár dechového okteta je ukotven především v hudbě druhé poloviny 18. století. Po jisté době, spíš dříve než později (nám to trvalo přes deset let), zjistíš, že byt’ je potenciál takového tělesa velký, prostě to nestačí. Diskutovali jsme o tom, co by mělo být tou další kapitolou a Mahlera jsme vybrali tak nějak „intuitivně“ – jde o fenomenální hudbu a tento posun jí, jak se ukazuje, sluší!
Nebylo by dostačující prezentovat díla pro dechový oktet původně napsaná? Kde se bere v hudebnících potřeba transkripcí?
Jsme ve třetí dekádě třetího milénia. Nestačí mnohé z toho, co jsme doposud znali. Je třeba se neustále vyvíjet, zkoušet nové cesty, a to i přes možné riziko, že se člověk zmýlí. Ostatně ne nadarmo se říká „no risk, no music“. Zažíváme svého druhu „transformaci“ potřeb a preferencí společnosti, hudba na to musí reagovat.
Proč jste k úpravě oslovili právě Tomáše Illeho?
Tomáš Ille patří k referenčním skladatelům, kteří se touto disciplínou zabývají. Jeho jméno bylo zárukou dobře odvedené práce, navíc měl o tento cyklus sám velký zájem.
Předpokládám, že Tomáš Ille vychází z verze orchestrální a nikoliv klavírní, nebo při úpravě pracoval s oběma verzemi?
Obecně nám bylo na začátku jasné, že se chceme s onou orchestrální sazbou, tak jak Mahlera všichni známe, do velké míry popasovat. Tedy to byla i jakási ctižádost se orchestrální verzi vyrovnat a nabídnout i něco – transparentnější dojem – navíc.
Jedním z vrcholů Českého spolku pro komorní hudbu 2020 byla světová premiéra úpravy Chlapcova kouzelného rohu pro dechový oktet v pražském Rudolfinu. Mohl bys našim čtenářům přiblížit spolupráci PhilHarmonia Octet s barytonistou Peterem Schöne, který s vámi na koncertě dílo prezentoval?
Myslím, že to byl dost možná komorní koncert roku 2020, nejen v cyklu ČSKH. Dlouho jsme hledali sólistu, až nám byl doporučen právě Peter Schöne. A byla to velmi šťastná volba! Je to interpret, který se pro Mahlera narodil, navíc je němčina jeho mateřským jazykem, což je značné (logicky) pozitivum. Osobně si na komorních partnerech cením té schopnosti, kdy již první zkouška má do značné míry koncertní parametry. To reprezentuje např. nám oběma i čtenářům známý klavírista Martin Kasík. Schöne je v tomto podobný.
Stejně, jako náš významný barytonista Roman Janál, kterého jste přizvali k letošnímu vystoupení, má i Peter Schöne blízko k opernímu programu i písňovému recitálu. Vidíš v obou pěvcích paralelu, nebo každý z nich přistupuje k dílu jiným způsobem?
S Romanem Janálem jsme si již léta něco společného slibovali. Nyní je zde konečně koncertní projekt na té nejšpičkovější představitelné úrovni. Sám jsem na následnou realizaci Mahlerova cyklu zvědavý. Před lety, ještě v Berlínské Filharmonii, jsem směl participovat na provedeních s Matthiasem Goerne, který je skutečnou ikonou a jeho interpretace je pro mě nadále etalonem svého druhu. Svým způsobem srovnávám vše další právě s ním. U českého interpreta můžeme očekávat v některých detailech odlišný přístup, na druhou stranu je „Chlapcův kouzelný roh“ Gustava Mahlera tak fenomenální a doslova notoricky známá látka, že nějaké větší odchýlení de facto nečekám.
Gideon Klein napsal své Divertimento krátce před deportací do Terezína. Nemůžeme tedy v tomto případě hovořit o výpovědi utrpení, strachu, obav ze smrti i věčné naději. Přesto ze skladby cítím napětí a nervozitu. Snad jen úvod Adagia působí smířlivě. Čím si to vysvětluješ?
Klein v této kompozici ukazuje vše. Svou genialitu, komplexnost, a především neskutečnou vyzrálost. Vždy si říkám, co jsem dělal v jeho věku já jako člověk a muzikant a čeho byli schopni jiní, stejně staří. Divertimento nese především rukopis člověka, který je přes své mladí de facto hotovým skladatelem. V některých ohledech je tento opus interpretačně značně komplikovaný – snad se dokonce předpokládalo (a mnohdy stále předpokládá) provedení s dirigentem! Ona obava, varování, či jak to nazveme, kterou v krystalické podobně slyšíme např. ve Suitě Pavla Haase, se zde – tentokrát – nekoná.
Často přemýšlím o tom, kam by směřoval vývoj hudby 20. potažmo 21. století v případě, že by silná čtveřice tzv terezínských autorů, kterým se oddaně v rámci festivalu Věčná naděje věnujeme, mohla být součástí poválečného vývoje tak, jako tomu bylo v případě Bohuslava Martinů, Aloise Háby či díky svému odkazu i Vítězslava Nováka. Jak problematiku vnímáš Ty?
To je samozřejmě věčná diskuse, která zde bude příští dekády. Osobně cítím značnou satisfakci z toho, že se jména jako Haas či Ullmann začínají více a více skloňovat v zahraničí. To je cosi, co zde donedávna chybělo. Snad to čekalo částečně také na naší generaci, abychom to posunuli v globálním měřítku do jiného kontextu. Můžeme směle konstatovat a nejde o nějaké domněnky, že Haas, Ullmann, Klein a další by byli zřejmě globálně úspěšnými autora, kteří by však zřejmě působili v emigraci. Jsem přesvědčený, že jejich dílo by patřilo do galerie té nejlepší poválečné evropské hudby.
Proč by měli posluchači festivalu Věčná naděje navštívit právě koncert 5. 11.?
Stále zde je k této generaci skladatelů jakýsi faktický, společenský dluh. Koncerty jako je ten 5. 11. jsou zkrátka nadále výjimečnou událostí. Jako společnost si často zakládáme – mnohdy pouze tehdy pokud se nám to tak nějak „hodí“ – na jakési „obecné kulturnosti“. Kultura, živé umění jako celek, dostalo díky covidu úder, ze kterého se stále vzpamatováváme. Motto „zůstaňte doma, můžete zachránit životy“ je svým způsobem faleš i omluvenka naší lenosti, která jde ruku v ruce s nezájmem o cokoliv. Pokud by nebylo kultury, pokud se rozhodneme, že budeme úspěšně pokračovat v cestě konzumu a spotřeby, která se zaklíná oním nutným permanentním růstem, ze kterého se stala mantra, to jediné, co nás bude odlišovat o šimpanzů bude fakt, že používáme toaletní papír…
Děkuji za rozhovor!
Petr Nouzovský