Po roční odmlce proběhl v Poličce Martinů fest

Monika Holá

12. září skončil v Poličce 24. ročník festivalu Martinů fest. Jak z názvu vyplývá, jde o festival, jenž akcentuje především provádění tvorby nejslavnějšího poličského rodáka Bohuslava Martinů. Festival existuje již od roku 1996: nejprve byl konán jako bienále, později každoročně. K formě bienále se (nechtěně) vrátil i nyní, neboť jeho poslední ročník zazněl po ročním covidovém přerušení. Všechny koncerty se konaly v reprezentativní budově multifunkčního kulturního stánku Poličky, nazvaného Tylův dům, a to v sedmi večerech tří víkendů (28. 8. – 12. 9. 2021).

Festival se historicky konal vždy na jaře, letos byl z důvodu pandemie přesunut na přelom srpna a září; jeho zahajovací koncert zazněl v den úmrtí B. Martinů 28. srpna 2021. A pouhou shodou okolností byl tento zahajovací koncert současně i slavnostním koncertem ke 130. výročí narození skladatele (které si celý svět připomínal v loňském prosinci, ale bohužel pro kulturní pandemická omezení nemohlo být v dané době oslaveno). Koncert nesl název Gala Martinů a nabídl program sestavený výlučně z děl B. Martinů. Cílem bylo představit jej jako skladatele co nejširší kompoziční škály a to jak z hlediska časového (zahrnuty byly kompozice od let desátých do padesátých), tak různorodého nástrojového obsazení. Hned na úvod slavnostního koncertu byla zařazena dramaturgická lahůdka – kratinká skladba Preludium(H. 178), kterou Martinů složil v roce 1929 ke slavnostnímu otevření budovy Tylova domu a sám ji tehdy i interpretoval. Její novodobé premiéry (nepočítáme-li interpretaci v rámci koncertů ZUŠ) se po devadesáti dvou letech na stejném místě ujal zkušený pianista Luděk Šabaka, pro nějž je Martinů srdcovým autorem a na jeho přednesu je to jasně znát – drobné dílko okázalé akordické stavby interpretoval s velkým zaujetím a noblesou. Preludiumovšem nebylo jedinou skladbou, s níž se Šabaka představil. NaGala Martinů vystoupil též spolu s mezzosopranistkou Markétou Cukrovou a společně interpretovali hned dvě díla: cyklus písní na texty moravské lidové poezie Nový špalíček (H. 288) z roku 1942 a pak rané písně skladatele, které věnoval někdejší hvězdě Národního divadla Olze Valouškové (1910-1911). Písně Martinů skládal jako dvacetiletý mladík a vznikaly jednotlivě, nikoliv jako komplet. Přesto na koncertě komplet tvořily: pětice písní (H. 30, 31, 34), kterou umělci interpretovali, totiž byla vydána jako notové album. Edici uskutečnilo Centrum Bohuslava Martinů v Poličce ke 130. výročí narození skladatele pod názvem Písně pro Olgu Valouškovou a v rámci koncertu proběhl i slavnostní křest not. Markéta Cukrová byla skvělou interpretkou Martinů písní: její přesvědčivý výraz a oduševnělý projev byly umocněny obdivuhodnými dynamickými nuancemi nádherně zbarveného hlasu. Pianista Luděk Šabaka jí byl odpovídajícím partnerem.

Na koncertě k (dodatečnému) 130. výročí narození B. Martinů vystoupily i další renomované osobnosti české hudební scény. Houslista Bohuslav Matoušek, dlouholetý aktivní člen a prezident Společnosti Bohuslava Martinů, je v Poličce vždy nadšeně vítán. Na koncertě procítěně přednesl spolu s pianistou Miroslavem Sekerou Intermezzo (H. 261) pro housle a klavír. Dále       na programu koncertu byla i dvě ansámblová vystoupení. První půlka koncertu byla uzavřena vystoupením smíšeného pěveckého sboru Vox Iuvenalis(působícího pod záštitou VUT Brno), který přednesl Pět českých madrigalů (H.321) a kantátu Romance z pampelišek(H. 364) pro smíšený sbor a sopránové sólo. O řízení sboru se podělili sbormistři Markéta Musilová (Pět českých madrigalů) a hlavní sbormistr a umělecký vedoucí tělesa Jan Ocetek (Romace z pampelišek), oba těleso řídili citlivě a s grácií. Vysoce kultivovanou sólistkou kantáty byla Helena Hozová.

Koncert byl uzavřen rytmickou skladbou z jazzového období Bohuslava Martinů, suitě z baletu Kuchyňská revue(H.161). Jiskrné, ale interpretačně nelehké dílo bravurně přednesli pianistka Kristýna Znamenáčková a členové souboru Opera Diversa. Jejich vystoupení, doslova nabité energií, vytvořilo efektní a důstojnou tečku za slavnostním koncertem.

I když zahajovací koncert Martinů festunastavil dalším večerům festivalu vysokou laťku, dlužno říci, že po interpretační stránce se mu i další akce festivalu vyrovnaly. Umělecké kvality pianisty Ivana Klánskéhonetřeba představovat. Na poličském festivalu umělec vystoupil spolu s komorním tělesem Prague Philharmonia Wind Quintet a i když návštěvnost koncertu (29. 8. 2021) byla smutně nízká, předvedli vysoce profesionální výkon. Svěží a neotřelý byl Operní recitál islandské mezzosopranistky Arnheidur Eiriksdottir a basbarytonisty Lukáše Bařáka (4. 9.), na němž mladí pěvci zaujali jak témbrem svých hlasů, tak technickými finesami pěveckého umění.

Působivé spojení zvuku dvojích houslí s lidským hlasem přinesl večer, na němž společně vystoupili Duo Lyrico (manželé Štěpán a Magdalena Graffovi) a Otakar Brousek ml. (10. 9. 2021). Vytvořili pásmo poezie letošního jubilanta Jaroslava Seiferta podpořené hudbou různých skladatelů včetně B. Martinů. Violoncellista Petr Nouzovský je poličskému publiku dobře znám, vystupuje zde opakovaně. Pro letošní koncert v rámciMartinů festu (11. 9. 2021) zvolil vystoupení společně se svou ženou violistkou Kristinou Fialovou Nouzovskou za klavírního doprovodu Miroslava Sekery. Všichni tři umělci výrazově přesvědčivým a technicky bravurním výkonem potvrdili, že patří ke špičkám ve svém oboru.

Závěr letošního Martinů festu patřil činohernímu představení. Do Poličky zavítal soubor Horáckého divadla Jihlava s inscenací autorů Dodo Gombára (současně režisér díla) a Jaroslava Čermáka ml. Martinů – česká rapsodie Bohuslavova. Vznikla u příležitosti 130. výročí narození skladatele, ovšem v roce vzniku měla smůlu, i jí se dotkla covidová opatření. Nejen, že premiéra musela být odložena o několik měsíců, ale když konečně v září 2020 proběhla, dočkala se z důvodu uzavření všech kulturních akcí jen několika repríz. Svižná inscenace zakládající se na přesných historických faktech představila život a tvorbu Martinů od jeho narození po odchod do USA ve válečných letech. Titulní roli zcela přesvědčivě rozehrál Jakub Škrdla.

Součástí Martinů festu byl ještě druhý scénický projekt – ztvárnění „mechanického baletu“ (jak dílo označil Bohuslav Martinů)  Podivuhodný let, o kterém je samostatná recenze.

Podivuhodný (ba)let Bohuslava Martinů

Ondřej Musil

Letošní ročník Martinů festu se nesl v duchu oslav 130 let od narození skladatele. K této příležitosti bylo pro návštěvníky festivalových večerů připraveno i několik unikátů. Jedním z nich bylo uvedení baletu Podivuhodný let, který se dočkal hned dvou po sobě následujících uvedení, a to 5. září ve Velkém výstavním sále Městského muzea v Poličce. Balet byl unikátní zejména tím, že k jeho provedení bylo zapotřebí jediného aktéra.

Námět Podivuhodného letu odkazuje na historickou událost přeletu přes Atlantský oceán. O něj se roku 1927 jako první pokusili letci, váleční veteráni François Coli a Charles Nungesser. Bylo to na základě soutěže, kterou o osm let dříve vypsal newyorský hoteliér Raymond Orteig. Jejich dvouplošník, pojmenovaný Bílý pták (L’Oiseau Blanc), bohužel let z Paříže do New Yorku nedokončil a přesné místo tragického ztroskotání obou pilotů není dodnes známo. Úspěšný přelet na sebe ale nenechal dlouho čekat. O několik týdnů později jej totiž podnikl americký letec Charles Lindbergh.

Bohuslav Martinů zakázku na zkomponování baletu s touto tematikou dokončil tři měsíce po onom prvním, neúspěšném letu. Objednávka vzešla od pařížské pěvkyně Marguerity Bérizy. Původní autorovy intence byly směřovány k dílu, které by se provádělo pouze s pomocí rekvizit a kulis. Vedle toho, že svoje vizuální představy zaznamenal, odkazuje na ně částečně také v programních názvech pěti obrazů, do kterých balet rozdělil. Jeho provedení se však už nedočkal. Dodnes bylo dílo (po znovuobjevení partitury muzikologem Išou Popelkou) realizováno v rámci rozhlasového vysílání a později také v koncertním nastudování. Toho se roce 1994 ujala Státní filharmonie Brno pod taktovkou Václava Noska. Provedení díla provázelo slavnostní otevření obrazové galerie poličské barokní radnice. Režisér Jiří Nekvasil pak o pět let později zpracoval dílo pro televizní vysílání a scénická verze Podivuhodného letu byla publiku poprvé představena až v roce 2009 Národním divadlem Brno, ovšem v klasickém tanečním pojetí.

Zpracování díla coby mechanického baletu (podle označení samotného autora a v jeho původně zamýšlené podobě) se na letošním poličském festivalu ujala scénografka Sylva Marková, dnes pedagogicky působící na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Její portfolio čítá řadu původních děl, na kterých spolupracovala s mnoha význačnými domácími soubory a divadelními studii napříč republikou.

Při ztvárnění Podivuhodného letu Marková vycházela, jak již bylo naznačeno, z původních představ Bohuslava Martinů, tedy z čistě technického pojetí – model ptáka, vrtule, ztvárnění deště a moře. Byla navíc oním jediným aktérem, který ovládal složitou konstrukci mechanických táhel, posuvných ploten, reflektorů a rekvizit. Něco na způsob přenosného loutkového divadla, jen podstatně většího a technicky propracovanějšího. Na jednoho člověka to v každém případě bylo až neuvěřitelně mnoho úkonů… S tímto nelehkým úkolem si ale autorka poradila bravurně. Pomyslné přízvisko „one-woman-show“ navíc přiléhá k charakteru celé akce i tím, že zde nebyl přítomen orchestr. Hudba se k posluchačům linula skrz reproduktory umístěné po stranách konstrukce. Použita byla nahrávka z nastudování díla již zmíněnou brněnskou filharmonií s dirigentem Václavem Noskem (Panton, 1995), velkým obdivovatelem a propagátorem tvorby tohoto věhlasného skladatele. O plynulý a nerušený poslech se při tomto festivalovém uvedení postaral manažer projektu Jakub Kalus, v danou chvíli pověřený mistr zvuku.

Celé toto bezmála půlhodinové představení bylo situováno do prostoru Městského muzea v Poličce, konkrétně do Velkého výstavního sálu. S kulturním životem v Poličce jej spojuje bohatá historie. V době, kdy budova sloužila pro účely chlapecké školy, zde například působil ochotnický divadelní soubor. Otec Martinů zde zastával roli nápovědy a jeho děti (včetně Bohuslava) tu s ním trávily spoustu času. K provedení Podivuhodného letu tedy bylo vybráno prostředí nanejvýš autentické.

Před samotným začátkem představení krátce promluvila k přítomným divákům dramaturgyně festivalu Monika Holá, která navíc dílo obohatila úvodním záznamem prózy Hermanna Hesseho v přednesu Lukáše Riegera. Hesse byl velkým obdivovatelem letectví a svoji vášeň místy promítal do své tvorby. Pro zkoncentrování obecenstva a navození atmosféry před zazněním prvních tónů hudby jeho texty zafungovaly naprosto dokonale. Poté už si všichni přítomní mohli užít celou netradiční audiovizuální podívanou.

Po doznění hudby, pohasnutí scény a vydatném potlesku byli všichni přítomní pozváni k besedování se Sylvou Markovou. Centrem zájmu a obdivu byl samozřejmě zejména onen mechanismus, který scénografka zkonstruovala a ovládala. Teprve při detailním prostudování všech komponent člověk docenil veškerou práci a náročnou přípravu, kterou zinscenování mechanického baletu obnášelo. Přiblížení se autorově vizi dodalo celému projektu punc unikátnosti. Doufejme, že odhodlání a píle umělců si z podobných počinů vezme příklad a my budeme i v budoucnu moct být svědky dalších realizací uměleckých výzev.