Magdalena Živná
Jedním z tzv. „terezínských skladatelů“, jehož dílo se v posledních letech díky různým kulturním iniciativám těší stále větší pozornosti domácích hudebních pořadatelů, a tím i českého hudebního publika (poté, co Evropa a svět jej už dávno objevily a zařadily na přední místo mistrů hudby 20. století), je Viktor Ullmann (1898 Těšín – 1944 Osvětim).
Město ve Slezsku, ve kterém se narodil a strávil prvních jedenáct let svého života, dnes sice už de iure neexistuje (v důsledku jeho státoprávního rozdělení na českou a polskou část v roce 1921), ale díky vstupu obou států do Evropské unie se po roce 2000 obě části města zase začaly sbližovat, a to i v kulturní oblasti. A vedle řady dalších spojovacích bodů a témat ze společné minulosti objevily i osobu a dílo Viktora Ullmanna.
Ullmannův život se ovšem – na rozdíl například od jeho dalších hudebních kolegů z Terezína Hanse Krásy nebo Pavla Haase – geograficky pohyboval v mnohem širším rádiu, i když nikdy neopustil prostor německy mluvící střední Evropy. Po odchodu s matkou z Těšína v roce 1909 žil Viktor dalších deset let ve Vídni (a jako rakouský „jednoroční dobrovolník“ také bojoval na frontě první světové války). V roce 1919, po několikaměsíčním studiu hudby u Arnolda Schönberga, přesídlil do Prahy a v letech 1920 a 1927 – jako de iure státní občan nové Rakouské republiky, jímž zůstal až do nacistické okupace – působil pod vedením tehdejšího šéfa opery Alexandra Zemlinského v Novém německém divadle (dnes Státní opera).
Po odchodu Zemlinského do Berlína v r. 1927 přijal Ullmann místo šéfa opery v divadle v Ústí nad Labem, kde však po první, ač umělecky velmi úspěšné, sezoně musel skončit v důsledku hospodářských potíží divadla. Poté přijal nabídku z Činoherního divadla (Schauspielhaus) v Curychu na místo šéfa „scénické hudby“. Tento post jej ale dlouhodobě nemohl uspokojit, a tak se v roce 1931 – neprozřetelně, jak se brzy ukázalo – vzdal dočasně hudby a rozhodl se „sloužit“ svému tehdy již niterně vyznávanému životnímu přesvědčení, antropozofii. Spolu se svou druhou manželkou začal ve Stuttgartu provozovat antropozofické knihkupectví, které však bylo již v té době zatíženo značnými dluhy (manželé Ullmannovi se nic netušíce stali oběťmi předem naplánovaného hospodářského podvodu), takže po dvou letech následovala ekonomická katastrofa.
Před jejími důsledky (tedy nikoliv primárně před Hitlerem, jak se nesprávně traduje) se v červnu 1933 Viktor a Anna se svým tehdy prvním dítětem zase uchýlili do Prahy, kde Ullmann poté žil a působil až do osudného 8. září 1942, kdy musel nastoupit do transportu do Terezína (letos tedy uplyne od tohoto smutného výročí 80 let). A zde byl po dvou letech, 16. října 1944, zařazen do tzv. uměleckého transportu, který směřoval přímo do Osvětimi.
Poválečný osud Ullmannových rukopisů a partitur
byl velmi spletitý. Valná část děl z předválečné doby – Ullmannův biograf Ingo Schultz uvádí celkem 41 opusů, část z nich začal autor v roce 1938 sám vydávat tiskem – se ztratila (dochovaná díla z této doby jsou uložena v různých fondech, zčásti též v Praze). Rukopisy z Terezína – během pouhých dvou let zdejší internace vytvořil Viktor Ullmann neuvěřitelných 22 titulů včetně jedné opery a jednoho melodramatu, tedy celou polovinu tvorby předválečné! – měly – naštěstí – jiný osud.
Před nástupem do osvětimského transportu tyto autografy autor svěřil do opatrování Emilu Utitzovi, před válkou významnému pražskému filozofovi, který v terezínském ghettu vedl knihovnu. Utitz, který věznění v Terezíně přežil, předal po osvobození podle Ullmannova přání celý konvolut dalšímu bývalému spoluvězni, Hansi Güntherovi Adlerovi (1910–1988, mj. autorovi první vzpomínkové knihy o životě v terezínském ghettu z r. 1955). Ten se více než dvacet let marně snažil vzbudit zájem hudebníků o Ullmannovo dílo. Až v roce 1975 uvedl britský dirigent Kerry Woodward v Amsterdamu dnes nejslavnější Ullmannovo dílo, jednoaktovou operu Císař Atlantidy aneb Odmítání Smrti (ovšemve vlastní svérázné úpravě)ve světové premiéře. A tím poprvé upozornil svět na existenci tohoto mimořádného skladatelského odkazu.
Objevování Ullmanna v Československu a ČR
V jeho „domovině volbou“ (Wahlheimat) vzbudila osobnost Viktora Ullmanna (zřejmě pod vlivem zpráv o zmíněné premiéře Císaře) nejprve pozornost hudebních a divadelních historiků. Teatroložka Jitka Ludvová pátrala v 70. letech po Ullmannových stopách z jeho dětství v historických fondech v Českém Těšíně, ovšem z výše uvedených důvodů (Ullmann se narodil a žil v jeho dnešní polské části, takže historické prameny se uchovaly tam) marně; nicméně její dvě studie z přelomu 70. a 80. let jsou chronologicky prvním ullmannovským příspěvkem v češtině (nepočítáme-li diplomovou práci z FFUK z poloviny 60. let).
Takže prvním velkým odborným dílem, kde se jméno Viktora Ullmanna (i dalších tzv. terezínských skladatelů) objevilo, byla až monografie Milana Kuny Hudba na hranici života (Praha 1990). Protože však kniha vznikala v 80. letech, nemohla se zabývat výlučně hudebním děním v Terezíně, jak bylo původně autorovým záměrem, ale židovské téma muselo být – vzhledem ke skryté, ale o to urputnější antisemitské pozici tehdejších kulturních aparátčíků – „zaobaleno“ do širšího kontextu hudebního dění ve všech koncentračních táborech. Až druhé vydání knihy v roce 2000 v Editio Bärenreiter (Hudba vzdoru a naděje. Terezín 1941– 1945) se mohlo soustředit na vskutku mimořádný fenomén hudebního života v Terezíně a jeho osobnosti.
První impulz pro praktické znovuobjevení díla tohoto mimořádného skladatele na našich pódiích přišel ovšem ze zahraničí – z iniciativy tehdejšího Rakouského kulturního institutu uvedl v Praze v roce 1993 rakouský divadelní soubor ARBOS z Klagenfurtu svoji inscenaci opery Císař Atlantidy v režii Herberta Gantschachera – a český divadelní svět byl nadšen (v témže roce byla tato produkce vyhodnocena v odborné anketě časopisu Divadelní noviny jako nejlepší hudebně-dramatický počin sezony).
O dva roky později stejný soubor sehrál upravenou inscenaci opery přímo v místě jejího vzniku, v Terezíně (kde se nikdy předtím nehrála). V témže roce pak po stejném díle sáhlo i Národní divadlo v Praze (jehož operu tehdy vedla Eva Herrmannová, další přeživší z Terezína) a Císaře uvedlo v českém překladu na své komorní scéně v Divadle Kolovrat. Současně – mj. ve spolupráci s nově založeným německým sdružením pro hudbu pronásledovaných skladatelů musica reanimata v Berlíně – se Viktor Ullmann stal objektem i monografického historického výzkumu – protagonistkou těchto aktivit byla muzikoložka Vlasta Benetková-Reittererová (která je mj. také autorkou skladatelova hesla v elektronickém Českém hudebním slovníku osob a institucí).
V 90. letech vznikly i některé gramofonové nahrávky Ullmannových děl s domácími interprety (např. výběr z orchestrálních děl a opera Rozbitý džbán s Českou filharmonií pod taktovkou Gerda Albrechta, ovšem pro zahraniční label) nebo velmi hodnotná nahrávka Císaře Atlantidy se souborem Arbos, kterou v roce 1995 vydalo pražské Studio Matouš. Ullmannova komorní díla se objevovala i na koncertním repertoáru, zejména na festivalu Musica Judaica.
V celku však po prvním vzedmutí vlny zájmu o skladatele u nás v 90. letech následoval mnohaletý útlum. Až v roce 2014 (u příležitosti 70. výročí Ullmannovy smrti v Osvětimi) se Moravské divadlo Olomouc postaralo, a to velmi razantně, o další ullmannovskou renesanci – v režii Jana Antonína Pitínského a za hudebního vedení Miloslava Oswalda vznikla vynikající inscenace Ullmannovy „antropozofické“ opery Pád Antikrista (Der Sturz des Antichrist) z roku 1935; díky pozvání na pražský festival hudebního divadla Opera 2015 ji pak mohlo zhlédnout i širší publikum, které, stejně jako kritika, nešetřilo uznáním.
V témže roce přišel další impulz – v pražském Clam-Gallasově paláci, tehdejším sídle Archivu hl. m. Prahy, byla na jaře 2015 z iniciativy autorky tohoto článku uspořádána výstava Viktor Ullmann. Svědek a oběť apokalypsy. 1914–1944, která byla českou verzí rakouské výstavy z pera již zmíněného Herberta Gantschachera (a zabývala se hlavně Ullmannovým „působením“ na frontách první světové války a ohlasy této zkušenosti v jeho díle). A shodou náhod ve stejné době sopranistka Irena Troupová se svým klavírním partnerem Janem Duškem nahráli a pod značkou Arco diva vydali v ČR ojedinělou kompletní nahrávku Ullmannových písní pro soprán a klavír. Na základě této nahrávky pak vznikl i komorní koncert, který se po premiérovém uvedení na výstavě dočkal v dalších letech řady repríz jak v zahraničí, tak i na našich pódiích (poprvé v roce 2018 na Pražském jaru).
Zároveň v tomto roce 120. výročí skladatelova narození vznikla další pozoruhodná iniciativa v jeho rodném městě – Městská knihovna Český Těšín a její ředitelka Jana Galášová podnítily – opět ve spolupráci s Magdalenou Živnou – vznik hudebního festivalu Ullmannovské slavnosti, který se v česko-polsko-rakousko-německé kooperaci v tomto městě (tedy i na jeho polské straně) v dubnu 2022 uskuteční již potřetí (pro festival byl zvolen dvouletý rytmus konání). Ullmannova hudba zní ale od loňského roku také na koncertech projektu Musica non grata ve Státní opeře. A v tomto roce vyjde v Nakladatelství AMU i český překlad Ullmannovy monografie z pera dosud největšího znalce jeho života a díla, německého muzikologa Ingo Schultze, rozšířená o bližší informace o Ullmannových „stopách“ na území naší republiky.
Lze tedy doufat, že všechny tyto impulzy padnou na úrodnou půdu a díla velkého hudebního mistra 20. století Viktora Ullmanna se stanou pravidelnou součástí nejen specializovaných festivalů a přehlídek, ale i běžného koncertního i operního repertoáru také v jeho „domovině volbou“. A také Viktor Ullmann se tak stane dalším důkazem, že nacistické „konečné řešení“ židovské otázky se nezdařilo a duchovní a umělecký odkaz těchto umělců žije dál.