SHEVA SH 272
Pavel Voráček – klavír
Leoš Janáček: V mlhách, Robert Schumann: Fantastické kusy, op. 12, Ludvig van Beethoven: Sonáta č. 32 c moll, op. 111
Nahráno 8. 2. a 27. 6. 2020 ve Studiu HAMU. Hudební režie Martin Plas, zvuková režie Tomáš Zikmund, Michal Navrátil
Vydáno 2020, 1 CD, Celkový čas: 79:11
Milan Bátor
Pianista Pavel Voráček je tak trochu stranou běžných médií. Nepotkáme ho často jako jiné VIP klavíristy na stránkách předních internetových nebo tištěných hudebních periodik. A přesto by si větší pozornost zasloužil. Absolvent pražské HAMU jde svou vlastní cestou, o čemž svědčí i jeho nahrávka s hudbou Ludwiga van Beethovena, Roberta Schumanna a Leoše Janáčka. Voráčkovo album vyšlo na adrese Sheva Collection, která neslyne příliš konzistentní kvalitou interpretů a nahrávek. To, že se talentovaného pianisty neujalo žádné české hudební vydavatelství, o něčem svědčí. Ale zpět k Voráčkovu albu. Než se zaposloucháme do jeho přemýšlivé hry, stojí za to přečíst si v bookletu rozhovor, který k nahrávce připravila Dita Hradecká. Otázky, jež vedou k proniknutí do podstaty hudby autorů, odpovědi, které naznačují nespornou kultivovanost a argumentační logiku.
Dramaturgie nahrávky se neřídila chronologií jednotlivých kompozic. Nejdřív dostal prostor Leoš Janáček, jehož cyklus V mlhách si Voráček vychutnává se zvláštním klidem a lyrickou zasněností. Ač mluví v rozhovoru o dramatické naraci, jsou jeho tempa spíše uvolněnější a pozornost pianisty se evidentně upíná k odstíněné artikulaci klavírního tónu. U Phantasiestücke Roberta Schumanna potěší Voráčkův cit pro poezii. Nebojí se vzrušenějších výrazových poloh, ve výsledku působí jeho Schumannovy kusy jako jednolitá struktura, kterou nelze rozpojit. Taková interpretace má vedle benefitů (krásná barvitost, rozezpívané fráze apod.) ale i jednu slabinu – je ve svém celku tempově usedlá, těžkopádná a chybí jí trochu vzduchu, hravosti, mobility i brilance.
Závěr alba patří Beethovenově Sonátě, op. 111, která je nadčasovou výzvou všem pianistům minulosti, současnosti i budoucnosti. Voráček v ní prokázal orientaci v nadčasově koncipované formě. Lépe se mu ovšem dařilo opět v makrostruktuře, v detailech (jednotlivé melodické úseky, periody, témata, motivy) při srovnání s nahrávkami klavírních mistrů chybí gradace, příčinná souvislost některých agogických řešení a větší důraz na logickou hudební výstavbu. V Janáčkovi zřetelně slyšíme, že si Voráček dal tu práci a hledal. Bohužel v dalších dílech se mu už nevedlo tak dobře. Těžkopádná a liknavá tempa, která z desky čiší, by unesla větší agogické vlny.
Voráček svým albem jasně vzkázal, že je třeba s ním počítat. Pokud bychom s ním ale měli počítat mezi předními českými pianisty současnosti, měl by ještě zvážit, je-li u klavírních cyklů opravdu zapotřebí upřednostňovat celkovou koncepci na úkor vycizelovaných a překvapivých maličkostí. Najít pomyslnou míru je jeho největším úkolem.