Radostná harmonie Vladislava Součka
Rafael Brom
V roce 2021 oslavil Dětský pěvecký sbor Radost Praha 60 let svého trvání a gratulace samozřejmě patří vám, pane Součku, zakladateli a sbormistru, který těleso založil, přivedl k rozkvětu, k mnohým prestižním uznáním a cenám, zajímavým nahrávkám a konečně silou svého ducha zajistil pokračování sboru především v tvoření, prožívání a předávání radosti. Vy jste před lety předal sbormistrování mladšímu následovníku Janu Pirnerovi, ale spojení s vaším sborovým dítkem stále trvá.
Já jsem opravdu se sborem těch 60 let spojený a Jan Pirner, který sbor převzal, je odchovancem chlapeckého pěveckého sboru Pueri gaudentes, který založila v roce 1990 moje manželka Zdena Součková. Ta provázanost se potvrdila teď nedávno, kdy se sbormistr Pirner ženil a já jsem tam dostal od dvou členek komorního sboru Radost úkol dirigovat. Namítal jsem, že jsem to už léta nedělal, ale ony říkaly, že to nevadí, že mají sice část zpívání s klavírem, který je povede, to prý zvládnou, ale že si netroufají zpívat dvě písně a cappella. Vybraly si dvě krásné písně s texty Miluješ-li mňa, tedy Láska opravdivá od Leoše Janáčka a Když jsem šel na vojnu od Věroslava Neumanna, které jsme s velkým úspěchem kdysi před 30 lety zpívali. Tak jsem dirigoval ty dvě staré věci, jak říkám, přes třicet let jsem to nedělal, a podařilo se, paměť nepaměť, skleróza neskleróza, že jsem dirigoval, jako kdybych ty písně zrovna minulý týden nacvičil.
Vaše hudební kariéra je založena na vrozené muzikalitě podpořené rodinnou atmosférou. Rodiče zpívali v Hlaholu v Dušníkách – Rudné, chodili tam do Sokola, vy jste hrával v mládí na klavír, zaujaly vás varhany, zpíval jste ve školním dětském sboru.
Na varhany jsem začal hrál ještě ve svém rodišti v Dušníkách – Rudné u Prahy. Moje maminka pracovala na farním úřadě a když jsem za ní občas přišel, tak jsem tam slyšel varhany. Bylo mi čtrnáct let a mně se velice líbily, tak jsem začal hrát. Tam na venkově byly stařičké varhany, u kterých mi tatínek občas šlapal měchy, a pak jsem tam také hrával při mši, protože neměli stálého varhaníka. A v tom jsem vlastně pokračoval tady v Praze. Farářka v Dušníkách měla otce, taky faráře v Československé církvi. Působil v Břevnově a mně tam pro varhaničení získali. To bylo v roce 1951, když jsme se přestěhovali do Prahy, a hrál jsem tam až do vojny. Rok jsem také působil v Husově sboru na Vinohradech. V letech 1952–56 jsem studoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou na Praze 1, Na Příkopě a po maturitě jsem šel na obor silnoproudá elektrotechnika na Českém vysokém učení technickém v Praze. Během studia průmyslovky jsem založil malý studentský orchestr, samozřejmě jsme hráli jenom při školních akademiích. Tehdy jsem také udělal konkurz do smíšeného sboru Mír Československého rozhlasu, který vedli Jiří Kareš, Jiří Stárek a po něm Jiří Váchal. Před časem jsme hledali v rozhlase ty staré nahrávky, ale bez úspěchu. To je škoda, protože jsme nahráli i krásné úpravy skladeb zahraničních autorů, ke kterým psala texty většinou Anna Hostomská. Bylo to krásně natočené a já si ještě pamatuji, že se to často vysílalo. Všechno bylo samozřejmě natáčeno ještě v monofonní verzi. Točili jsme většinou ve Studiu 1 a byla to hezká práce, mě to hrozně bavilo. Protože jsme byli opravdu jako parta, která skutečně pracovala velice odborně a rychle. Také se stávalo, že jsme dostali novou skladbu, kterou jsme v sedm hodin večer nacvičili a v deset jsme ji natočili. Ještě týž den. K dalšímu varhanickému místu jsem se dostal do Husova sboru Církve československé husitské ve Farského ulici v Praze 7 a jelikož nemají nikoho dalšího, tak jsem tam pořád jako hlavní varhaník. Tak to jsou dějiny mého varhaničení, ale já jsem varhany nikdy nestudoval, jsem absolutní samouk, hraní je pro mě vyloženě amatérská záliba a mám to hrozně rád.
Podobné to bylo zpočátku také v oboru provozování a vedení sborového zpěvu až do počátku 60. let, kdy jste po tři semestry studoval hudební výchovu a matematiku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Dobrou praxí bylo také působení ve zmíněném amatérském sboru Mír Československého rozhlasu. Celoživotním posláním se stalo budování Dětského pěveckého sboru Radost. Jaké jsou detaily historie sboru?
Historie začala díky spolupráci jak s Jiřím Váchalem, tak s Čestmírem Staškem. Ten byl zaměstnancem Městského domu osvěty a tam potřebovali spolupracovníky pro styk se sbory. Jako externí instruktor jsem měl za úkol kontakt s pražskými sbory, kterým jsem distribuoval notový materiál pro jejich potřeby a od nich zase šířil materiál nabízený jiným sborům. Současně jsem je zval na soutěže a přehlídky a byl jsem členem porot. K některým sborům jsem přišel třeba jen jednou za měsíc, k jiným častěji. A mezi nimi byl také pěvecký sbor Základní devítileté školy v Korunovační ulici na Letné, který vedl učitel školy a vedoucí školního sboru Jiří Dušek. Ten po čase odešel na jinou školu a nabídl mi, abych sbor převzal. Tak jsem se stal sbormistrem tělesa, ze kterého po prázdninách zůstaly trosky, protože se ke zpívání vrátilo jen asi šest děvčat. To bylo pochopitelně, vždycky když se mění sbormistr, tak nastane problém, kdo zůstane, kdo se vyrovná s odchodem bývalého vedoucího sboru. Tak jsem v podstatě vytvořil sbor nový. Po čtyřech letech přešel sbor ze školy pod Dům pionýrů a mládeže, který byl jeho zřizovatelem až do roku 1994. Poté nalezl své sídlo při Základní umělecké škole v Šimáčkově ulici v Praze 7. V roce 1976 získal sbor Radost Cenu hlavního města Prahy. Od roku 1969 tvoříme s mojí manželkou Zdeňkou tým, ona je moje bývalá žákyně. Chodila ke mně do sboru a pak jsme se dali dohromady a v roce 1989 jsme založili smíšený pěvecký sbor Gaudium Praha, takže teď se jeden sbor od druhého nedá nějak oddělit.
Neoddělitelná je i většina cen, které byly uděleny Vladislavu a Zdeňce Součkovým. Jsou to Cena Františka Lýska, udělená v roce 1977, v roce 2005 Čestné občanství Prahy 7; v roce 2006 jim byla oběma udělena Cena Bedřicha Smetany; pan sbormistr získal Cenu Nadace Život umělce Senior Prix v roce 2013; v roce 2016 získali oba Součkovi medaile 1. stupně pro sbormistry od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy za dlouhodobou vynikající pedagogickou činnost a za svou vzdělavatelskou činnost obdržel Vladislav Souček od Sokola Královské Vinohrady Medaili generála Vojty. Oba sbormistři převzali v roce 2021 ceny Ministerstva kultury za umělecké aktivity, a to za celoživotní organizační, metodickou a pedagogickou činnost v oblasti prezentace a popularizace dětského sborového zpěvu; a konečně koncem roku 2021 předalo oběma sbormistrům bronzovou medaili Hlavní město Praha.
Pane sbormistře, nastal ve vašem životě okamžik, kdy jste měl potřebu rozhodnout se mezi hudební kariérou a povoláním pedagoga v oboru elektrotechnicky?
Vůbec ne, protože já jsem od malička s tou hudbou i s matematikou a fyzikou nějak spojený. Tu elektriku jsem měl rád kvůli kantorovi ze základní školy, jmenoval se Stanislav Kubr a byl to taky výborný hudebník. Takže ono to bylo všechno takové propojené. On založil na základní škole pěvecký sbor, který měl velice slušnou úroveň, dokonce jsme vyhrávali v okresních kolech. Pan učitel Kubr mě držel u muziky a zároveň to byl vynikající matematik a fyzik. Na průmyslovce jsem se matematiku nemusel vůbec učit. Já mám vlastně tu elektriku s muzikou spojenou od úplného dětství, takže mě ani nenapadlo rozhodovat se, jestli chci dělat hudbu, nebo elektrotechniku.
Od září 1969 jsem vyučoval odborné předměty na Střední průmyslové škole na Příkopech, kde jsem dříve sám studoval, a pak jsem se tam stal zástupcem ředitele, a nakonec i ředitelem (1976–84). A potom jsem působil jako zástupce ředitele na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Ječné ulici, kde jsem také byl ředitelem až do svého odchodu do důchodu. Tam jsem působil v letech 1988–98.
Takže nemůžu říct, že jsem dával nějakému oboru přednost, to až za svého ředitelování jsem dával trošku stranou tu elektriku, ale v těch mladých letech to bylo absolutně vyvážené a paralelní.
Jak poznamenala covidová pandemie život sboru?
Pro některé to byla jen zastávka. Jinak samozřejmě nám covid přerušil veškeré plánování, museli jsme odložit vystoupení a premiéry nových skladeb. Řada sborů, bohužel, tu více než roční pauzu nevydržela, sbory se přestaly scházet anebo zastavily činnost a teď po roce a půl chtěly začít znova. Jenomže děti se vyměnily a je to, jako kdyby se zakládaly nové sbory.
Honza Pirner se zpěvačkami z Radosti pokračoval na dálku, on line. Dával jim úkoly, zazpívali si dohromady, a totéž jsme dělali s Gaudiem. Já jsem vybral pět nebo šest skladeb, poměrně jednoduchých pro nácvik, a lidé mi posílali svůj hlas nazpívaný podle matrice, kterou já jsem jim nahrál a poslal e-mailem. Oni si to doma pouštěli do sluchátek a k tomu nazpívali svůj hlas. A ten jeden jediný hlas mi poslali a já jsem všechny dal dohromady, takže vznikly krásné čtyřhlasy. Bylo to velice zajímavé a taky je to bavilo. Někteří, hlavně ženy, říkali, že si nedovedu představit, co jim to dalo za práci. Když slyšeli svůj hlas, podle nich hrozné zpívání, tak se to snažili vylepšit. Jedna z žen mi psala, že mi poslala až osmnáctou verzi, protože ty předchozí se podle ní vůbec nedaly poslouchat. Takže tato situace je také vychovávala a ta sborová pauza něco dobrého přinesla. Zpěváci byli překvapeni, když slyšeli sami sebe, takže ten covid byl, v uvozovkách, v tomto smyslu k něčemu platný. My patříme k těm sborům, které zpívat nepřestaly.
Sbory, které jste vedl či v nich spolupůsobíte mají široký repertoár. Předpokládám, že dětem se nejlépe zpívá klasická hudba, ale zpíváte a uvádíte i moderní skladby. Jak se vám zamlouvá zapojení pohybu do přednesu sborů, jak vidíme už pravidelně u instrumentálních těles a sólistů?
To u těch dětských sborů nemám rád, protože to mávání rukama je naprosto neorganické a nemá to význam. My jsme třeba jednou byli na soutěži ve francouzském Nantes a tam bylo předepsaná jedna povinná skladba s pohybem, což mě velice mrzelo. Ale řekl jsem si, když už se máme pohybovat, tak aby to mělo smysl. Spojil jsem se s výbornou režisérkou Radkou Tesárkovou a vybrali jsme Praštěné písničky od Marka Kopelenta, ke kterým nám stvořila pohybovou stránku, v níž se děti houpaly, škádlily a tak podobně. Bylo to prostě opravdu hrané a se zpěvem organické, žádná spartakiáda.
A v Nantes jsme za provedení dostali speciální cenu poroty jako uznání za ztvárnění a spojení hudby s pohybem. Nám se nejvíce samozřejmě líbí klasika, já jsem odchovaný pojetím, které předváděl, určitě si pamatujete, Milan Uherek, Čestmír Stašek a pochopitelně Alois Motýl. Náš přístup ke sborovému zpěvu byl velice podobný, to znamená, že jsme dbali na to, aby v každé skladbě byl cit, výraz a projev. Na rozdíl od některých současných skladeb, kde je hlavně rytmus a melodie je většinou jen mnohonásobné opakování několik tónů. Současný sbormistr Jan Pirner, který má velice dobrý základ díky chlapeckému sboru, který založila manželka Zdeňka, už má jiný přístup k moderní hudbě. Ale já jsem rád, že se nám se sborem Radost podařilo zpívat v podstatě ve stejném nebo velice podobném duchu, se kterým jsme před šedesáti lety začínali. My jsme byli s Uherkem. Staškem, Motýlem, Baierlem a dalšími taková jako sbormistrovská rodina, ve které nebyla konkurence. To byla ohromná výhoda. Naše děvčata se třeba hodně spřátelila s Tachovským dětským sborem se sbormistrem Josefem Brabencem. Když jsme se třeba sešli na jedné soutěži, tak bylo úplně dojemné jak nám ty „tachovačky“ držely palce, když jsme byly na podiu. A ty naše jim to zase vracely a tleskaly si navzájem. Dětské sbory se znají po celé republice a mají radost, když se najednou sejdou dohromady. A je bezvadné, že ty děti ani ti sbormistři necítí nějakou nevraživost nebo nezdravou soutěživost.
Sborem Radost prošlo určitě velké množství zpěvaček, můžete vzpomenout na ty, které si zvolily zpěv za povolání?
Některé si opravdu zvolily hudební osud, máme třeba skvělou sólovou zpěvačku Hanu Blažíkovou. Další je třeba Jamila Hla Shwe, která je teď v cizině, kde učí na hudební vysoké škole a existuje řada dalších, které pokračovaly v hudbě a staly se z nich profesionálky.
Jaký je základní předpoklad k přijetí dětí do sboru, je to hudební sluch?
Základním předpokladem je chtít zpívat, ne jenom mít hudební sluch, ten se dá z 80 procent vypěstovat. Pamatuji případy, kdy přišlo dítě do sboru, a já jsem nevěděl, jestli ho vzít. Když mělo dělat přijímací zkoušky, tak nezazpívalo pár not, třeba Pásla ovečky, ale vyrostla z něj třeba sólová zpěvačka. Takže hlavně musí to dítě chtít. Takže já říkám, že z jednadevadesáti procent se dá vychovat minimálně jako řadový zpěvák nebo zpěvačka. Vídáme to s manželkou Zdeňkou už 30 let, co existuje smíšený sbor Gaudium. Už za pár měsíců se ze začátečníků stanou normální řadoví zpěváci, někdo to dokonce dotáhne na sólová vystoupení a máme takové. Takže já neuznávám řeči typu já nemám hudební sluch nebo já neumím zpívat. Hudební sluch může mít, nebo může být vypěstován u kohokoliv, protože předpoklady mají v dětství v podstatě všichni stejné, což potvrzují i znalci z lékařského oboru. Samozřejmě kromě výjimek, ale naprostá většina populace je schopná se naučit zpívat.
Děkuji za rozhovor, ve kterém jsme se dotkli i dalších otázek, a přeji stálé zdraví a radost v očekávání životního jubilea, jak se říká půlkulatin.