Heslem “život je změna” jsem provázen skoro každý den.
Jiří Štilec
JUDr Karel Pexidr (1929) je pozoruhodně univerzální osobností, která jako by připomínala renesanční vzdělance orientované v mnoha oborech. Rozhovor s ním je jako meandr s mnoha různými tématy od kompozice a tvorby Igora Stravinského a Dmitrije Šostakoviče přes literaturu, filozofii, psychologii, až k některým otázkám lesnictví a zemědělské výroby. Jeho život odráží všechny tragické i paradoxní zákruty dvacátého století a dokázal o tom i zajímavě napsat ve svých vzpomínkách. Jeho rozsáhlé hudební, literární a filozofické dílo zahrnuje řadu zajímavých postřehů a názorů a odráží hloubavého a přemýšlivého ducha. I když kořeny jeho rodu sahají do jihočeského Protivína, jeho celoživotní dráha je trvale spojena se západočeský krajem, kde v Plzni žije ve vilce, kterou si vbudoval téměř doslova svýma vlastníma rukama. Bylo sice velmi lákavé dotknout se v rozhovoru všech těch aktivit, kterým se Karel Pexidr stačí intenzívně věnovat a pokusit se najít nebo napodobit recept, který má tento intelektuálně a psychicky mladý tvůrce na svoji svěžest a vyrovnaný životní postoj, ale smyslem rozhovoru bylo přece jenom zeptat se na otázky, které souvisejí s jeho rovněž rozsáhlou hudební tvorbou. Ještě než jsem mu položil první otázku, chtěl specifikovat oblast hudby, o které si chce povídat:
Při obecných úvahách o hudbě je třeba systémově rozlišovat hudbu účelově zaměřenou na určité společenské potřeby (např. tanec, bohoslužebné obřady, zpříjemňování komerčně využívaných prostor, velkokapacitní show, doplňování obrazové složky filmů) od hudby představující samostatné umělecky hodnotné artefakty. Ve svých odpovědích na dané otázky se výlučně zaměřuji na hudbu druhé skupiny.
Soudobá hudební tvorba to ve dvacátém století, ale i dnes nemá úplně snadné, kde vidíte příčiny této situace? Jsou na “vině” skladatelé, posluchači, pedagogové nebo je to prostě trend doby?
Význam hudby je dán její schopností působit na lidskou psychiku, s níž se stýká ze všech druhů umění nejbezprostředněji a nejpronikavěji. Činí tak četnými složkami: rytmem navozujícím prožívání pohybu, melodií při evokaci emocionálních účinků, harmonií poskytující tušení souladu a řádu, kompoziční stavbou, jež otvírá brány finálního estetického účinku. Tím vším si hudba vytváří účinnou vazbu na esteticko-emocionální stránky lidské psychiky, což lze méně sofistikovaně vyjádřit tak, že jaksi “promlouvá k duši”. Hudba je tedy nezbytnou psychickou potřebou pro hudbymilovné jednotlivce a jako důležitý obor umělecké činnosti i standardní součástí lidské kultury.
Při sledování evropského vývoje hudby – řekněme od počátku novověku – nelze se ubránit zohlednění vazby na společenské změny týkající se způsobu života, politicko-organizačních systémů, ideových atmosfér (renesance, baroko, romantismus) a v neposlední řadě i ekonomické produkce, vědy a techniky. Těmito změnami byl celkově ovlivňován dobový vkus a stylové markanty hudební tvorby od doby renesanční přes baroko, klasicismus, romantismus, impresionismus a expresionismus až po situaci, v jaké se hudba nachází dnes, kdy soudobá hudební tvorba přízeň veřejnosti spíše ztrácí.
Příčiny tohoto nedobrého stavu lze shledávat jak na straně celkového vývoje společnosti (A), tak i na straně tvůrčích tendencí, jaké se projevily u některých autorů v nedávné době (B).
(A) Nesmírný civilizační, ekonomický a technický pokrok v předchozích dvou staletích umožnil lidské společnosti rozvoj aktivit, o jakých se v předchozích dobách téměř ani nesnilo. Negativní stránkou tohoto rozvojového trendu je však posun zájmu společnosti na vnější stránku života a odklon od psychického zázemí, které ovšem právě dělá člověka člověkem. Markantní je to třeba v posledních desetiletích v ohledu elektronizace a počítačové techniky, která sice nahrazuje spoustu lidské práce, ale zároveň utlumuje přirozenou aktivní mentální činnost. Tento trend spojený s nebezpečím přeměny člověka v pouhý dobře myslící stroj (nelze nepřipomenout geniální vizi Karla Čapka v RUR již před sto lety) má za následek také určitou změnu na území společensky uznávaných hodnot. Imateriální hodnoty, tak potřebné pro lidskou psychiku, mezi nimiž má významné místo i umění, jakoby se ze společenského prostředí a celkového společenského zájmu vytrácely. A ne, že by společnost péči o duševní blaho lidí nepotřebovala. Pravda, má třeba k dispozici státní orgány (Ministerstvo kultury) či orgány zdravotní (profesionální psychology, psychiatrickou péči), ale co naplat: kultura je v životě upozaďována a psychických problémů (duševních disharmonií, depresí, sebevražd) mezi obyvatelstvem spíše přibývá. Nemělo by být důležitým aktuálním veřejným zájmem, aby se trend odklonu od psychicky významných hodnot pozastavil anebo alespoň zmírnil?
(B) Hudba plní svou společenskou funkci jedině v případě, že je posluchačsky srozumitelná a sdělná. Různé teoretické “vymoženosti”, jimiž se od počátku dvacátého století řídí tvorba mnohých skladatelů, hudbu od přirozeného psychického a estetického působení na širší posluchačskou základnu spíše odklánějí. Atonalita, dodekafonie, elektronizace, seriální princip, užití nenástrojových zvuků, to vše může být pro autora jistě žádoucím inovačním prostředkem, jenže … Jde o prvky neodpovídající přirozenému hudebnímu cítění, jaké dochází výrazu například už na půdě národních písní a v mnohém výraznější podobě pak v repertoárově vděčné tvorbě skladatelů minulých dob. (Mám na mysli nejen historicky odeznělá období, ale i nedávné tvůrčí osobnosti, jakými byli např. Igor Stravinskij, Leoš Janáček, Béla Bartók, Bohuslav Martinů, Sergej Prokofjev, Dimitrij Šostakovič a j.)
Je přirozenou ctižádostí autora a pochopitelně i soudobého skladatele, aby jeho tvorba zahrnovala nové, dosud ještě nikým neuplatněné hudební prvky. Invence řady soudobých skladatelů se však opírá především o teoretické, racionálně podložené principy, které sdělnosti hudební tvorby nijak nenapomáhají. Práce skladatele se pak podobá spíše práci inženýra, jehož důmysl je orientován na inovativní řešení technických problémů, nikoli na styk s lidským psychickým zázemím. Z jakéhosi velmi ošklivého pohledu by se mohlo dokonce zdát, že existují autoři, kterým záleží více na uspokojení z výsledků z vlastní tvůrčí činnosti než na tom, co o těch výsledcích budou soudit lidé. Anebo naopak – připomínám koncepci experimentální hudby – skladatelé, kteří považují eventuální styk s veřejností jen za prostředek svého kompozičního experimentování. Úvahy o vlivu skladatelů na pokles sdělnosti hudební tvorby – tak trochu na jejich obranu – uzavírám konstatováním, že i skladatelé možná bezděky podléhají celkovým soudobým “odlidšťovacím” tendencím popisovaným v oddílu (A).
Pracujete a angažujete se v AHUV, jak vidíte její úlohu a její problémy?
V rámci Asociace hudebních umělců a vědců (dále jen AHUV) působím od jejího založení v roce 1990 jako zástupce Západočeského hudebního centra (dále jen ZHC), které je jednou ze složek AHUV. Aktivně jsem se zúčastnil koncepčních prací a přípravy textu statutu, který se podařilo navzdor tehdejším kontroverzním diskusím uvést – zejména též s přispěním Zuzany Růžičkové – do vyhovujícího stavu. (Není snad od věci připomenout, že Zuzana Růžičková pocházela rovněž z Plzně, kde měli její rodiče pro mne nezapomenutelný hračkářský obchod).
Hlavním důvodem vytvoření AHUV byla potřeba spolupráce a návaznosti různých aktivit v oblasti hudební kultury, ať už šlo o činnost skladatelskou, reprodukční, vědeckou či umělecky řemeslnou. Složkami (nyní členy) AHUV se proto staly jednotlivé umělecké složky (nyní spolky) souběžně organizované na bázi teritoriální, věkové (mladí umělci do 35 let) a oborové (skladatelé, koncertní umělci, hudební vědci, nástrojová řemesla). Součástí AHUV byly do ukončení své činnosti i Hudební rozhledy.
Osobně jsem vždy usiloval, aby skladatelské a interpretační aktivity byly mezi členy AHUV propojovány, ať už na bázi teritoriální (výměnné koncerty) či oborové (účast na Dnech soudobé hudby). Celostátního jednání AHUV s různými státními či veřejnými orgány jsem se zpravidla pro nedostatek návaznosti na pražské osobní kontakty nezúčastňoval.
Na aktivitách AHUV pozoruji v průběhu let jistý útlumový efekt. V minulosti zanikl spolek sbormistrů. Vytratila se i skupina hudebních vědců, což mělo za následek ztrátu kontaktu AHUV s hudebně vědeckou oblastí. Zástupci ostravského spolku se na schůze AHUV nedostavují již po dobu několika let, účast dalších mimopražských členů trpí po dobu dvou let důsledky pandemické situace. Také aktivita spolku mladých včetně možnosti přijímání nových členů se zdá být blízko bodu zamrznutí.
Obávám se, že soustavný tlak na zlepšení vylíčené situace bude možno vyvinout až po vymizení pandemických překážek Za zvláště užitečné bych pokládal nové založení Spolku hudebních vědců s následným vstupem do AHUV.
Jak lze skloubit Vaše kompoziční a další aktivity?
Na tuto otázku lze odpovědět zcela jednoduše: střídání různých činností, ať psychických či fyzických, je u mne pravidelnou součástí životního běhu. Případnou únavu z práce jedné kompenzuji oživením zájmu o práci jinou. Heslem “život je změna” jsem provázen skoro každý den.
Kompoziční kouzlo při novém vytváření hudby je pro mne ovšem spojeno s pocitem nanejvýš příjemného prožívání. Nechci připouštět, aby se kouzlo vyčerpalo, nýbrž jen dočasně odeznělo. Po dočasném přesunu pozornosti směrem k jiným aktivitám se ke kompoziční činnosti – za předpokladu, že mám nějakou věc rozpracovanou – téměř automaticky vracím.
Jste velmi agilní v západočeském Plzeňském kraji, jak vidíte tento region z hlediska hudebního života?
Teritoriální aplikaci otázky dovolil bych si rozšířit, protože regionální působnost ZHC se vztahuje nejen na Plzeňský, ale i Karlovarský kraj.
Aktivita ZHC není účelově zaměřena na celkové sledování hudebního života v západočeské oblasti, tedy na veškerou hudbu, která zde zaznívá, nýbrž jen na hudbu západočeskými umělci komponovanou či reprodukovanou bez ohledu na to, v jaké lokalitě k provedení dochází.
Reprodukčních možností v západočeském regionu je ovšem soustavně využíváno. Skladby orchestrální se mohou jednotlivě uplatnit na koncertech Plzeňské filharmonie či Západočeského symfonického orchestru Mariánské Lázně, skladby komorní či vokální na četných koncertech pořádaných přímo ZHC, případně jinými dalšími pořadateli působícími na území regionu. Západočeská hudba se též ocitá na koncertech v rámci dvou hudebních festivalů, a to Smetanovských dnů (připomínajících někdejší pobyt Bedřicha Smetany v Plzni) a Tribuny komorní písně.
Pořádání Tribuny komorní písně jakožto jediného celostátního hudebního festivalu speciálně zaměřeného na žánr písňové tvorby ve formě pravidelného bienálního cyklu jsem osobně inicioval v roce 1992 a poté po řadu dvouletí organizačně připravoval. Festivalový cyklus zahrnoval zpravidla pět či šest koncertů se zastoupením pěvců z celé České republiky a příležitostně i umělců zahraničních. Podmínkou zařazení do festivalového programu bylo provedení alespoň jednoho díla soudobého českého autora. Bohužel v současné době, kdy jsem gesci festivalu opustil, ZHC si již v duchu festivalové tradice nepočíná a pod titulem Tribuna komorní písně pořádá koncerty, jejichž ráz a omezení počet duchu a charakteru celostátního festivalu neodpovídá.
Vaše nadace podporuje projekty z oblasti klasické soudobé hudby, co Vás vedlo k tomuto projektu a k podpoře soudobé hudby v Plzeňském a Karlovarském kraji?
Nadaci s názvem “Hudební nadace Karla Pexidra” jsem založil v roce 2000 v přesvědčení, že soudobá hudební tvorba v oblasti západočeského regionu, jejíž jsem účastníkem a svědkem, si zaslouží, aby jí byla otevřena cesta k širšímu společenskému uplatnění. Je přirozené, že založení nadace umožňovala moje majetková situace.
Nadační příspěvky jsou určeny podle zásad Statutu nadace pořadatelům koncertů s výrazným zastoupením západočeské tvorby, interpretům při repertoárově využívaném nastudování, nakladatelům při určitém počtu notových vydání, případně jiným subjektům, které se o rozvoj západočeského hudebního umění zaslouží.
Je přirozené, že Nadace bude v budoucnosti sloužit především potřebám nynější mladé generace, jejíž umělecká tvorba se ukazuje být – možná i díky péči prof. Jiřího Bezděka na plzeňské Konzervatoři – v průměru na dobré úrovni.
Jistota, že Nadace, která je nyní ve vynikající finanční a majetkové kondici, mě přežije, dává mi ke konci životního běhu pocit, že se něco pro umění užitečného po mně ve společnosti zachová (zatím co budoucím veřejným přínosem samotné umělecké tvorby si člověk nikdy nemůže být – v historicky tolik proměnlivém světě – zcela jist).
Jaké jsou vaše nejbližší plány
Na danou otázku se asi nejspíše hodí odpovědět opět otázkou: má smysl v třiadevadesátém roce života vytvářet pro budoucnost nějaké plány? Zkomponoval jsem – v rozhodující míře až po čtyřicátém roku věku – přes sto dvacet hudebních skladeb. Nemám bezprostřední důvod tento úhrn dále rozšiřovat – snad jen v případě nějakého neodbytného nápadu či lákavé objednávky.
Určité jiné s hudbou související aktivity se mi momentálně nabízejí při jednání o přijetí ZHC do mezinárodní skladatelské organizace ESCA a při iniciování možné spolupráce s nedávno vzniklou pražskou skupinou Lieder Society. Značnou pozornost věnuji též možnosti rozšiřovat povědomí o mých filosofických výkladech a myšlenkách obsažených v celkem deseti knižně vydaných publikacích. V tom směru se zaměřuji zejména na jednání s Filosofickým ústavem ČSAV.
Vážený pane doktore, děkuji Vám za rozhovor a za všechno, co jste udělal pro českou hudbu, přeji Vám hodně zdraví a hodně příjemných zážitků nejen z kompozice, ale i ze všeho, co děláte.